Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč. To jsou tři tváře revoluce a tři postavy Husitské trilogie, kterou od ledna hrajeme v Komedii. Režiséra a dramaturga inscenace vyzpovídala v dvojrozhovoru pro časopis Moderní divadlo šéfredaktorka Lenka Dombrovská.
AŤ Z TOHO OHNÍČKU NECHYTNE POŽÁR! ZÁBAVNÁ LEKCE DĚJEPISU V KOMEDII.
Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
To jsou tři tváře husitské revoluce, tři velké osobnosti českých dějin a také tři divadelní hry Aloise Jiráska, které v divadle Komedie od ledna hrajeme pod názvem Husitská trilogie.
Režiséra inscenace Lukáše Brutovského a dramaturga Mira Dacha vyzpovídala v dvojrozhovoru pro časopis Moderní divadlo šéfredaktorka Lenka Dombrovská.
Kdo přišel s tématem husitů?
LB: To je taková zvláštní náhoda, nebo shoda. S dramaturgem a ředitelem MDP Danielem Přibylem jsme poměrně dlouho hledali téma pro naši inscenaci. Miro pak navrhl osobnost Jana Husa. Vnímáme ho jako velký český symbol a také je pro nás podstatný motiv pravdy a odvahy v občanském slova smyslu. A poté Daniel přišel s velkorysejší představou – ať uděláme celou Jiráskovu Husitskou trilogii. A to se nám zdálo dost drzé, proto jsme na to kývli. Rozhodně je velká výzva, zda se dá tak obsáhlé dílo převyprávět na malé ploše a s malým počtem herců, jako to zamýšlíme my. Motiv pravdy se nám postupně proměňoval, rozšířil se o dva jiné. A to, jak se filozofická idea může proměnit až k fanatismu, teroristickému krvavému zápalu. Jaké může mít myšlenka podoby, když se začne zneužívat mocensky a vojensky. A pak nás zaujala potřeba národního mýtu. Husité se už během svého života stávali mytickými postavami, po smrti pak byli politicky zneužíváni. Národ se zkrátka potřebuje s někým identifikovat a vytvářet si své hrdiny. Hus, Žižka a Roháč jsou pro nás tři tváře revoluce. Hus je myšlenka, Žižka vojenská realizace a Roháč v naší verzi trilogie takový poslední mohykán balancující na hranici vyšinutí.
MD: V podhoubí této inscenace dřímá, že jsme před šesti roky inscenovali Maryšu bratří Mrštíků v brněnském HaDivadle. Byla to tehdy taková drzost – dva Slováci inscenovali českou klasiku a ještě nedaleko místa, kde se ten příběh odehrává. A inscenovat Husity je podobný druh kacířství. V Praze budou dva Slováci inscenovat velký český příběh.
Hus nikdy nebyl symbolem československým?
MD: Myslím, že ho tak Slováci nevnímali nikdy.
LB: Při vzniku Československa se někteří politici hlásili k tradici husitství. Možná proto vzniká tento dojem, ale husitství na Slovensku nemá v kulturním povědomí zásadnejší místo.
MD: Snad právě naopak, kdybychom šli ještě více do historie, tak právě husitská vojska v Horních Uhrách – na území dnešního Slovenska – plenila a rabovala. Takže staří Slováci asi neměli na husity dobré vzpomínky. A pak – na Slovensku se hlásí k římskokatolické církvi více než 60 procent obyvatel, není proto možné, aby bylo husitství tak adorované jako v poměrně ateistických Čechách.
Zazní v inscenaci i dnešní jazyk?
LB: Najdete zde dvě polohy, jednak jazyk dobových pramenů, který zachováváme, a pak je to Jiráskův text, který jsem mírně upravil, aby byl komunikativní, aby nepůsobil tak exoticky, protože i on používá, přímo cituje, dobové prameny. Ale už na začátku zkoušení herci avizovali, že jim to nepřipomíná současnou češtinu. To mě překvapilo, protože se mi ten jazyk tak vzdálený nezdá.
MD: Je to vlastně takový metatvar, určitá archeologie, jak na to odkazujeme například také ve scénografii. Oprašujeme Jiráska, který oprašuje dobu husitskou. Jestli se dopracujeme k nějakému jádru, jsme sami zvědaví.
Pro jaké publikum je tato inscenace určena? Přemýšleli jste vůbec nad tím?
LB: Nepřemýšleli, ale uvědomuji si, že mým cílem bylo, aby zaujala především mladší publikum. A toho se snažíme docílit zejména scénickými prostředky. Nechceme jenom rozprávět o tomto úseku českých dějin, naším úkolem je dopátrat se dynamické, agresivní podstaty husitství. Popkulturně se podívat na fenomén hrdinství. Důležitým aspektem je také to, že jeden herec představuje všechny tři Jany a má tak v inscenaci velký prostor, ale důležité také je, jakého „Jana“ z něj vytvoří ostatní.
