Zabít, nebo nezabít? Hamlet rozanalyzovaný

Podle Martina Bergmanna (1913–2014), autora knihy Nevědomí v Shakespearových hrách, je nejhlubší a psychologicky nejkomplexnější hrou Hamlet. Bergmann věděl, co říká, byl znalcem a obdivovatelem Shakespeara; se synem Michaelem napsali také knihu o básníkových Sonetech. Podle Bergmanna byl Shakespeare schopen neuvěřitelných vhledů do psychologie lidí. A to právě – i když nejenom – v Hamletovi. Svým způsobem byl dobovým psychoanalytikem či psychologem. Hamletova dilemata, jeho pohnutky a chování byly psychoanalytiky několikrát různě interpretovány. Rozbor Hamletova chování podal již Ernest Jones (1879–1958), a to jako mladý učeň psychoanalýzy. Jones vyšel z Freudovy poznámky o nerozhodnosti, kterou najdeme v často citovaném Freudově dopise adresovaném Wilhelmu Fliessovi ze dne 15. října 1897. Freud v listě spekuloval, že Shakespeare v Hamletovi vycházel ze sebe samotného, ze své vlastní zkušenosti s otcem a matkou. Ostatně podobně jako on, Freud. Jonesova stať poprvé publikovaná časopisecky v roce 1910 (rozšířená verze roku 1923) postupně zrála a bobtnala, autor ji přepracovával, až vyšla s vročením 1949 jako kniha pod názvem Hamlet a Oidipus. Jones mimo jiné rozvíjí pro naše uši neobvyklou interpretaci, že se Hamlet nevědomky identifikoval s Claudiem. V knížce tuto interpretaci podkládá mnoha argumenty; už jenom proto, že předvídal námitky čtenářů. Snaží se o této interpretaci všechny přesvědčit. Pátrání v nevědomí pacientů i v nevědomí literárních postav (v domnělém a arteficiálním nevědomí, protože jde samozřejmě vždy o obsahy vykonstruované) bylo pro psychoanalytiky typické. Byla to jejich zábava. Co všechno se dá implantovat Hamletovi do jeho nevědomí! Hamletově Analytik Jones vzal Hamletovi na „psychoanalytický šat“ samozřejmě nejtypičtější míru: Hamlet v dětství miloval svou matku a coby malý chlapec chtěl odstranit otce a s matkou sdílet lože, jinými slovy: prožil Oidipův komplex (jak jinak, dle pravověrných psychoanalytiků jím projdou všichni chlapci) a ten pak potlačil do nevědomí. Pozdržme se chvíli u spekulace, že se Hamlet identifikuje s Claudiem. Připravuje se na možnost, že se stane vrahem; Claudius se jím už stal. Claudius už provedl něco, k čemu se Hamlet teprve odhodlává. Zavraždí-li Hamlet Claudia, vyrovná se strýci. Úplně nesmyslně to, přiznejme, nezní. A nadto: Claudius skončil v loži s Hamletovou matkou, urval si razantně to, čeho chtěl dosáhnout čtyřletý klučík (prosím, dle některých psychoanalytiků, sám beru tuto interpretaci jako vyspekulovanou).

ČINU NESCHOPEN
Psychoanalytici ovšem vykládali především Hamletovo otálení a oddalování odplaty. Podle nich šlo o postupné vyrovnávání se s potlačenými obsahy nevědomí. Ale Hamletovi velmi dobře fungovalo vědomí! Celou dobu si je velmi dobře vědom jak svého váhání a oddalování msty, tak důvodů, které ho k tomu vedou. Po prvním setkání s hereckou družinou si laje a spílá, že je zbabělec a slaboch, který nemá dost žluči, aby předhodil supům vraha. „Chodím… činu neschopen.“ Ale Hamletovo váhání (či oddalování) je možné vidět i jako rozumné chování. Ve stejném dialogu se krotí, říkaje: „Teď hlavně myslet hlavou.“ Hamlet dostal úkol od Ducha (od svého zavražděného otce), ale před mstou si chce ještě ověřit, že má co činit s vrahem. Proto inscenuje představení pro strýce a matku. Jestli Claudius, konfrontován se zápletkou hry, hne brvou, bude usvědčen. Je něco nerozumného na tom, že si mstitel chce ověřit, že má před sebou padoucha? A je něco nerozumného, že Hamlet, naoko bláznící, čeká na příhodnější chvíli? Toto že má být nelichotivě vyznívající „odsouvání“? Ano, Hamlet váhá, váhá před hereckým představením i po něm. Slavný monolog „Být, nebo nebýt“ je – kromě jiného – kritikou lidské zbabělosti, kritikou lidí se zlomenou či podvolenou vůlí. Po dialogu s Fortinbrasovým důstojníkem ovšem zmiňuje, že ho možná brzdí „ohled na to, co může vzejít“ z vraždy. Hamlet je plný ambivalencí. I proto se stal prototypem lidí, kteří se ocitli na životních křižovatkách. Nechá se vypravit (nebo odpravit) do Anglie, aby se „na věc“ podíval z odstupu. Ano, váhá a oddaluje. Ale je to nerozumné?

