Posaď svini do křesla, vyleze ti na stůl!
Proč dnes hrát Revizora, satirickou komedii Nikolaje Vasiljeviče Gogola, údajně inspirovanou skutečnou událostí, která se odehrála kdesi daleko od hlavního města ruského impéria počátkem 19. století? Na tuto otázku je nabíledni odpověď, že je to věčně platná anekdota o těch, jež majíc v péči blaho obce, pečují jen o blaho vlastní, a o tom, jak naletí jinému typu „šmejda“, než jsou oni sami. Je to bravurní, pořád vtipná komedie o parazitech, s jejichž světem zatřese jedině srážka s parazitem jiného druhu.
Proč dnes hrát Revizora, satirickou komedii Nikolaje Vasiljeviče Gogola, údajně inspirovanou skutečnou událostí, která se odehrála kdesi daleko od hlavního města ruského impéria počátkem 19. století? Na tuto otázku je nabíledni odpověď, že je to věčně platná anekdota o těch, jež majíc v péči blaho obce, pečují jen o blaho vlastní, a o tom, jak naletí jinému typu „šmejda“, než jsou oni sami. Je to bravurní, pořád vtipná komedie o parazitech, s jejichž světem zatřese jedině srážka s parazitem jiného druhu.
Ale stačí to? A pak – co ji dodnes činí tak funkční? Revizor se podle mne trefuje do čehosi neměnného v nás, mocných i bezmocných. A vedle toho, že nám umožňuje pobavit se řadou dnes už klasických slovních i situačních gagů, dává nám možnost poměřit svou současnost s dvě stě let starými ruskými pořádky a neřády, zamyslet se nad tím, jak by případný náhlý vpád světla do příšeří našich „smrádků a teplouček“ vypadal. Jakpak asi? Je nám to, co čteme či vidíme, povědomé?
Původci moru
Napadá mě, že by nebylo na škodu si k tomuto Gogolovu měřítku zkusit vzít ještě jeden vztažný bod. Podívat se na Revizora skrz optiku jiného věčného příběhu o mocných, skrz hru všech her, Sofoklova Krále Oidipa. Stavět vedle sebe antické drama a ruskou frašku zdánlivě nedává smysl. Jenže já neznám lepší dva příběhy o správcích věcí veřejných, než jsou tyto dvě hry. Pravda, ten antický, o cestě k hořkému a očistnému sebepoznání, o zodpovědnosti vůči společenské funkci či vůči „poslání od boha“, je tragédie (v obci je mor a je třeba najít původce) a vedle téměř detektivního odhalování pravdy se tu hraje především o postoj a vztahování se k vyššímu, kosmickému řádu. A jak to vypadá v ruském komediálním příběhu? Divák je uveden do situace, kdy je obec na svůj nevalný stav zvyklá, chcípání se tu neřeší. Žije se v marastu hluboko a navykle, vztahování se k nějakému kosmickému řádu je beznadějně pasé. Mor je normálka. Na mor jsme si zvykli. Ostatně jakýpak mor? Vy ho někde vidíte? Díky tomuto absolutnímu dramatickému měřítku absurdita Gogolovy frašky září jasněji. Tam, kde v antice stojí král dbající o stav svého království, hrdina, reálně nesoucí klenbu svého světa, a proti němu je mor, jehož je nutno polis zbavit i za cenu deinstalace sebe sama, tam v ruské frašce stojí skupina činovníků, která si zodpovědnost za věci veřejné přehazuje jako horký brambor, mor nechce vidět a jediné, co řeší, je, jak udržet status quo. Co může ovšem do takové situace vnést nějaký pohyb, když nehrozí, že by někdo zevnitř hledal a pátral, kudy z toho ven? Jenom vpád světla zvenčí vyslaný vyšší instancí. Nikoli tedy bohy, i když skoro. Peterburg je přece tak strašně daleko… Car a vláda jsou vzdáleni skoro jako Bůh a naše existence pro ně je téměř tak nicotná.