Co bude na inscenaci popkulturní?
LB: Například kontrast současné elektronické hudby a textů písní, které pocházejí z doby husitské. Ve scénografii se pracuje s principem oživlé archeologie, tedy používáme dobové předměty, ale řekněme, že neadekvátním způsobem. A když jsem hovořil o popkultuře, myslel jsem tím také strukturální úpravu textu, zjednodušení, kde zachovávám jen nejnutnější body či páteř příběhu, důraz kladu na expresi.
Miro, našel jsi ve scénáři něco, co jsi třikrát Lukášovi doporučil škrtnout, ale stejně to tam nechal?
MD: Ne, v tomto případě se to nestalo. Ale já mám „dobré rady“ spíše při zkoušení a to ještě nemáme za sebou.
Když připravujete inscenaci v Čechách, děláte něco jinak? Je české a slovenské divadlo hodně odlišné?
LB: Spíš je to jiné v každém divadle, v Čechách i na Slovensku. Zkoušení závisí na tom, s jakými lidmi pracujeme, takže dokonce i v jednom divadle to může být pokaždé jiné. Generalizující představa je ovšem taková, že slovenské divadlo je herečtější, emotivnější, v tomto smyslu i expresivnější, české pak racionalnější, výtvarnější, s větším důrazem na režii, herci jsou připraveni režiséra více poslouchat. Ale není to pravda všeplatná. V případě Husitů si myslím, že by text možná mohl mladší herce takzvaného českého typu zaujmout, mohlo by se jim líbit, že se zde nepočítá s psychologií postav, dokonce zde ani nevytváříme dramatické postavy. Má to být divadlo performativní. Ale čím déle o tom mluvím, tím víc si uvědomuji, že i to je trend, který se objevuje plošně, stejně v Čechách i na Slovensku.
Zbytek rozhovoru a spoustu dalších zajímavých článků si můžete přečíst v našem časopise MODERNÍ DIVADLO.
Časopis si můžete zdarma stáhnout, nebo se staňte našimi odběrateli a my vám aktuální číslo vždy v denním předstihu pošleme přímo do vašeho e-mailu.
K odběru se přihlašujte ZDE.
Další číslo BŘEZEN – DUBEN 2020 vychází 6. 3. 2020!
V tištěné podobě bude časopis k dostání v našich divadlech a na centrální pokladně od pondělí 9. 3. a v sobotu 7. 3. vychází také společně s Lidovými novinami.
To jsou tři tváře husitské revoluce, tři velké osobnosti českých dějin a také tři divadelní hry Aloise Jiráska, které v divadle Komedie od ledna hrajeme pod názvem Husitská trilogie.
Režiséra inscenace Lukáše Brutovského a dramaturga Mira Dacha vyzpovídala v dvojrozhovoru pro časopis Moderní divadlo šéfredaktorka Lenka Dombrovská.
Kdo přišel s tématem husitů?
LB: To je taková zvláštní náhoda, nebo shoda. S dramaturgem a ředitelem MDP Danielem Přibylem jsme poměrně dlouho hledali téma pro naši inscenaci. Miro pak navrhl osobnost Jana Husa. Vnímáme ho jako velký český symbol a také je pro nás podstatný motiv pravdy a odvahy v občanském slova smyslu. A poté Daniel přišel s velkorysejší představou – ať uděláme celou Jiráskovu Husitskou trilogii. A to se nám zdálo dost drzé, proto jsme na to kývli. Rozhodně je velká výzva, zda se dá tak obsáhlé dílo převyprávět na malé ploše a s malým počtem herců, jako to zamýšlíme my. Motiv pravdy se nám postupně proměňoval, rozšířil se o dva jiné. A to, jak se filozofická idea může proměnit až k fanatismu, teroristickému krvavému zápalu. Jaké může mít myšlenka podoby, když se začne zneužívat mocensky a vojensky. A pak nás zaujala potřeba národního mýtu. Husité se už během svého života stávali mytickými postavami, po smrti pak byli politicky zneužíváni. Národ se zkrátka potřebuje s někým identifikovat a vytvářet si své hrdiny. Hus, Žižka a Roháč jsou pro nás tři tváře revoluce. Hus je myšlenka, Žižka vojenská realizace a Roháč v naší verzi trilogie takový poslední mohykán balancující na hranici vyšinutí.
MD: V podhoubí této inscenace dřímá, že jsme před šesti roky inscenovali Maryšu bratří Mrštíků v brněnském HaDivadle. Byla to tehdy taková drzost – dva Slováci inscenovali českou klasiku a ještě nedaleko místa, kde se ten příběh odehrává. A inscenovat Husity je podobný druh kacířství. V Praze budou dva Slováci inscenovat velký český příběh.
