DESET LET FYZICKÉHO TANEČNÍHO DIVADLA
Pokud v českém současném tanci existuje soubor ztělesňující silný směr fyzického divadla, které diváky i interprety systematicky provádí temnotami lidské duše a zahrnuje vyčerpávajícími výkony, je to bezpochyby Lenka Vagnerová & Company.
Pokud v českém současném tanci existuje soubor ztělesňující silný směr fyzického divadla, které diváky i interprety systematicky provádí temnotami lidské duše a zahrnuje vyčerpávajícími výkony, je to bezpochyby Lenka Vagnerová & Company. Souboru, který letos slaví desáté výročí, vtiskla choreografka a jeho umělecká vedoucí Lenka Vagnerová osobitý rukopis, který dotváří i její pravidelní umělečtí spolupracovníci, jako je hudebník Ivan Acher nebo výtvarník Jakub Kopecký, a vybudovala skupinu performerů, kteří na sebe slyší jako součásti jediného organismu.
Lenka Vagnerová se už od počátků tvorby mohla opřít o zkušenosti úspěšné tanečnice i pedagožky, především díky působení v souboru Lenky Ottové DOT504. Setkala se v něm s tvůrci, kteří v naší taneční scéně zanechali trvalý otisk – ať už to bylo duo Jozef Fruček & Linda Kapetanea z RootlessRoot, Thomas Steyaert z Ultimy Vez a Anton Ľachký působící tehdy u Akram Khan Company. Fyzická výbušnost nespoutaného tanečního výrazu, kterou se vždy vyznačovaly produkce Ultimy Vez, i syrový pohyb a emoce, které zkoumali a otevírali Fruček s Kapetaneou, jsou rozpoznatelným dědictvím. Lenka Vagnerová ale vnesla do inscenací i novou poetiku, divadelní přístup k režii tanečního díla, větší důraz na scénografii, hudbu a celkovou kompaktnost inscenačních tvarů. Postupně se od konkrétních námětů a motivů propracovává jako archeolog do hlubších vrstev lidské mysli a k obecnějším tématům – v nichž ne překvapivě vládnou temné tóny, frustrace, násilí a potlačované zlo usměrněné jevištní katarzí.
OD TANCE K CHOREOGRAFII
Už duetem Mah Hunt Lenka Vagnerová potvrdila a naplnila před dvanácti lety svůj potenciál nezávislé choreografky. Obraz vztahu mezi mužem a ženou jako lov podle pravidel, jež vznikají v jeho průběhu, překvapil pohybovou vynalézavostí a odvážnými prvky na hranici akrobacie a skutečného souboje, a přitom i hravostí. Vznikl ještě pro DOT504 a pro Lenku Vagnerovou to byl neobyčejný start: na České taneční platformě získal Cenu diváka, Vagnerová jako interpretka byla nominována na Cenu Thálie (nikoli poprvé) i Tanečnici roku a na ČTP zabodovala choreografie i ve světelném designu. Také úspěch choreografií Proposition a Perfektní den byl impulzem k založení vlastního souboru. Každá premiéra souboru Lenka Vagnerová & Company (LV&C) se stává událostí, ať už je samostatná, nebo v koprodukci, ať už je přijímána s nadšením, anebo vyvolává zdravou diskusi. Z těch nejúspěšnějších to byli hned v roce 2012 Jezdci, ve kterých Vagnerová pokračovala v sondách do animální říše a inspirovala se životem ptáků. Nina Vangeli premiéru nazvala bombou sezony (Hospodářské noviny, 16. 11. 2012) a vystihla dojem, který tato taneční metafora v divácích zanechala, s přesně dávkovaným humorem, novými pohybovými variacemi i mytologickým nádechem. Choreografka upevnila pozici svou i svého souboru. Od té doby se sice proměnil, ale i s novými tanečníky zůstává jeho vnitřní kvalita: vždy jej tvoří performeři nejlepší fyzické kondice, schopní a ochotní riskovat, a přitom si bezmezně důvěřovat, vybavení hereckým talentem.