Květy rozkoše
Tak tedy revize! Poslem onoho vpádu světla tu ovšem není žádný slepý prorok pravdy, žádný Teiresiás. Hrůza (nebo pravdoplachost?) místních činovníků způsobí fatální omyl, za revizora si dosadí ukecanou nulu, jež právě nedobrovolně trčí v jejich městečku. A tak odhalení stavu obce nepřichází skrz osobnost tesanou bolestnými zkušenostmi, ale skrz Chlestakova, užvaněného hipsteříčka, skrz pápěří, jehož jedinou devizou je talent parazita, rezistence vůči morálce a to, jak rychle mu to mluví. I jeho jedinou (velkou!) motivací v příběhu je zachování svého statusu, tedy statusu toho, kdo má nárok na koláče bez práce. V tom se s vedením revidované obce zcela shoduje. Ostatně, co jiného lze dělat ve vleklých morových epochách (kdy si vlastně už ani nepamatujeme, že by kdy bylo jinak), než se starat o svou klícku, kšeftíček, škatulku…? A bavit se! Chlestakov ne náhodou říká první dámě této komedie, manželce hejtmana: „Jím rád. Vždyť člověk žije, aby jaksi trhal květy rozkoše…“ A ne náhodou si s touto lačnou samičkou, prahnoucí po pozornosti, zábavách a flirtech tak rozumí. Na horní palubě Titaniku, který se potápí tak pomalu, že si na to už zcela zvykli i ti zvolna se topící v podpalubí, nezbývá než se bavit. A tak se Chlestakov pobaveně nechává provázet po obci, hostit a podplácet, pro zábavu sbírá stížnosti, zkouší svést jak hejtmanovu ženu, tak dceru a posléze tu trochu méně zadanou žádá o ruku. Jediné, co tuhle jepici, virtuózního lháře prahnoucího po sladkém životě, dokáže odlepit z prima postu falešného revizora, nakonec není varování jeho sluhy Osipa, že se může vše provalit, ale Osipův slib lepší zábavy. Pryč už z téhle omezenosti, pojďme cestovat dál a s písničkami, koně zrovna poletí, rolničky budou cinkat… A proč svůj omyl místní činovníci neprohlédnou dříve? Jednak jsou strachy o své místo hluší a slepí a pak – na tuhle ligu carpe diem a bájné lhavosti nejsou jejich zatuhlé mozky přec jen připraveny. Jak už jsem řekla, odhalení pravé tváře zde místní vládnoucí party přesto skrz Chlestakova nastane, jakkoliv Chlestakovovi není nic tak vzdálené jako touha po pravdě. Stane se to zase jen z touhy pobavit se. Chlestakovův dopis peterburskému kamarádu žurnalistovi, kde popisuje celou svou místní eskapádu, není ničím víc než chlubivým vyprávěním vtipné historky. A pak, dávno poté, co falešný revizor odjel vstříc dalšímu „trhání květů rozkoše“, je tento dopis zadržen a nahlas čten. Omyl je odhalen a Gogolovo mocenské panoptikum je veřejně zesměšněno. I když Gogol pitomost a bezmoc mocných v Revizorovi ukazuje divákovi od počátku, a ve scéně čtení dopisu dochází k mistrovskému násobnému efektu, divák vidí postavy donucené pohlédnout samy na sebe a snést, že jsou v tu chvíli také viděny ostatními. Ale vrátím se zpět ke svému srovnání s antickou tragédií. Král Oidipus neví, co učinil, a když prohlédne, když pravda vyjde najevo, oslepí se. I Gogolův hejtman ve chvíli odhalení jako by přicházel o zrak, vidí všechno rozmazaně, slévají se mu tváře před očima, vidí samé rypáky… Dokonce se sám sebe ptá, jestli se z toho vůbec kdy probere. Ale žádná forma pokání a nápravy věcí nehrozí, hejtman je jenom v šoku z předchozí vlastní slepoty (jak jsem jen mohl tak naletět?!) a zraněna je jen jeho ješitnost. Žádná další sebereflexe se nekoná. Nakonec jako nejlepší řešení, strategie, jak „zamáznout oči“ svědkům ostudy, se ukáže hledat, kdo přišel první se zprávou o tom, že Chlestakov je revizor. Čili neřešme, co se odhalilo, ztrestejme ty, kdož odhalení napomohli… Nakonec přichází zpráva, že přijíždí skutečný revizor. Jenže tomu, že by to tentokrát mohl být skutečný vyslanec řádu a pravdy, těžko uvěřit… A mor dál rozežírá tkáň po tkáni. Jinak řečeno, tito lidé se nezmění, pro tuhle obec není východiska, není hrdiny, jenž by mohl tuhle „nemoc“ uzdravit. A přesto je Gogolův Revizor katarzní. Svět se nepročistí a nedostane do rovnováhy uvnitř příběhu, ale vně něj. K úlevě tu dochází jedině v publiku skrz smích nad viděným, jedině v divácích, kteří si mohou říci: „Vy, kteří nás máte v péči, vidíme vás! Vidíme vás v celé vaší podlosti a zbabělosti, vidíme vám pod masky a smějeme se vám!“ A smějeme se ovšem také sobě, své spoluúčasti, své ochotě v časech moru podřimovat, trhat květy rozkoše a své důvěře v zázračnou záchranu shora…
Autorka textu je dramatička a dramaturgyně Markéta Bidlasová.
