MEXIČANI A JEJICH SVATÁ MATKA SMRT

MEXIČANI A JEJICH SVATÁ MATKA SMRT

Jedním z důležitých témat hry Hotel Good Luck hvězdy současného mexického divadla Alejandra Ricaña je smrt. Že v této zemi hraje naprosto odlišnou a podstatnější roli než u nás, není pochyb. Ve svém článku o tom píše hispanistka Markéta Pilátová.

Mexiko je ohromné, barevné, vlhké i vyprahlé. Plné prastarých zvyků, natolik odlišných od těch našich, že není možné je snadno pochopit. Základem pro alespoň letmou představu o této zemi je představa radosti. Radosti ze života, díky níž je možné uctít i smrt. Proto jsou naše Dušičky, mexický Día de los Muertos, jedním z nejveselejších svátků. A že těch oslav, slavností, svátků a bujarého veselí je v Mexiku nepočítaně. Život je pro běžné Mexičany komplikovaný, drsnější než pro sociálním státem hýčkaného a od narození po smrt zabezpečovaného Středoevropana. Mexická megaměsta i venkov jsou plná chaosu, bídy, nepředstavitelného bohatství, sociálních propastí, ale i nezvyklých, útočných barev, chutí a představ. Pro nás je možná nejvíc nepochopitelná ta jejich o smrti. Mexičané na Dušičky vyrábí lebky z cukru, hrají a tančí na hřbitovech, mají na hlavách sombrera, přináší svým zemřelým k hrobům jejich oblíbená jídla a květiny. Kostry chrastí v každé výloze a všechno je to tak bizarně morbidní a tak ztřeštěně veselé, že se z toho stal jeden z největších a nejklišovitějších turistických taháků podobně jako karneval v Riu. Mexičanům ale možná nic jiného než smrt uctívat radostí a veselím ani nezbývá. V jejich zemi je totiž násilí a násilná smrt mnohem více součástí obyčejného života než v Evropě. A vždycky byla. Aztéky a Maye krvavě připravili o jejich říše španělští conquistadoři, zemi krutě drancovali a Indiány násilně obraceli na křesťanskou víru. Ještě na počátku dvacátého století Mexikem táhly nejrůznější malé či velké armády rozbouřených bezzemků a byly to doby, kdy bojovali všichni proti všem, a nikdo netušil, kdo přesně je jeho protivník. Tato krvavá, tzv. Mexická revoluce tehdy položila základ moderního Mexika. Dnes tohle moderní Mexiko pro změnu bojuje s korupcí a drogovými kartely, jejichž pojetí násilí si nezadá s krutostí bojovníků Islámského státu. Peníze z nelegálního obchodu dávno proměnily Mexiko i další části Latinské Ameriky v bizarní svět, v němž mizí rozdíl mezi zločinem a obchodem a vláda narkobaronů se stává každodenní realitou. A pokud někdo chce pochopit vztah Mexičanů ke smrti, musí nejdřív pochopit jejich vztah k drogovým kartelům a nutnost žít v jejich područí. Na mnoha místech Mexika prakticky nahrazují oficiální struktury a tzv. narkokultura je dennodenním chlebem Mexičanů tančících během Dušiček na hrobech svých předků.

NARKOKULTURA
Obrovské peníze z obchodu s drogami přitom prostupují místními společnostmi natolik, že začíná být obtížné rozlišit, kde končí kriminální sféra a začíná „poctivé“ živobytí. Třeba v pětimilionovém mexickém státě Michoacán, kde úřaduje drogový kartel La Familia, je podle některých odhadů až osmdesát pět procent jakýchkoli podnikatelských aktivit nějak propojených s činností a penězi z obchodů s drogami. Vliv dnešních sofistikovaných narkobossů nestojí přitom pouze na ostré střelbě a rozčtvrcených obětech pohozených na rušných křižovatkách, ale také na budování paralelních sociálních institucí tam, kde oficiální vláda nedosáhne nebo se o to nikdy ani nesnažila. Narkobaroni dnes chudým obyvatelům latinskoamerických velkoměst či venkova přispívají na zdravotní péči, nabízejí sociální dávky i vzdělání – vlastně podobně, jako to na Blízkém východě dělá Hamás či Hizballáh. V Latinské Americe se tak za peníze západních konzumentů drog vytvořila celá svérázná kultura a ekonomika. Ta někdy žije s tou oficiální v jakési tiché symbióze. Když ale rovnováhu někdo naruší, vypukne krvavý a často nesmírně krutý konflikt. Násilí má podobu únosů, „vzkazů“ prostřednictvím mrtvol s přišpendlenými dopisy na zádech. Moc kartelů je ohromná – jestliže dříve komunikovaly s veřejností třeba pomocí transparentů vyvěšovaných z dálničních mostů (někdy spolu s mrtvolami popravených), dnes si rovnou zadávají do novin celostránkové inzeráty vysvětlující své postoje. Násilí se stává součástí každodenního života a Mexičané se s ním učí žít. Radnice města Reynosa si například založila vlastní účet na Twitteru a informuje na něm obyvatele, ve kterých částech města je právě nebezpečno nebo se tam rovnou střílí. Aktivity drogových kartelů dnes představují v Mexiku přibližně 10 % hrubého národního produktu. Obchod s drogami je již dávno doplněn dalšími legálními i nelegálními podnikatelskými činnostmi – obchodem se zbraněmi (narkomafie v Mexiku jsou vyzbrojené především kvalitními americkými zbraněmi z volného prodeje u svých severních sousedů, vlastní dokonce ponorky a malé tanky), pašováním lidí přes hranice či prostitucí – které se mísí s úplně běžným podnikáním. Narkokultura se mezitím stala neodmyslitelnou součástí mexického života, zbojnické narkopopěvky jsou jenom jedním z mnoha dalších projevů. Odhadem více než 30 % současné hispánské literární produkce se zabývá hrdiny či antihrdiny spojenými s drogami a násilím. Téma drog proniklo i do hloubky takové instituce, jako je katolická církev.