JEVIŠTNÍ BÁSNĚ
Jednou ze stálic je Andrea Opavská, která zazářila hned další rok v choreografii La Loba. Ona a její jevištní alter ego, zpěvačka Jana Vébrová, se vtělily do mytologické ženské postavy, ve které Lenka Vagnerová vystihla podstatu legend z několika koutů světa. S minimalistickou výpravou a Acherovou temnou hudbou vytvořila jevištní báseň, která diváky fascinovala a chvílemi i děsila současně, protože se dotýkala hlubokých kořenů. Slovo archetyp by tu znělo téměř banálně a lacině. „La Loba je občas jako výkřik Medúzy, jako zavytí vlčice, jako sten při porodní kontrakci,“ napsala v Taneční zóně Jana Návratová. Inscenace byla na repertoáru až do roku 2021, což je samo o sobě bezprecedentní výdrží na scéně současného tance, kde bývá poločas rozpadu projektů kolem dvou, tří let. Z množství cen, které choreografie získala, byla zřejmě největším zadostiučiněním Herald Angel Award na skotském Fringi a ocenění Andrey Opavské Tanečnicí roku. Každá choreografie z repertoáru LV&C je fascinující jiným způsobem. V roce 2015 přibyl Gossip, satirická inscenace zobrazující s mrazivou přesností povrchní svět společenských večírků, na které se účastníci chodí ukázat a pomluvit ty, před nimiž předstírají vřelost přátelství. Všichni víme, že je to přetvářka, a přece ji s takovým gustem hrajeme. „Roztančené scény Gossipu připomínají plachtění ptáků v kontrastu s emocionalitou dramatických scén, které až s nepříjemnou přesností nepopisují, nýbrž naznačují komplikovanost vztahů, ubohost přetvářky i hořkost procitnutí,“ vystihla inscenaci Zuzana Smugalová (Blog o tanci). Andrea Opavská a Ivo Sedláček byli za výkon v Gossipu nominováni na Cenu Thálie. Diváci si zvykli, že jsou choreografiemi Lenky Vagnerové neustále překvapováni, ať už pohybovými variacemi, nápaditostí rekvizit, nebo celými situacemi. To, co viděli, nemuselo být vždy lahodné a komfortní, právě naopak – ale obvykle vždy nové, překvapivé a v této době stále výsostně pohybově taneční. Další jevištní básní jsou Lešanské jesličky (2016), choreografie na motivy básně Františka Hrubína. Verše pro inscenaci namluvil Vladimír Javorský, který se na ní podílel i dramaturgicky. „Nádherné téma Marie na zeměkouli, tak časté ve starém sochařství i malířství, v tomto představení fyzicky ožívá. Je to nádherná metafora,“ psala Nina Vangeli (Taneční zóna). Jesličky jsou opravdu výsostně výtvarné, byť scéna není ani trochu popisná či ilustrativní, divák jako by skutečně slyšel skučet mrazivý vítr a ledová ruka zimního večera jej svírala jako síť. Fanny Barrouquère, další z kmenových členek souboru, byla za výkon v inscenaci nominována na Cenu Thálie. „Lenka Vagnerová vytvořila v Lešanských jesličkách obrazy plné symboliky a asociací. Před divákem se otevírají temné krajiny horečnatého snění i tíživé reality,“ napsala v Tanečních aktualitách Lucie Dercsényiová. Jesličky sice nesou vážné téma, jsou však v tvorbě Vagnerové asi tou nejsubtilnější a nejněžnější inscenací.