Ale stačí to? A pak – co ji dodnes činí tak funkční? Revizor se podle mne trefuje do čehosi neměnného v nás, mocných i bezmocných. A vedle toho, že nám umožňuje pobavit se řadou dnes už klasických slovních i situačních gagů, dává nám možnost poměřit svou současnost s dvě stě let starými ruskými pořádky a neřády, zamyslet se nad tím, jak by případný náhlý vpád světla do příšeří našich „smrádků a teplouček“ vypadal. Jakpak asi? Je nám to, co čteme či vidíme, povědomé?
Původci moru
Napadá mě, že by nebylo na škodu si k tomuto Gogolovu měřítku zkusit vzít ještě jeden vztažný bod. Podívat se na Revizora skrz optiku jiného věčného příběhu o mocných, skrz hru všech her, Sofoklova Krále Oidipa. Stavět vedle sebe antické drama a ruskou frašku zdánlivě nedává smysl. Jenže já neznám lepší dva příběhy o správcích věcí veřejných, než jsou tyto dvě hry. Pravda, ten antický, o cestě k hořkému a očistnému sebepoznání, o zodpovědnosti vůči společenské funkci či vůči „poslání od boha“, je tragédie (v obci je mor a je třeba najít původce) a vedle téměř detektivního odhalování pravdy se tu hraje především o postoj a vztahování se k vyššímu, kosmickému řádu. A jak to vypadá v ruském komediálním příběhu? Divák je uveden do situace, kdy je obec na svůj nevalný stav zvyklá, chcípání se tu neřeší. Žije se v marastu hluboko a navykle, vztahování se k nějakému kosmickému řádu je beznadějně pasé. Mor je normálka. Na mor jsme si zvykli. Ostatně jakýpak mor? Vy ho někde vidíte? Díky tomuto absolutnímu dramatickému měřítku absurdita Gogolovy frašky září jasněji. Tam, kde v antice stojí král dbající o stav svého království, hrdina, reálně nesoucí klenbu svého světa, a proti němu je mor, jehož je nutno polis zbavit i za cenu deinstalace sebe sama, tam v ruské frašce stojí skupina činovníků, která si zodpovědnost za věci veřejné přehazuje jako horký brambor, mor nechce vidět a jediné, co řeší, je, jak udržet status quo. Co může ovšem do takové situace vnést nějaký pohyb, když nehrozí, že by někdo zevnitř hledal a pátral, kudy z toho ven? Jenom vpád světla zvenčí vyslaný vyšší instancí. Nikoli tedy bohy, i když skoro. Peterburg je přece tak strašně daleko… Car a vláda jsou vzdáleni skoro jako Bůh a naše existence pro ně je téměř tak nicotná.