VŠICHNI HRAJEME DIVADLO
Je to zvláštně vrstevnatá tragédie. Psychoanalytický výklad nebyl a není jediný. Ze sociálněpsychologického hlediska je to drama, kde ústřední roli hrají kamufláž, přetvařování se, předstírání a skrývání pravdy. A nakonec také zrada a úskok. Spáchaný čin skrývá Claudius (sám se v monologu přiznává k tomu, že pod „šminkou slov“ ukrývá děsivé tajemství). Hraje a předstírá Hamlet a okolí je víceméně jasné, že si jen hraje na šílence (alespoň Guildenstern to tak vyloží Claudiovi). Okolí ví, že něco skrývá. Ztělesněním předvádění a licoměrnosti je postava Polonia. Když v Ypsilonce svého času připravili k vydání slavnou teoretickou knihu amerického sociologa Ervinga Goffmana The Presentation of Self in Everyday Life a opatřili ji názvem Všichni hrajeme divadlo, nemohl se tento druhotný název lépe strefit do tématu Hamleta. Hamlet je mnohovrstevnatá hra pozoruhodná také z prosté psychologické perspektivy. Je to hra o mimikry, o studu, chtíči a pokání, o pomstychtivosti, o závazku, o nejužších rodinných vazbách… Vztah Hamleta k matce poté, co začala sdílet lože s vrahem svého manžela, je pro Hamleta zdrojem bolesti, tento fakt ho mučí, nemůže se smířit s matčiným činem (přitom se nic nedozvídáme o těsnosti vztahu mezi nimi v minulosti). Dialog Hamleta s Gertrudou je víc než rozhovorem nevybíravým útokem syna na matku, syn káže, moralizuje, předhazuje, vyčítá, odsuzuje, až matka pojme strach o život. Dokonce Duch otce se Hamletovy matky zastane (nebo se tak jeho poselství dá číst). Komplikovaná rodinná zápletka…

MEZI PRAVDOU A LŽÍ
Ale zpět k psychoanalýze a zmíněnému Oidipově komplexu: na Hamletovi mohli psychoanalytici vykládat nejenom tradiční Oidipův komplex, ale i tzv. negativní. Ten, který pojmenovává domnělou zkušenost dítěte, které se identifikovalo s rodičem stejného pohlaví, idealizovalo si ho, miluje ho, a naopak rodiče opačného pohlaví nenávidí, nebo by ho dokonce chtělo sprovodit ze světa. Všechno může být tak, či naopak. Interpretovat nevědomé pohnutky nejen reálných lidí, ale i literárních postav se může leckomu jevit jako elitářská hra. (Mně také.) Psychoanalytici ji ovšem berou vážně. Jsou přesvědčeni, že svými metodami nabízejí porozumění. Někdy – snad – ano, ale vždy půjde jen o jedno z možných porozumění. Pravidelně si vypomáhají údaji ze života tvůrce, interpretují i jeho. Každý nadaný spisovatel, dle psychoanalýzy, dělá obojí: v postavách, metaforách a zápletkách jak vyjevuje, tak skrývá vlastní motivy, vlastní zkušenosti s obdobnými vnitřními konflikty. Alespoň psychoanalytik Martin Bergmann o tom byl přesvědčen. Recenzent Bergmannovy knihy svého času upozornil na to, že byli spisovatelé, kteří touto „utkvělou představou“ psychoanalytiků (totiž tím, že spisovatel činí vlastní nevědomé obsahy vědomými v literatuře), pohrdali, jako například T. S. Eliot.
V klasickém textu Ironie v Hamletovi z roku 1959 od literárního komparatisty Harryho Levina bylo otevřeno jiné možné – nepsychoanalytické – výkladové schéma, které lze přiložit na tuto hru. V Hamletovi se doslova vystavují formy ironie, sarkasmu, s šaškovskou čepicí a v „divadle na divadle“ se nastavuje sžíravé zrcadlo. Svět je testován, kolik výsměchu, ano i urážení, snese. Osciluje se tu mezi pravdou a lží. Martin Hilský, jeden z překladatelů Hamleta, připomíná, že hra začíná otázkou: „Kdo tam?“ Tím se otevírá nejen červená nit této tragédie, a sice ustavičné tázání, ale také řada otázek po identitě (zamlžené, kamuflované, předstírané). Kdo je kdo? Kdo si jen na někoho hraje? Jaká je skutečná tvář (a identita) toho a onoho? Proč to Hamlet dělá (například proč ubližuje Ofélii), kdo z něho mluví? Jaký vztah má „identita“ ducha Hamletova otce k ostatním, neduchům? Jak moc brát Ducha vážně? Ale také otázky: Kdo jsou blázni? Co to vlastně je bláznovství a šílení? Na Hamleta lze přiložit ten či onen metr. Chtěl bych však vidět Hamleta nezatíženého výklady. Copak by bylo něčím nepatřičné – spolehnout se jen a jen na poezii Shakespeara? Na příběh v této poezii. Na text samotný. Má cenu spekulovat o tom, jestli měl Hamlet, když mu byly čtyři roky, rád svou matku? – Důvěřuji více tomu, co je psáno. Slovem „rozanalyzovaný“ v názvu jsem chtěl říci ne to, že by byl Hamlet rozebrán na kousky, naopak: každý pokus analyticky mu porozumět a jeho chování vyložit znamená jen jakési úvodní „rozanalyzování“, kterého je potřeba beztak zanechat, protože nás odvádí od textu. Tato tragédie má svůj vlastní inherentní příběh, tak složitý a nezjednodušitelný, že si o něj každé teoretizování vyláme zuby.

Autorem textu je psycholog a pedagog katedry psychologie FSS Masarykovy university Zbyněk Vybíral.