MYTOLOGIE JAKO DIAGNÓZA
Lenka Vagnerová se nikdy netajila tím, že ji fascinuje mytologie. Amazonkami (2017) zahájila cestu do hlubin dalších mýtů i odvrácených stránek lidské mysli a stále na ní postupuje. Pro Amazonky přizvala do týmu specialistu na bojová umění Radka Mačáka, s jehož pomocí zobrazila na scéně jeden z mýtů, které vznikly v antice. Její amazonky ale nejsou archetypální hrdinky, ve své inscenaci je využila jako motivu k zobrazení společnosti v určité hyperbole: „V Amazonkách nahlížíme na vyhraněnou a nemocnou komunitu, která žije v násilí a násilím, a ani možná neví proč,“ vysvětlovala v rozhovoru pro portál Opera Plus před premiérou. Amazonky byly opět fascinujícím sledem obrazů a překvapivých výjevů. Získaly Cenu Divadelních novin a Fanny Barrouquère další nominaci na Thálii. Krutost obsažená v inscenaci mohla být vnímána jako nadměrná, ale ještě zdaleka tehdy nedosáhla zenitu a mezi tématy, jež Lenka Vagnerová opětovně zobrazuje, zůstala natrvalo zakořeněna. Od Amazonek se k němu v obměnách a úhlech pohledu stále vrací, znovu nám předkládá obrazy, jejichž existenci si nechceme připustit, hlubiny, do kterých nechceme nahlížet. A přece je to nutné! „Choreografka Lenka Vagnerová se při tvorbě nespoléhá na šťastnou náhodu. Její díla vznikají z výstižných formulací naléhavých otázek, které klade sobě a světu. Otázek často zraňujících,“ vystihla její tvorbu v jedné z pozdějších kritik Nina Vangeli (Divadelní noviny).
ODKRÝVÁNÍ TEMNOT
Od sezony 2018/2019 se stálou scénou LV&C stalo divadlo Komedie a projekty pak vznikají jako koprodukce s Městskými divadly pražskými. Již na podzim první sezony to byla inscenace Než vše začalo…, která vznikla ve spolupráci s režisérem Lionelem Ménardem a dala nahlédnout svět očima nenarozeného dítěte. Do nové roviny lidské krutosti se Vagnerová vydala s premiérou Panoptikum (2019), jež vystavuje zkoušce étos každého diváka. Odkrývá fascinaci, jíž je samo o sobě těžké se ubránit, a zobrazuje potměšilé metody manipulace a zneužívání lidského utrpení k zisku. Panoptikum vyneslo LV&C další Cenu Divadelních novin a performeru Michalu Heribanovi nominaci na Thálii. V „tango operitě“ María de Buenos Aires, která vznikla v koprodukci s MDP a hraje se výjimečně v divadle ABC, zašla Vagnerová v průzkumu lidské schopnosti způsobovat zlo a utrpení nejdále. Inscenace spojuje obrazivý surrealistický text, jehož lahodný překlad svou poetičností hladí, s výjevy absurdní krutosti a zla, které vykvétají z bahna ulic a z bezvýchodného údělu spodiny společnosti. Fascinující i drásavou inscenaci slabší povahy opouštějí během představení, protože smyslného tance je v něm o mnoho méně než drsně násilných scén. Proti tomu je koprodukční projekt Poe s Laternou magikou nevinnou dětskou hrou, ačkoli i v něm se básníkova duše otevírá vedle humoru i do nebezpečných propastí. Lenka Vagnerová dnes již tolik nerozehrává pohybové finesy tanečního vzepětí, ale soustředí se na stavbu znepokojivých výjevů, často prodchnutých právě černým humorem. Otázky zrodu násilí a zneužívání moci znovu otevírá i před vytrvale odmítajícím divákem. Výročí oslaví další premiérou, která ponese název odkazující na někdejší Jezdce. Inscenace Riders totiž bude na původní úspěšný titul navazovat. Kam se rozjedou či rozletí, uvidíme již 4. prosince v divadle Komedie.
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, COMPANY!
Komu vlastně máme vedle choreografky blahopřát? Kmenovými členy souboru jsou v současnosti kromě Andrey Opavské tanečnice a tanečníci Fanny Barrouquère (nyní Bašista), Monika Částková, Patrik Čermák, Šimon Klus, Adam Sojka, úzce spolupracující Branislav Bašista či Michal Heriban aj. Tanečníků i performerů z jiných oblastí divadla se pochopitelně vystřídala za ta léta celá plejáda, někdo zazářil v jedné inscenaci, další pravidelně spolupracují. Určitě jich spoustu zapomeneme, ale alespoň některá jména: Tomáš Červinka, Patrik Děrgel, Markéta Frösslová, Michaela Kadlčíková, Simona Machovičová, Pavel Mašek, Barbora Nechanická, Hynek Obst, Radoslav Piovarči, Barbora Rokoszová, Alex Sadirov, Ivo Sedláček, Tereza Voříšková, Tomáš Vychytil, Marek Zelinka a mnoho dalších, stejně jako řada hudebníků, výtvarníků a všech, kteří pohánějí kolotoč vzniku inscenací a jejich provozu. Bez nich by totiž žádné narozeniny nebyly.