Květy rozkoše
Tak tedy revize! Poslem onoho vpádu světla tu ovšem není žádný slepý prorok pravdy, žádný Teiresiás. Hrůza (nebo pravdoplachost?) místních činovníků způsobí fatální omyl, za revizora si dosadí ukecanou nulu, jež právě nedobrovolně trčí v jejich městečku. A tak odhalení stavu obce nepřichází skrz osobnost tesanou bolestnými zkušenostmi, ale skrz Chlestakova, užvaněného hipsteříčka, skrz pápěří, jehož jedinou devizou je talent parazita, rezistence vůči morálce a to, jak rychle mu to mluví. I jeho jedinou (velkou!) motivací v příběhu je zachování svého statusu, tedy statusu toho, kdo má nárok na koláče bez práce. V tom se s vedením revidované obce zcela shoduje. Ostatně, co jiného lze dělat ve vleklých morových epochách (kdy si vlastně už ani nepamatujeme, že by kdy bylo jinak), než se starat o svou klícku, kšeftíček, škatulku…? A bavit se! Chlestakov ne náhodou říká první dámě této komedie, manželce hejtmana: „Jím rád. Vždyť člověk žije, aby jaksi trhal květy rozkoše…“ A ne náhodou si s touto lačnou samičkou, prahnoucí po pozornosti, zábavách a flirtech tak rozumí. Na horní palubě Titaniku, který se potápí tak pomalu, že si na to už zcela zvykli i ti zvolna se topící v podpalubí, nezbývá než se bavit. A tak se Chlestakov pobaveně nechává provázet po obci, hostit a podplácet, pro zábavu sbírá stížnosti, zkouší svést jak hejtmanovu ženu, tak dceru a posléze tu trochu méně zadanou žádá o ruku. Jediné, co tuhle jepici, virtuózního lháře prahnoucího po sladkém životě, dokáže odlepit z prima postu falešného revizora, nakonec není varování jeho sluhy Osipa, že se může vše provalit, ale Osipův slib lepší zábavy. Pryč už z téhle omezenosti, pojďme cestovat dál a s písničkami, koně zrovna poletí, rolničky budou cinkat… A proč svůj omyl místní činovníci neprohlédnou dříve? Jednak jsou strachy o své místo hluší a slepí a pak – na tuhle ligu carpe diem a bájné lhavosti nejsou jejich zatuhlé mozky přec jen připraveny. Jak už jsem řekla, odhalení pravé tváře zde místní vládnoucí party přesto skrz Chlestakova nastane, jakkoliv Chlestakovovi není nic tak vzdálené jako touha po pravdě. Stane se to zase jen z touhy pobavit se. Chlestakovův dopis peterburskému kamarádu žurnalistovi, kde popisuje celou svou místní eskapádu, není ničím víc než chlubivým vyprávěním vtipné historky. A pak, dávno poté, co falešný revizor odjel vstříc dalšímu „trhání květů rozkoše“, je tento dopis zadržen a nahlas čten. Omyl je odhalen a Gogolovo mocenské panoptikum je veřejně zesměšněno. I když Gogol pitomost a bezmoc mocných v Revizorovi ukazuje divákovi od počátku, a ve scéně čtení dopisu dochází k mistrovskému násobnému efektu, divák vidí postavy donucené pohlédnout samy na sebe a snést, že jsou v tu chvíli také viděny ostatními. Ale vrátím se zpět ke svému srovnání s antickou tragédií. Král Oidipus neví, co učinil, a když prohlédne, když pravda vyjde najevo, oslepí se. I Gogolův hejtman ve chvíli odhalení jako by přicházel o zrak, vidí všechno rozmazaně, slévají se mu tváře před očima, vidí samé rypáky… Dokonce se sám sebe ptá, jestli se z toho vůbec kdy probere. Ale žádná forma pokání a nápravy věcí nehrozí, hejtman je jenom v šoku z předchozí vlastní slepoty (jak jsem jen mohl tak naletět?!) a zraněna je jen jeho ješitnost. Žádná další sebereflexe se nekoná. Nakonec jako nejlepší řešení, strategie, jak „zamáznout oči“ svědkům ostudy, se ukáže hledat, kdo přišel první se zprávou o tom, že Chlestakov je revizor. Čili neřešme, co se odhalilo, ztrestejme ty, kdož odhalení napomohli… Nakonec přichází zpráva, že přijíždí skutečný revizor. Jenže tomu, že by to tentokrát mohl být skutečný vyslanec řádu a pravdy, těžko uvěřit… A mor dál rozežírá tkáň po tkáni. Jinak řečeno, tito lidé se nezmění, pro tuhle obec není východiska, není hrdiny, jenž by mohl tuhle „nemoc“ uzdravit. A přesto je Gogolův Revizor katarzní. Svět se nepročistí a nedostane do rovnováhy uvnitř příběhu, ale vně něj. K úlevě tu dochází jedině v publiku skrz smích nad viděným, jedině v divácích, kteří si mohou říci: „Vy, kteří nás máte v péči, vidíme vás! Vidíme vás v celé vaší podlosti a zbabělosti, vidíme vám pod masky a smějeme se vám!“ A smějeme se ovšem také sobě, své spoluúčasti, své ochotě v časech moru podřimovat, trhat květy rozkoše a své důvěře v zázračnou záchranu shora…
Autorka textu je dramatička a dramaturgyně Markéta Bidlasová.