Možná jsme měli ten rozhovor udělat spíš o počasí…

…špitla, když jsme vstávali od kavárenského stolku. Režisérka Anna Klimešová (*1990), která v divadle Komedie připravuje inscenaci Vladař. Působí skromně, skoro až plaše – a přitom se už svými dvěma absolventskými inscenacemi na KALD DAMU (Barunka is leaving a Zápisky z volných chvil) vyšvihla mezi nejsledovanější tvůrce mladé generace. V poslední době režírovala v činohře Národního divadla Brno nebo v ústeckém Činoherním studiu. Její talent byl ovšem zjevný dávno předtím: osobně jsem ji poprvé zaznamenal na Jiráskově Hronově, když tam ještě jako studentka trutnovské ZUŠ vystoupila s Vertigem - mimořádně povedenou adaptací textů Virginie Woolfové.

Co jste dělala od té doby?

Po gymnáziu jsem šla do Brna, na Janáčkovu akademii múzických umění na obor Divadlo a výchova, kde jsem si udělala bakaláře. Potom jsem byla ve stejném oboru, Theaterpädagogik, rok na Erasmu v Berlíně, což byla ohromná zkušenost, a potom – protože jsem si uvědomila, že by mě zajímala režie – jsem si podala přihlášku na Divadelní akademii múzických umění. Ta německá zkušenost ale byla určující. Uvědomila jsem si, jak různě se dá k divadlu přistupovat – hodně jsme pracovali s neherci, divadelní systém tam funguje úplně jinak, v úzkém kontaktu s publikem už během procesu vzniku inscenace.

Kolem Katedry alternativního a loutkového divadla se vedou nekonečné spory o tom, co jsou ty loutky a co je ta alternativa a tak dále.

To se hodně řešilo v době, kdy jsem nastupovala. Mně přijde úplně zbytečné divadlo škatulkovat na činoherní, alternativní a tak dál. Každá látka vyžaduje určitý jazyk, ale divadlo je jenom jedno.

Vy se, zdá se mi, vyhýbáte inscenování divadelních textů. Zkoušela jste to někdy vůbec?

Ne. Vlastně ani na škole jsem se s tím nepotkala – když už jsem pracovala s textem, tak šlo o dramatizace prózy. Asi zázemí ze zušky mě nasměrovalo k autorskému přístupu. Na DAMU jsme samozřejmě hry četli, ale k jejich inscenování jsem netíhla nikdy, a asi by mě to ani nebavilo. Zkoušela jsem třeba pracovat s textem, který jsme si dopředu napsali, ale vždycky mi to přišlo moc svazující, moc určující. Úplně chápu, že jsou tvůrci, pro které je naopak výzva hledat si interpretace a možnosti v rámci textu, ale pro mě osobně je mnohem lákavější momentální tvorba, princip montáže.

​Celý rozhovor Michala Zahálky s Annou Klimešovou si přečtěte ve čtvrtém čísle časopisu Moderní divadlo ZDE.