Autorkou textu je taneční historička Lucie Kocourková.
Lenka Vagnerová se už od počátků tvorby mohla opřít o zkušenosti úspěšné tanečnice i pedagožky, především díky působení v souboru Lenky Ottové DOT504. Setkala se v něm s tvůrci, kteří v naší taneční scéně zanechali trvalý otisk – ať už to bylo duo Jozef Fruček & Linda Kapetanea z RootlessRoot, Thomas Steyaert z Ultimy Vez a Anton Ľachký působící tehdy u Akram Khan Company. Fyzická výbušnost nespoutaného tanečního výrazu, kterou se vždy vyznačovaly produkce Ultimy Vez, i syrový pohyb a emoce, které zkoumali a otevírali Fruček s Kapetaneou, jsou rozpoznatelným dědictvím. Lenka Vagnerová ale vnesla do inscenací i novou poetiku, divadelní přístup k režii tanečního díla, větší důraz na scénografii, hudbu a celkovou kompaktnost inscenačních tvarů. Postupně se od konkrétních námětů a motivů propracovává jako archeolog do hlubších vrstev lidské mysli a k obecnějším tématům – v nichž ne překvapivě vládnou temné tóny, frustrace, násilí a potlačované zlo usměrněné jevištní katarzí.
OD TANCE K CHOREOGRAFII
Už duetem Mah Hunt Lenka Vagnerová potvrdila a naplnila před dvanácti lety svůj potenciál nezávislé choreografky. Obraz vztahu mezi mužem a ženou jako lov podle pravidel, jež vznikají v jeho průběhu, překvapil pohybovou vynalézavostí a odvážnými prvky na hranici akrobacie a skutečného souboje, a přitom i hravostí. Vznikl ještě pro DOT504 a pro Lenku Vagnerovou to byl neobyčejný start: na České taneční platformě získal Cenu diváka, Vagnerová jako interpretka byla nominována na Cenu Thálie (nikoli poprvé) i Tanečnici roku a na ČTP zabodovala choreografie i ve světelném designu. Také úspěch choreografií Proposition a Perfektní den byl impulzem k založení vlastního souboru. Každá premiéra souboru Lenka Vagnerová & Company (LV&C) se stává událostí, ať už je samostatná, nebo v koprodukci, ať už je přijímána s nadšením, anebo vyvolává zdravou diskusi. Z těch nejúspěšnějších to byli hned v roce 2012 Jezdci, ve kterých Vagnerová pokračovala v sondách do animální říše a inspirovala se životem ptáků. Nina Vangeli premiéru nazvala bombou sezony (Hospodářské noviny, 16. 11. 2012) a vystihla dojem, který tato taneční metafora v divácích zanechala, s přesně dávkovaným humorem, novými pohybovými variacemi i mytologickým nádechem. Choreografka upevnila pozici svou i svého souboru. Od té doby se sice proměnil, ale i s novými tanečníky zůstává jeho vnitřní kvalita: vždy jej tvoří performeři nejlepší fyzické kondice, schopní a ochotní riskovat, a přitom si bezmezně důvěřovat, vybavení hereckým talentem.
