NINA HORÁKOVÁ: NEMÁM ŠANCI SE NUDIT
Nina Horáková aktuálně hraje v deseti inscenacích Městských divadel pražských, ztvárňuje role v titulech činoherních i hudebních, proto jsme si povídaly především o šíři jejího hereckého rejstříku.
Vaší poslední premiérou v Městských divadlech pražských byl Pupek Paříže. V čem je pro vás zkoušení komedie
specifické?
U frašky je nutné situace a jednání na jevišti přehnat, zahodit ostych, dovolit si improvizovat a potom společně s režisérem a týmem vybrat cestu, která funguje nejlíp pro celek. Zkoušení komedií mě baví hlavně v tom, že si herci opravdu mohou dovolit téměř cokoli. Pak samozřejmě následuje fáze, kdy už nám naše fóry nepřipadají vtipné, a v tu chvíli je potřeba, aby přišli diváci, jejichž reakce jsou u komedie nepostradatelné. Premiérou vše teprve začíná, a právě na základě reakcí publika je možné pointovat další a další situace, které v danou chvíli můžou přijít. A když k sobě má herec parťáka, který je naladěn na stejnou vlnu, takzvaně se vzájemně posloucháme a vnímáme, potom může vzniknout něco výjimečného.
Čemu se ráda smějete?
Blízký je mi suchý český humor. Jako malá jsem díky rodičům vyrůstala na Cimrmanech. Repliky z většiny inscenací jsme uměli zpaměti. S babičkou jsem zase sledovala estrádní pořady a myslím, že ikonické komické skeče například Felixe Holzmanna nebo Vladimíra Menšíka zná snad každý. V dospívání jsem propadla kouzlu britských sitcomů, teď mě napadne například Black Books. A v současné době je výběr komediálních seriálů díky obrovskému množství internetových platforem tak velký, že člověk ani neví, co dřív sledovat. Ale myslím, že pokud v něčem my Češi vynikáme, tak jsou to právě humor a komedie.
Uznání diváků i kritiky vám přinesla hlavní role v inscenaci Yerma. Jakým způsobem jste s režisérem Mariánem Amslerem budovali propad postavy až k nepříčetnosti?
Děj se rozjíždí pozvolna, inscenace začíná jako klasická konverzační hra, odehrávají se všední situace, dialogy jsou psané s humorem, nadhledem. Postupně se moje postava začíná propadat vlivem okolností hlouběji a hlouběji, až na samé dno. Takže jsme se snažili zkoušet situace chronologicky. Dialogy Simona Stonea, který hru psal na motivy Lorcovy Yermy, jsou tak dobře vystavěné, že to šlo samo, přirozeně. Pracovat s tak skvělým režisérem, jako je Marián Amsler, a po boku vynikajících herců Viktora Dvořáka, Tomáše Havlínka nebo Petry Tenorové, se kterými nám to, myslím, na jevišti skvěle funguje, to je vždy za odměnu. Všechny tyto „přísady“ se smíchaly dohromady a vzniklo něco výjimečného.
Co vám pomáhá, abyste si udržela mentální hygienu a očistu při náročném zkoušení?
Myslím, že to mám stejně jako každý vytížený člověk v dnešní hektické době. Nejlépe mi udělá odpočinek u dobrého čaje s knihou nebo filmem, kvalitní spánek, sauna, příroda. Mám štěstí, že práci, kterou dělám, miluji. I když je některé zkoušení psychicky náročnější, ta radost z něj je sama o sobě očistou.
Za titulní roli v Maríi de Buenos Aires jste získala nominaci na cenu Thálie. Vnímáte tuto úlohu jako svou nejnáročnější z inscenací v MDP?
