Společné vystoupení kjótské hvězdy Šigejamy Motohika a v ČR přes 20 let působícího souboru Divadlo kjógen. Diváci uvidí 3 klasické hry. Frašku Velké prádlo ve dvojjazyčném provedení, Kalhoty pro dva a Boha Nió v češtině. Kalhoty pro dva a Bůh Nió budou v Praze uvedeny vůbec poprvé. Behěm krátkého úvodu budou diváci zasvěceni do základních reálií Japonska i tohoto žánru. Tento vytříbený humor si tak budou moci plně vychutnat i Ti, kdo na kjógen přijdou úplně poprvé.
 

Program:
Krátký úvod do žánru
Krátké uvedení do žánru a jeho historie v Japonsku i mimo něj, ukázky hereckých technik a výrazových prostředků a představení repertoáru, který čítá přes 200 her. Výklad o typologii hlavních postav a historických i místopisných reáliích, které souvisí s uvedenými hrami. Humornou formou, v češtině, v případě participace japonského hosta tlumočení do češtiny zajištěno.
 
Velké prádlo (Susugigawa)
V současné době jedna z nejpopulárnějších her žánru kjógen. V Japonsku se poprvé hrála v roce 1952 – 53. Původně francouzská středověká fraška Le Cuvier (Fraška o kádi) byla přeložena do japonštiny a následně realizována s využitím výrazových prostředků a hereckých technik formy kjógen. Manžel „pod pantoflem“ je neustále manželkou a tchyní peskován a nucen k plnění všemožných domácích prací. Muži dochází jednoho dne trpělivost, a když je donucen prát v řece špinavá kimona, nechá schválně jedno z manželčiných kimon uplavat. Žena se pokouší kimono zachránit, ale je stržena proudem. Muž využívá situace a záchranou ženy z řeky se pokouší domoci se odpovídajícího postavení „hlavy rodiny“.

Kalhoty pro dva (Futari bakama)
Starší bratr vede mladšího bratra k budoucímu tchánovi uzavřít sňatek. Mladší bratr je k této mimořádné příležitosti patřičně oděn, leč bratr starší, zde toliko doprovod na cestu, s účastí u čehokoli formálního naprosto nepočítá. Tomu proto naopak odpovídá jeho velmi neformální odění. Nečekaný vývoj situace si však vyžádá, aby ke zdvořilostním pozdravům předstoupili oba. Avšak formální kalhoty mají jenom jedny. Zprvu zdánlivě velice nešťastná náhoda jim však nabídne vskutku neotřelé řešení této společensky absolutně neúnosné situace…
 Jedná se dnes již o naprosto klasického zástupce žánru. Prvního vydání v češtině se tato hra dočkala již v roce 1975 v překladu Miroslava Nováka v knize vítr v Píniích, Divadlo kjógen ji však přináší v překladu vlastním, který sleduje původní strukturu textu svázaného s originální choreografií. Scénické provedení bohatě pracuje se zpěvy a tanci a parodiemi na klasické taneční výstupy. A to tak živou a kreativní formou, že diváka přivádí k úvahám, zdali skutečně sleduje provedení hry staré šest století.
 
Bůh Nió (Nió)
Dva bezejmenní ztroskotanci bytostně závislí na hazardu prohrají veškerý svůj majetek. Ve snaze opatřit si alespoň nějaké prostředky, než utečou do dalekých krajů, se rozhodnou zkusit ještě jednou štěstěnu a inscenují grandiózní podvod. Jeden z nich je přestrojen za sochu ochránce Buddhova učení, světce Nióa, a druhý po kraji rozhlásí, že se tato socha zázrakem objevila. Procesí věřících přinášejících milodary na sebe nenechají dlouho čekat. Oba lumpové se radují, co obětin se jim sešlo. Osudnou se jim však opět stává neschopnost poznat a pochopit, že v nejlepším je nutné „přestat hrát“ a štěstěnu nelze pokoušet do nekonečna.
 Jedná se naopak o velmi nestandardní kus repertoáru, jak stran kostýmů, zápletky, tak i počtu vystupujících herců.  Největším specifikem této hry je cílená improvizace, se kterou v Nióovi herci pracují. Ačkoli žánr kjógen běžně improvizaci zcela zapovídá, zde modlitby procesí poutníků k Nióovi musí reflektovat aktuální témata, což se samo o sobě stává zdrojem značného veselí v obecenstvu.
 
Žánr kjógen
V doslovném překladu znaků nese význam „bláznivá slova“. Jedná se o japonský komediální žánr, který vznikl v průběhu 14.století jako mezihra vážného divadla nó (dokonalé umění). Žánr původně cílil na obecenstvo z řad samurajské šlechty. Nutnost pobavit a rozesmát kultivované a vysoce vzdělané obecenstvo tak vedla k vzniku specifického, vysoce politicky korektního, ale zároveň velmi inteligentního humoru, který si na mušku bere univerzální lidské poklesky a nedokonalost člověka obecně. Není tedy až takovým překvapením, že je velmi srozumitelný i dnes divákovi evropskému. O čemž svědčí i existence v ČR působícího divadelního sdružení Divadlo kjógen.
 
Divadlo kjógen
Divadlo kjógen (DK, dříve Malé divadlo kjógenu) vzniklo z podnětu českého dramatika, režiséra a mima Huberta Krejčího, předního představitele kjótské tradiční školy Ókura a nositele japonského nejvyššího kulturního ocenění „Žijící národní poklad“ mistra Šigejamy Šimeho, a japanologa Ondřeje Hýbla. DK je naprosto unikátním divadelním seskupením, které vychází z dlouhodobé vzájemné spolupráce mezi českými a japonskými divadelníky a žánru kjógen se na profesionální úrovni věnuje za hranicemi Japonska. V češtině má soubor na repertoáru již přes 20 her, jejichž uvádění se věnuje od roku 2000. V roce 2016 získalo DK za přesnost převodu žánru mimo Japonsko velice prestižní ocenění Saikašó, udělované divadelním instituem Nogami Noh Theatre Institute při tokijské univerzitě Hósei. Od roku 2023 je pak příběh DK prezentován i v učebnicích po celém Japonsku.