JEVIŠTNÍ BÁSNĚ
Jednou ze stálic je Andrea Opavská, která zazářila hned další rok v choreografii La Loba. Ona a její jevištní alter ego, zpěvačka Jana Vébrová, se vtělily do mytologické ženské postavy, ve které Lenka Vagnerová vystihla podstatu legend z několika koutů světa. S minimalistickou výpravou a Acherovou temnou hudbou vytvořila jevištní báseň, která diváky fascinovala a chvílemi i děsila současně, protože se dotýkala hlubokých kořenů. Slovo archetyp by tu znělo téměř banálně a lacině. „La Loba je občas jako výkřik Medúzy, jako zavytí vlčice, jako sten při porodní kontrakci,“ napsala v Taneční zóně Jana Návratová. Inscenace byla na repertoáru až do roku 2021, což je samo o sobě bezprecedentní výdrží na scéně současného tance, kde bývá poločas rozpadu projektů kolem dvou, tří let. Z množství cen, které choreografie získala, byla zřejmě největším zadostiučiněním Herald Angel Award na skotském Fringi a ocenění Andrey Opavské Tanečnicí roku. Každá choreografie z repertoáru LV&C je fascinující jiným způsobem. V roce 2015 přibyl Gossip, satirická inscenace zobrazující s mrazivou přesností povrchní svět společenských večírků, na které se účastníci chodí ukázat a pomluvit ty, před nimiž předstírají vřelost přátelství. Všichni víme, že je to přetvářka, a přece ji s takovým gustem hrajeme. „Roztančené scény Gossipu připomínají plachtění ptáků v kontrastu s emocionalitou dramatických scén, které až s nepříjemnou přesností nepopisují, nýbrž naznačují komplikovanost vztahů, ubohost přetvářky i hořkost procitnutí,“ vystihla inscenaci Zuzana Smugalová (Blog o tanci). Andrea Opavská a Ivo Sedláček byli za výkon v Gossipu nominováni na Cenu Thálie. Diváci si zvykli, že jsou choreografiemi Lenky Vagnerové neustále překvapováni, ať už pohybovými variacemi, nápaditostí rekvizit, nebo celými situacemi. To, co viděli, nemuselo být vždy lahodné a komfortní, právě naopak – ale obvykle vždy nové, překvapivé a v této době stále výsostně pohybově taneční. Další jevištní básní jsou Lešanské jesličky (2016), choreografie na motivy básně Františka Hrubína. Verše pro inscenaci namluvil Vladimír Javorský, který se na ní podílel i dramaturgicky. „Nádherné téma Marie na zeměkouli, tak časté ve starém sochařství i malířství, v tomto představení fyzicky ožívá. Je to nádherná metafora,“ psala Nina Vangeli (Taneční zóna). Jesličky jsou opravdu výsostně výtvarné, byť scéna není ani trochu popisná či ilustrativní, divák jako by skutečně slyšel skučet mrazivý vítr a ledová ruka zimního večera jej svírala jako síť. Fanny Barrouquère, další z kmenových členek souboru, byla za výkon v inscenaci nominována na Cenu Thálie. „Lenka Vagnerová vytvořila v Lešanských jesličkách obrazy plné symboliky a asociací. Před divákem se otevírají temné krajiny horečnatého snění i tíživé reality,“ napsala v Tanečních aktualitách Lucie Dercsényiová. Jesličky sice nesou vážné téma, jsou však v tvorbě Vagnerové asi tou nejsubtilnější a nejněžnější inscenací.
MYTOLOGIE JAKO DIAGNÓZA
Lenka Vagnerová se nikdy netajila tím, že ji fascinuje mytologie. Amazonkami (2017) zahájila cestu do hlubin dalších mýtů i odvrácených stránek lidské mysli a stále na ní postupuje. Pro Amazonky přizvala do týmu specialistu na bojová umění Radka Mačáka, s jehož pomocí zobrazila na scéně jeden z mýtů, které vznikly v antice. Její amazonky ale nejsou archetypální hrdinky, ve své inscenaci je využila jako motivu k zobrazení společnosti v určité hyperbole: „V Amazonkách nahlížíme na vyhraněnou a nemocnou komunitu, která žije v násilí a násilím, a ani možná neví proč,“ vysvětlovala v rozhovoru pro portál Opera Plus před premiérou. Amazonky byly opět fascinujícím sledem obrazů a překvapivých výjevů. Získaly Cenu Divadelních novin a Fanny Barrouquère další nominaci na Thálii. Krutost obsažená v inscenaci mohla být vnímána jako nadměrná, ale ještě zdaleka tehdy nedosáhla zenitu a mezi tématy, jež Lenka Vagnerová opětovně zobrazuje, zůstala natrvalo zakořeněna. Od Amazonek se k němu v obměnách a úhlech pohledu stále vrací, znovu nám předkládá obrazy, jejichž existenci si nechceme připustit, hlubiny, do kterých nechceme nahlížet. A přece je to nutné! „Choreografka Lenka Vagnerová se při tvorbě nespoléhá na šťastnou náhodu. Její díla vznikají z výstižných formulací naléhavých otázek, které klade sobě a světu. Otázek často zraňujících,“ vystihla její tvorbu v jedné z pozdějších kritik Nina Vangeli (Divadelní noviny).