V rámci tohoto žánru určitě. Zpíváme s živým orchestrem, což je samozřejmě vždy náročnější, ale o to větší zážitek jak pro nás herce, tak pro diváky. Hudba Ástora Piazzolly je velmi komplikovaná, vychází z klasické hudby, ale zahrnuje prvky jazzu. Piazzolla vlastně přetvořil tradiční argentinské tango do nového stylu. Do toho jsem se učila part ve španělštině a španělsky jsem přitom neuměla ani slovo. Výjimečné a velmi inspirativní bylo setkání s režisérkou Lenkou Vagnerovou, taky práce na choreografiích tangových částí s Patricií Antar Porákovou byla pro mě něco nového. U tanga totiž nestačí se technicky naučit dané kroky. Do tanga se musí člověk vcítit, prožít ho. Dlouho jsme pracovali například jen na samotném držení a objetí partnera, bylo důležité nejdřív pochopit samotný princip tanga. Projekt je netradiční také tím, že s námi účinkují zahraniční hudebníci, úžasný zpěvák Gustavo Colmenarejo, Argentinec žijící v Německu. V naší inscenaci hraje významnou roli také bandoneon, což je speciální druh tahací harmoniky používaný právě v argentinském tangu, který ovládá jen malá hrstka lidí. Všechny tyto složky je velmi náročné dát produkčně dohromady, proto hrajeme toto představení jednou za tři měsíce. Máme vždy několik zkoušek a každou reprízu prožívám doslova jako premiéru. I z tohoto pohledu je pro mě tato inscenace nejnáročnější.
Jsou pro vás obecně role v hudebních titulech – Lazarus, Zítra swing bude zníti všude – náročnější než ty čistě činoherní? Nebo se hlubší psychologický ponor vyrovná hudebně-tanečnímu nasazení?
Hlubší psychologický ponor je přece stejně tak možný i v hudebních a muzikálových projektech. Postava v hudební inscenaci může být stejně tak dramaticky a psychologicky vystavěna jako v činohře. Alespoň já to tak vnímám a při práci na roli prostě vycházím z dané situace a snažím se postavu vystavět v tom konkrétním žánru co nejvěrohodněji. U hudebního titulu k tomu akorát přidám zpěv a pohyb, když to tedy řeknu velmi zjednodušeně. Je ale pravda, že ty hudební tituly vyžadují přece jen náročnější a delší přípravu před představením, už co se týká nějakého rozezpívání, korepetic s orchestrem, warm-up atd. Taky je nutná a hodně důležitá následná hlasová hygiena, takže nejen ta mentální očista, kterou jsem již zmiňovala, ale i péče o celý fyzický „nástroj“.
Jak se vyvíjel váš vztah k hudbě a divadlu?
Zpívám od malička. Od šesti let jako samouk v dětském divadelním kroužku. Moje první tajná dětská láska byl flétnista, do kterého jsem se zakoukala na hudebním táboře, a samozřejmě jsem okamžitě chtěla začít hrát na příčnou flétnu. Díky tomu jsem získala i nějaké základy hudební teorie. Rodiče a sestry zas takovou radost neměli, všichni si museli pořídit špunty do uší. A já velmi záhy zjistila, že mě to přece jen víc táhne k herectví a zpěvu. Když jsem začala navštěvovat prostějovské gymnázium, chodila jsem nadále do dramaťáku a stala jsem se členkou amatérského Divadla Point. Účinkovala jsem v několika prostějovských autorských muzikálech.
Narodila jste se v Olomouci. Jak jste prožívala přechod do Prahy a studium na DAMU?
Olomouc je krásné univerzitní město s bohatou historií, což je Praha také. Neprožívala jsem přesun nijak zásadně, těšila jsem se na něco nového. Přijetím na DAMU se mi splnil sen, studium jsem si užívala a neměnila bych, stejně jako bych neměnila Prahu, kterou miluju.
A jak vypadají ty sny teď? Máte nějaké konkrétní role, které byste si ráda zahrála, nebo režisérky či režiséry, se kterými byste chtěla pracovat?
Nemám a nikdy jsem neměla. Každou výzvu jsem vzala tak, že je to úkol, do kterého v tu chvíli dám všechno. A rozhodně jsem si nikdy nevysnívala, jakou hlavní roli bych si chtěla zahrát. Mnohdy mě samotnou překvapilo, že mě práce na nějaké malé postavě obohatila a posunula herecky mnohem víc, než by mě vůbec napadlo. Pro mě je důležité neupadnout do stereotypu, je vždycky obohacující a inspirativní pracovat s různými typy režisérů.