SVATÁ MATKA SMRT
Kdysi byla v Mexiku nejuctívanější světicí Panna Maria Guadalupská, jejíž sochy věřící odívali do bohatě vyšívaných bílých rouch. Dnes se ale sochy světice v noci tajně pálí a na jejich místě se objevují „konkurenční“ (a církví zakázané) figuríny Svaté Matky Smrti. V její schopnosti věří zejména „narcos“, kteří ji pokorně v modlitbách žádají o ochranu před nepřátelskými kulkami a nechávají si vytetovat její podobu na ruce. Sochy Smrti mají podobu dřevěných lidských koster potažených slavnostním rouchem. Prosebníci pak vkládají svým „matkám“ jako obětinu mezi zuby cigaretu tabáku nebo marihuany. Podle sociologů vyznávají tento znovuobjevený kult smrti v Mexiku v tuto chvíli až přes dva miliony věřících. V Tepito, nejdivočejší čtvrti metropole Mexika, se na počest Smrti pořádají celá procesí a další rituály napodobující katolické obřady. Bohové smrti byli uctíváni indiánskými kulturami a z hlubin mexického podvědomí se vynořují opakovaně v dobách válek, nouze, epidemií černých neštovic či výbuchů násilí, jako je ten nynější. A lidé, kteří se účastní procesí v Tepitu většinou na otázku, kde se vzal tento nový a zároveň prastaře se tvářící kult, odpovídají: „Je to záležitost narcos.“ Ostatně ani katolická církev nedokáže vzdorovat tokům nelegálních peněz narkomafiánů. Předseda mexické biskupské konference Carlos Aguiar nedávno vyvolal pozdvižení, když drogové kartely označil za „velmi štědré“ a přiznal, že se podílejí na financování výstavby kostelů, kaplí a další církevní infrastruktury.

ROZDÍL MEZI DOBREM A ZLEM
V mexické válce se smazává rozdíl mezi dobrem a zlem, nelegálním a běžným. Jedna část církve přijímá peníze od narkomafiánů, jiná se snaží odradit zoufalé narkomany od pochmurných rituálů a připoutat je k běžné katolické víře. Samotní mafiáni se chodí do kostelů modlit za úspěch svých krvelačných akcí a zakládají třeba léčebny pro drogově závislé, v nichž ovšem zároveň rekrutují pěšáky do svých soukromých armád. Šéf již zmíněného hluboce věřícího gangu La Familia (což je právě pro svou barvitost zřejmě nejslavnější mexický kartel), s výmluvnou přezdívkou El Más Loco (Nejšílenější), sám spisuje náboženské traktáty a v novinových inzerátech definuje svůj drogový kartel jako „hnutí dělníků, kteří se sdružili proto, aby bojovali proti útlaku, jemuž jsou odjakživa vystaveni bezmocní ze strany mocných“. Mexický stát tak dnes vede existenční válku o svůj vlastní zdravý rozum. Boj nemusí být nutně marný, Kolumbie po letech tvrdých střetů svou oboustrannou krutostí postupně krok za krokem situaci v zemi vrací do normálních kolejí. Velkým nepřítelem je tu únava a strach. Mexičané již neuvádějí jako hlavní problém své země drogy, ale násilí, únosy a vraždy. Avšak jejich postoj ke smrti, k tomu, že je potřeba ji nejen přijmout, ale i náležitě oslavit a vysmát se jí, je přes všechnu tuhle temnotu inspirativní. Zejména pro Středoevropany s jejich vytěsňováním smrti. S tím, jak ji vykázali do studených krematorií a anonymity hřbitovů, kam se chodí s ostychem a mnohdy falešným smutkem a nostalgií. Možná by se nám žilo lépe, kdybychom jako Mexičané dokázali bujaře zazpívat a zatančit každý rok na Dušičky svým mrtvým. Kdybychom je zahrnuli pozorností, sladkostmi a pálenkou. Kdybychom jim pořádně a zvesela připomenuli, že na ně myslíme a že se jich nebojíme.

Autorkou textu je hispanistka, spisovatelka a publicistka Markéta Pilátová.