ODKRÝVÁNÍ TEMNOT
Od sezony 2018/2019 se stálou scénou LV&C stalo divadlo Komedie a projekty pak vznikají jako koprodukce s Městskými divadly pražskými. Již na podzim první sezony to byla inscenace Než vše začalo…, která vznikla ve spolupráci s režisérem Lionelem Ménardem a dala nahlédnout svět očima nenarozeného dítěte. Do nové roviny lidské krutosti se Vagnerová vydala s premiérou Panoptikum (2019), jež vystavuje zkoušce étos každého diváka. Odkrývá fascinaci, jíž je samo o sobě těžké se ubránit, a zobrazuje potměšilé metody manipulace a zneužívání lidského utrpení k zisku. Panoptikum vyneslo LV&C další Cenu Divadelních novin a performeru Michalu Heribanovi nominaci na Thálii. V „tango operitě“ María de Buenos Aires, která vznikla v koprodukci s MDP a hraje se výjimečně v divadle ABC, zašla Vagnerová v průzkumu lidské schopnosti způsobovat zlo a utrpení nejdále. Inscenace spojuje obrazivý surrealistický text, jehož lahodný překlad svou poetičností hladí, s výjevy absurdní krutosti a zla, které vykvétají z bahna ulic a z bezvýchodného údělu spodiny společnosti. Fascinující i drásavou inscenaci slabší povahy opouštějí během představení, protože smyslného tance je v něm o mnoho méně než drsně násilných scén. Proti tomu je koprodukční projekt Poe s Laternou magikou nevinnou dětskou hrou, ačkoli i v něm se básníkova duše otevírá vedle humoru i do nebezpečných propastí. Lenka Vagnerová dnes již tolik nerozehrává pohybové finesy tanečního vzepětí, ale soustředí se na stavbu znepokojivých výjevů, často prodchnutých právě černým humorem. Otázky zrodu násilí a zneužívání moci znovu otevírá i před vytrvale odmítajícím divákem. Výročí oslaví další premiérou, která ponese název odkazující na někdejší Jezdce. Inscenace Riders totiž bude na původní úspěšný titul navazovat. Kam se rozjedou či rozletí, uvidíme již 4. prosince v divadle Komedie.
VŠECHNO NEJLEPŠÍ, COMPANY!
Komu vlastně máme vedle choreografky blahopřát? Kmenovými členy souboru jsou v současnosti kromě Andrey Opavské tanečnice a tanečníci Fanny Barrouquère (nyní Bašista), Monika Částková, Patrik Čermák, Šimon Klus, Adam Sojka, úzce spolupracující Branislav Bašista či Michal Heriban aj. Tanečníků i performerů z jiných oblastí divadla se pochopitelně vystřídala za ta léta celá plejáda, někdo zazářil v jedné inscenaci, další pravidelně spolupracují. Určitě jich spoustu zapomeneme, ale alespoň některá jména: Tomáš Červinka, Patrik Děrgel, Markéta Frösslová, Michaela Kadlčíková, Simona Machovičová, Pavel Mašek, Barbora Nechanická, Hynek Obst, Radoslav Piovarči, Barbora Rokoszová, Alex Sadirov, Ivo Sedláček, Tereza Voříšková, Tomáš Vychytil, Marek Zelinka a mnoho dalších, stejně jako řada hudebníků, výtvarníků a všech, kteří pohánějí kolotoč vzniku inscenací a jejich provozu. Bez nich by totiž žádné narozeniny nebyly.
Autorkou textu je taneční historička Lucie Kocourková.