Která vaše role je nejoblíbenější? Na co byste diváky pozvala?
Určitě nedokážu zmínit jedinou postavu nebo inscenaci. Jsem vděčná za pestrost žánrů inscenací, ve kterých můžu hrát. Hudební komedie, muzikál, klasická dramata, současné tituly i pohádku pro děti. Rozhodně nemám šanci se nudit. Určitě bych ale chtěla pozvat na komorní inscenaci Hotel Good Luck v režii Michala Dočekala. Hrajeme ho s Martinem Donutilem a Tomášem Milostným v divadle Komedie a bude mít už jen pár repríz.
Je to text současného mexického autora Alejandra Ricana, který se dojemně a zároveň vtipně dotýká otázky strachu ze smrti i lásky. Zmínit musím netradiční scénografické řešení, které díky originálně využité projekci, kameře a hře se světlem diváka přenese téměř doslova do paralelního vesmíru.
NINA HORÁKOVÁ
(*1988)
Studium činoherního herectví na pražské DAMU dokončila v roce 2012. Již v průběhu studia prokázala svůj výrazný hudební talent v inscenacích Divadla Na Fidlovačce (My Fair Lady, Hvězdy na vrbě, Šumař na střeše, Babička) a v Divadle Kalich v muzikálech Vlasy a Pomáda. V roce 2014 nastoupila do angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav, kde ztvárnila mnoho výrazných rolí, například Eržiku v Baladě pro banditu, titulní roli v Giraudouxově Ondině či Oonu Chaplinovou v inscenaci Chaplin. Účinkovala rovněž v několika projektech pohybového spolku Veselé skoky. Věnuje se sólovému zpěvu a také dabingu. V Městských divadlech pražských ji diváci mohou vidět mimo jiné v muzikálu Lazarus v režii Mariána Amslera, hudební komedii Zítra swing bude zníti všude Ondřeje Havelky, Hotel Good Luck režiséra Michala Dočekala nebo dramatu Roberto Zucco maďarského režiséra Attily Vidnyánszkého ml. Titulní role má v tango operitě María de Buenos Aires v režii a choreografii Lenky Vagnerové a inscenaci Yerma režiséra Mariána Amslera.
Autorkou rozhovoru je Barbora Hančilová
U frašky je nutné situace a jednání na jevišti přehnat, zahodit ostych, dovolit si improvizovat a potom společně s režisérem a týmem vybrat cestu, která funguje nejlíp pro celek. Zkoušení komedií mě baví hlavně v tom, že si herci opravdu mohou dovolit téměř cokoli. Pak samozřejmě následuje fáze, kdy už nám naše fóry nepřipadají vtipné, a v tu chvíli je potřeba, aby přišli diváci, jejichž reakce jsou u komedie nepostradatelné. Premiérou vše teprve začíná, a právě na základě reakcí publika je možné pointovat další a další situace, které v danou chvíli můžou přijít. A když k sobě má herec parťáka, který je naladěn na stejnou vlnu, takzvaně se vzájemně posloucháme a vnímáme, potom může vzniknout něco výjimečného.
Čemu se ráda smějete?
Blízký je mi suchý český humor. Jako malá jsem díky rodičům vyrůstala na Cimrmanech. Repliky z většiny inscenací jsme uměli zpaměti. S babičkou jsem zase sledovala estrádní pořady a myslím, že ikonické komické skeče například Felixe Holzmanna nebo Vladimíra Menšíka zná snad každý. V dospívání jsem propadla kouzlu britských sitcomů, teď mě napadne například Black Books. A v současné době je výběr komediálních seriálů díky obrovskému množství internetových platforem tak velký, že člověk ani neví, co dřív sledovat. Ale myslím, že pokud v něčem my Češi vynikáme, tak jsou to právě humor a komedie.
Uznání diváků i kritiky vám přinesla hlavní role v inscenaci Yerma. Jakým způsobem jste s režisérem Mariánem Amslerem budovali propad postavy až k nepříčetnosti?