Hus nikdy nebyl symbolem československým?
MD: Myslím, že ho tak Slováci nevnímali nikdy.
LB: Při vzniku Československa se někteří politici hlásili k tradici husitství. Možná proto vzniká tento dojem, ale husitství na Slovensku nemá v kulturním povědomí zásadnejší místo.
MD: Snad právě naopak, kdybychom šli ještě více do historie, tak právě husitská vojska v Horních Uhrách – na území dnešního Slovenska – plenila a rabovala. Takže staří Slováci asi neměli na husity dobré vzpomínky. A pak – na Slovensku se hlásí k římskokatolické církvi více než 60 procent obyvatel, není proto možné, aby bylo husitství tak adorované jako v poměrně ateistických Čechách.
Zazní v inscenaci i dnešní jazyk?
LB: Najdete zde dvě polohy, jednak jazyk dobových pramenů, který zachováváme, a pak je to Jiráskův text, který jsem mírně upravil, aby byl komunikativní, aby nepůsobil tak exoticky, protože i on používá, přímo cituje, dobové prameny. Ale už na začátku zkoušení herci avizovali, že jim to nepřipomíná současnou češtinu. To mě překvapilo, protože se mi ten jazyk tak vzdálený nezdá.
MD: Je to vlastně takový metatvar, určitá archeologie, jak na to odkazujeme například také ve scénografii. Oprašujeme Jiráska, který oprašuje dobu husitskou. Jestli se dopracujeme k nějakému jádru, jsme sami zvědaví.
Pro jaké publikum je tato inscenace určena? Přemýšleli jste vůbec nad tím?
LB: Nepřemýšleli, ale uvědomuji si, že mým cílem bylo, aby zaujala především mladší publikum. A toho se snažíme docílit zejména scénickými prostředky. Nechceme jenom rozprávět o tomto úseku českých dějin, naším úkolem je dopátrat se dynamické, agresivní podstaty husitství. Popkulturně se podívat na fenomén hrdinství. Důležitým aspektem je také to, že jeden herec představuje všechny tři Jany a má tak v inscenaci velký prostor, ale důležité také je, jakého „Jana“ z něj vytvoří ostatní.
Co bude na inscenaci popkulturní?
LB: Například kontrast současné elektronické hudby a textů písní, které pocházejí z doby husitské. Ve scénografii se pracuje s principem oživlé archeologie, tedy používáme dobové předměty, ale řekněme, že neadekvátním způsobem. A když jsem hovořil o popkultuře, myslel jsem tím také strukturální úpravu textu, zjednodušení, kde zachovávám jen nejnutnější body či páteř příběhu, důraz kladu na expresi.
Miro, našel jsi ve scénáři něco, co jsi třikrát Lukášovi doporučil škrtnout, ale stejně to tam nechal?
MD: Ne, v tomto případě se to nestalo. Ale já mám „dobré rady“ spíše při zkoušení a to ještě nemáme za sebou.
Když připravujete inscenaci v Čechách, děláte něco jinak? Je české a slovenské divadlo hodně odlišné?
LB: Spíš je to jiné v každém divadle, v Čechách i na Slovensku. Zkoušení závisí na tom, s jakými lidmi pracujeme, takže dokonce i v jednom divadle to může být pokaždé jiné. Generalizující představa je ovšem taková, že slovenské divadlo je herečtější, emotivnější, v tomto smyslu i expresivnější, české pak racionalnější, výtvarnější, s větším důrazem na režii, herci jsou připraveni režiséra více poslouchat. Ale není to pravda všeplatná. V případě Husitů si myslím, že by text možná mohl mladší herce takzvaného českého typu zaujmout, mohlo by se jim líbit, že se zde nepočítá s psychologií postav, dokonce zde ani nevytváříme dramatické postavy. Má to být divadlo performativní. Ale čím déle o tom mluvím, tím víc si uvědomuji, že i to je trend, který se objevuje plošně, stejně v Čechách i na Slovensku.
Zbytek rozhovoru a spoustu dalších zajímavých článků si můžete přečíst v našem časopise MODERNÍ DIVADLO.
Časopis si můžete zdarma stáhnout, nebo se staňte našimi odběrateli a my vám aktuální číslo vždy v denním předstihu pošleme přímo do vašeho e-mailu.
K odběru se přihlašujte ZDE.
Další číslo BŘEZEN – DUBEN 2020 vychází 6. 3. 2020!
V tištěné podobě bude časopis k dostání v našich divadlech a na centrální pokladně od pondělí 9. 3. a v sobotu 7. 3. vychází také společně s Lidovými novinami.