Mé vzpomínky na Sáru

Mé vzpomínky na Sáru

To se musíme vrátit do roku 1954, kdy jsem nastoupila do Československého souboru písní a tanců. Tady jsem se poprvé setkala se Zdenou Salivarovou, které se říkalo Sára, což vzniklo ze zkratky Sali(varová)...
ČSSPT byl folklorní soubor, ve kterém působili tanečníci, zpěváci a muzikanti. Já jsem měla štěstí, že při mém konkurzu byl pan profesor Plicka, který jezdil po Slovensku a natáčel i halekačky. A na ty jsem se právě já se svým neškoleným hlasem hodila. Bylo to velké štěstí, protože v době, kdy se dalo cestovat nejdál na Slovensko, soubor jezdil po celém světě.

U Jarky
Na jedné návštěvě u naší společné známé Jarky Kryslové, jež byla nejen o generaci starší než my, ale hlavně bohatší o hrůzné zážitky, protože okupaci prožila ve vězení, jsme se také dozvěděli, že konec války jí a spoluvězeňkyním předpověděl duch, kterého si v primitivních podmínkách dovolily vyvolat. Na naši prosbu nám na příští návštěvu připravila vše potřebné. Moc nás totiž zajímalo, jestli nás v dohledné době nečeká nějaký zahraniční zájezd. Na kulatém stolečku byl papír, na jeho obvodu byla nakreslená abeceda, číslice od jedné do deseti a hlavně proti sobě napsané ANO a NE. Já, Sára, tanečník Zdeněk, můj budoucí manžel, a ještě dvě zpěvačky, také ze Souboru písní a tanců, jsme se dotýkali prsty nejen vzájemně, ale i skleničky umístěné uprostřed stolečku. Po dotazu, jestli se už duch dostavil, začala se sklenička poměrně rychle pohybovat, až se ustálila na ANO. Po dotazu, jestli nás čeká zahraniční zájezd, napsal Čína, a dokonce určil den odjezdu 4. dubna. Ujistil nás, že pojedeme všichni přítomní členové souboru. Asi za měsíc nám v souboru oznámili, že nás čeká za čtyři měsíce zájezd do Číny. Odjezd byl určen na 11. dubna, takže duch nás tam chtěl poslat o týden dřív. Zamrazilo nás, když se datum odjezdu změnilo na 4. duben, den, který určil duch.

V Číně
V roce 1955 jsme se tedy vypravili do Číny a Mongolska. Cestovaly jsme se Sárou čtrnáct dní vlakem ve společném kupé a i v hotelích jsme bydlely spolu. Tím začalo naše dlouholeté přátelství. Představila jsem ji i svým rodičům v Třebíči, kde jsme si dělaly výlety po okolí na kole. Od té doby moje maminka, která mně vždycky navařila s sebou do Prahy bramborové knedlíky se škvarky, přidávala pár knedlíků i pro Sáru. Když jsme přejížděli z Číny do Mongolska, uvízli jsme na hranici v sovětské vesnici Nauški, protože vlak, na který jsme měli přesednout, jel jen dvakrát týdně. Hned jsme se se Sárou převlíkly do plavek, popadly ručník a vyrazily k řece Selenze. Tam jsme uviděly výjev jak ze sovětského filmu. Tři mladíci v rubáškách a pumpkách zpívali častušku za doprovodu garmošky. To bylo poprvé, co se propagační filmy kryly se skutečností. Chlapcům jsme zatleskaly, ale ti nás vzápětí obklíčili a začali křičet: „Milicioněr! Milicioněr!“ Za nabídku, že nám přinesou oblečení, jsme poděkovaly a utíkaly pryč po hlavní ulici. Ta sestávala z řady domků, za nimi chlívky a pole. Naštěstí ulice byla liduprázdná, takže žádný milicioněr nás nemohl vyhostit ze země!

V Československu
Potom jsme účinkovaly v prvním programu Laterny magiky. Tam jsme pod režijním vedením Alfréda Radoka a jeho asistentů Miloše Formana, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka vystupovaly jako halekačkový kvartet. Ovšem do ciziny s Laternou odjely náhradnice, Sáru a mě soubor neuvolnil. Když jezdil soubor po republice, hrávaly jsme v autobusu ve čtyřech kanastu, aby nám cesta uběhla. Také jsme si často zpívaly, mimo jiné i písně jako Malé kotě spalo v botě. Manažer souboru nám nabídl „kšeft“, že bychom mohly oživit vánoční folklorní program pro vojáky, ať si připravíme písně na první půlku. Nechaly jsme upravit populární písně pro čtyřhlas, a tak vlastně vznikl Inkognito kvartet. Na každé mimosouborové vystoupení jsme ale musely mít povolení. A když jsme začaly zpívat v rozhlasových pořadech, estrádách a pravidelně hostovaly v divadélku Paravan, daly jsme v souboru výpověď.

S Pepíkem
Tak jsme se ocitly na stejném pódiu jako Pepík Škvorecký, budoucí Sářin manžel. V jednom programu totiž četli své krátké povídky významní spisovatelé, nepohodlní tehdejšímu režimu. Vzpomínám si, jak nás na silvestra pozval Pepík Škvorecký mezi své přátele, výtvarníky a spisovatele. Značně rozjaření jsme z Dejvic došli k Vltavě a tam někdo dostal „výborný“ nápad si zaplavat. Sára šlápla ve vodě na sklo a celá parta ji pak musela poponášet až na pohotovost. Druhý den jsme se souborem jeli do Hradce na soustředění, kde jsme na jídlo chodili přes ulici, a tak Hradečáci mohli vidět zvláštní výjev – jak nesu Sáru na zádech. Společných zážitků bylo moc, to by se sem nevešlo, tak aspoň to, že klasiku jsem zpívala jen jedinkrát, a to v kostele sv. Cyrila a Metoděje na svatbě Sáry a Pepíka, že na mé svatbě mi byl za svědka zase Pepík Škvorecký a že vždy, když po roce 1989 zavítali do Prahy, jsme to u nás doma řádně oslavili!

Autorkou článku je Věra Nerušilová.
Zpěvačka, šansoniérka a herečka se narodila ve Zlíně jako Věra Soudková. Otec pracoval u Bati, ale po čase se rodina odstěhovala do Třebíče. Zpěvu se věnovala odmalička, na přání rodičů vystudovala administrativu, touha ji však záhy přivedla do Československého souboru písní a tanců. V souboru potkala i svého budoucího manžela Zdeňka, filozofa, překladatele a básníka, který se tehdy živil jako tanečník. V roce 1962 založily čtyři kamarádky, Indra Střítezská, Olga Strnadová-Menšíková, Marie Pokšteflová a Věra Nerušilová, Inkognito kvartet, se kterým potom přešly do Divadla Paravan. Díky svému hlasu – kontraaltu zpívala šansony, cikánské a židovské písně. V Divadle Paravan zpívala staropražské písničky v inscenaci Všichni moji dědové, kde si jí všimli tvůrci televizního seriálu Hříšní lidé Města pražského. Proslavila ji píseň Kočka ze Záběhlic z detektivního filmu Smrt černého krále. V roce 1973 se vydala na sólovou dráhu. Manžel jí dělal dramaturga a psal pro ni šansonové texty. Kromě vlastních pořadů spolupracovala s mimem Jaroslavem Čejkou, vystupovala se zpěvačkou Martou Němcovou v dětských muzikálech, zpívala se Spirituál kvintetem. V současné době působí v Divadle Na Fidlovačce, v divadle ABC, v Malostranské besedě v Šansonovinkách a Barování, v Balbínově poetické hospůdce…