Děj se rozjíždí pozvolna, inscenace začíná jako klasická konverzační hra, odehrávají se všední situace, dialogy jsou psané s humorem, nadhledem. Postupně se moje postava začíná propadat vlivem okolností hlouběji a hlouběji, až na samé dno. Takže jsme se snažili zkoušet situace chronologicky. Dialogy Simona Stonea, který hru psal na motivy Lorcovy Yermy, jsou tak dobře vystavěné, že to šlo samo, přirozeně. Pracovat s tak skvělým režisérem, jako je Marián Amsler, a po boku vynikajících herců Viktora Dvořáka, Tomáše Havlínka nebo Petry Tenorové, se kterými nám to, myslím, na jevišti skvěle funguje, to je vždy za odměnu. Všechny tyto „přísady“ se smíchaly dohromady a vzniklo něco výjimečného.
Co vám pomáhá, abyste si udržela mentální hygienu a očistu při náročném zkoušení?
Myslím, že to mám stejně jako každý vytížený člověk v dnešní hektické době. Nejlépe mi udělá odpočinek u dobrého čaje s knihou nebo filmem, kvalitní spánek, sauna, příroda. Mám štěstí, že práci, kterou dělám, miluji. I když je některé zkoušení psychicky náročnější, ta radost z něj je sama o sobě očistou.
Za titulní roli v Maríi de Buenos Aires jste získala nominaci na cenu Thálie. Vnímáte tuto úlohu jako svou nejnáročnější z inscenací v MDP?
V rámci tohoto žánru určitě. Zpíváme s živým orchestrem, což je samozřejmě vždy náročnější, ale o to větší zážitek jak pro nás herce, tak pro diváky. Hudba Ástora Piazzolly je velmi komplikovaná, vychází z klasické hudby, ale zahrnuje prvky jazzu. Piazzolla vlastně přetvořil tradiční argentinské tango do nového stylu. Do toho jsem se učila part ve španělštině a španělsky jsem přitom neuměla ani slovo. Výjimečné a velmi inspirativní bylo setkání s režisérkou Lenkou Vagnerovou, taky práce na choreografiích tangových částí s Patricií Antar Porákovou byla pro mě něco nového. U tanga totiž nestačí se technicky naučit dané kroky. Do tanga se musí člověk vcítit, prožít ho. Dlouho jsme pracovali například jen na samotném držení a objetí partnera, bylo důležité nejdřív pochopit samotný princip tanga. Projekt je netradiční také tím, že s námi účinkují zahraniční hudebníci, úžasný zpěvák Gustavo Colmenarejo, Argentinec žijící v Německu. V naší inscenaci hraje významnou roli také bandoneon, což je speciální druh tahací harmoniky používaný právě v argentinském tangu, který ovládá jen malá hrstka lidí. Všechny tyto složky je velmi náročné dát produkčně dohromady, proto hrajeme toto představení jednou za tři měsíce. Máme vždy několik zkoušek a každou reprízu prožívám doslova jako premiéru. I z tohoto pohledu je pro mě tato inscenace nejnáročnější.
Jsou pro vás obecně role v hudebních titulech – Lazarus, Zítra swing bude zníti všude – náročnější než ty čistě činoherní? Nebo se hlubší psychologický ponor vyrovná hudebně-tanečnímu nasazení?
Hlubší psychologický ponor je přece stejně tak možný i v hudebních a muzikálových projektech. Postava v hudební inscenaci může být stejně tak dramaticky a psychologicky vystavěna jako v činohře. Alespoň já to tak vnímám a při práci na roli prostě vycházím z dané situace a snažím se postavu vystavět v tom konkrétním žánru co nejvěrohodněji. U hudebního titulu k tomu akorát přidám zpěv a pohyb, když to tedy řeknu velmi zjednodušeně. Je ale pravda, že ty hudební tituly vyžadují přece jen náročnější a delší přípravu před představením, už co se týká nějakého rozezpívání, korepetic s orchestrem, warm-up atd. Taky je nutná a hodně důležitá následná hlasová hygiena, takže nejen ta mentální očista, kterou jsem již zmiňovala, ale i péče o celý fyzický „nástroj“.
Jak se vyvíjel váš vztah k hudbě a divadlu?
Zpívám od malička. Od šesti let jako samouk v dětském divadelním kroužku. Moje první tajná dětská láska byl flétnista, do kterého jsem se zakoukala na hudebním táboře, a samozřejmě jsem okamžitě chtěla začít hrát na příčnou flétnu. Díky tomu jsem získala i nějaké základy hudební teorie. Rodiče a sestry zas takovou radost neměli, všichni si museli pořídit špunty do uší. A já velmi záhy zjistila, že mě to přece jen víc táhne k herectví a zpěvu. Když jsem začala navštěvovat prostějovské gymnázium, chodila jsem nadále do dramaťáku a stala jsem se členkou amatérského Divadla Point. Účinkovala jsem v několika prostějovských autorských muzikálech.
Narodila jste se v Olomouci. Jak jste prožívala přechod do Prahy a studium na DAMU?
Olomouc je krásné univerzitní město s bohatou historií, což je Praha také. Neprožívala jsem přesun nijak zásadně, těšila jsem se na něco nového. Přijetím na DAMU se mi splnil sen, studium jsem si užívala a neměnila bych, stejně jako bych neměnila Prahu, kterou miluju.
A jak vypadají ty sny teď? Máte nějaké konkrétní role, které byste si ráda zahrála, nebo režisérky či režiséry, se kterými byste chtěla pracovat?
Nemám a nikdy jsem neměla. Každou výzvu jsem vzala tak, že je to úkol, do kterého v tu chvíli dám všechno. A rozhodně jsem si nikdy nevysnívala, jakou hlavní roli bych si chtěla zahrát. Mnohdy mě samotnou překvapilo, že mě práce na nějaké malé postavě obohatila a posunula herecky mnohem víc, než by mě vůbec napadlo. Pro mě je důležité neupadnout do stereotypu, je vždycky obohacující a inspirativní pracovat s různými typy režisérů.
Která vaše role je nejoblíbenější? Na co byste diváky pozvala?
Určitě nedokážu zmínit jedinou postavu nebo inscenaci. Jsem vděčná za pestrost žánrů inscenací, ve kterých můžu hrát. Hudební komedie, muzikál, klasická dramata, současné tituly i pohádku pro děti. Rozhodně nemám šanci se nudit. Určitě bych ale chtěla pozvat na komorní inscenaci Hotel Good Luck v režii Michala Dočekala. Hrajeme ho s Martinem Donutilem a Tomášem Milostným v divadle Komedie a bude mít už jen pár repríz.
Je to text současného mexického autora Alejandra Ricana, který se dojemně a zároveň vtipně dotýká otázky strachu ze smrti i lásky. Zmínit musím netradiční scénografické řešení, které díky originálně využité projekci, kameře a hře se světlem diváka přenese téměř doslova do paralelního vesmíru.
NINA HORÁKOVÁ
(*1988)
Studium činoherního herectví na pražské DAMU dokončila v roce 2012. Již v průběhu studia prokázala svůj výrazný hudební talent v inscenacích Divadla Na Fidlovačce (My Fair Lady, Hvězdy na vrbě, Šumař na střeše, Babička) a v Divadle Kalich v muzikálech Vlasy a Pomáda. V roce 2014 nastoupila do angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav, kde ztvárnila mnoho výrazných rolí, například Eržiku v Baladě pro banditu, titulní roli v Giraudouxově Ondině či Oonu Chaplinovou v inscenaci Chaplin. Účinkovala rovněž v několika projektech pohybového spolku Veselé skoky. Věnuje se sólovému zpěvu a také dabingu. V Městských divadlech pražských ji diváci mohou vidět mimo jiné v muzikálu Lazarus v režii Mariána Amslera, hudební komedii Zítra swing bude zníti všude Ondřeje Havelky, Hotel Good Luck režiséra Michala Dočekala nebo dramatu Roberto Zucco maďarského režiséra Attily Vidnyánszkého ml. Titulní role má v tango operitě María de Buenos Aires v režii a choreografii Lenky Vagnerové a inscenaci Yerma režiséra Mariána Amslera.
Autorkou rozhovoru je Barbora Hančilová