Tři Janové v šesti staletích

Tři Janové v šesti staletích

Jan Hus – Jan Žižka – Jan Roháč z Dubé: tři Janové, kteří stále ještě patří k velkému obrazu českých národních dějin, a i když se jejich hodnocení napříč uplynulými šesti staletími mění a mění se pohled na husitství jako vrcholnou éru české historie, životní příběhy těchto tří mužů budou patrně napořád přitahovat a dráždit náš zájem a představivost.

Jejich osudy byly různé – kněz a univerzitní učenec, husitský vojevůdce a odbojný vladyka. Přestože žili v jedné době a spojovaly je dramatické události první třetiny 15. století, historická paměť se na každého z nich utvářela rozdílně. Jan Žižka byl považován za úspěšného vojevůdce, ale také za lapku a krutého válečníka, Jan Roháč za vytrvalého strážce Husova odkazu, ale také za rušitele zemského míru. Slepý a vítězící vojevůdce Jan Žižka vzbuzoval obdiv i u svých nepřátel. Jeho vojenské schopnosti, navíc podpořené bojem za českou věc, byly pozitivně vnímány i moderní katolickou literaturou. Paradoxně tak byl Jan Žižka pro některé autory přijatelnější než Jan Hus. Naopak život Roháče byl téměř zapomenut. Hrad Sion jako místo legendárního Roháčova posledního vzdoru je v rozvalinách a socha Aloise Sopra, která mu byla postavena poblíž Staroměstské radnice a stála zde až do roku 1966, byla přemístěna do obory Hvězda, kde ji většina kolemjdoucích míjí, aniž by tušila, o koho se vlastně jedná.

Husův obraz
Do českých dějin i národní paměti se však nejvýrazněji ze tří Janů otiskl Jan Hus – český univerzitní mistr, kněz, teolog a církevní reformátor. Muž, díky němuž se z kritiky církve a společenských poměrů vytvořilo silné hnutí, které na dobu dvou století učinilo z Českých zemí unikátní společenství. V tomto společenství žili vedle sebe utrakvisté (nástupci kališníků a umírněných husitů), katolíci (věrní Římu), od druhé poloviny 15. století také stoupenci nové české církve – Jednoty bratrské, která vyrostla na pozadí českého reformního hnutí a jeho myšlenek, a po německé reformaci také luteráni a kalvinisté. Husovo dílo významně přispělo k radikalizaci společenské situace v Čechách na počátku 15. století a urychlilo sled událostí. Jeho život završený tragickou smrtí na hranici v Kostnici v červenci r. 1415 se stal úběžníkem, bodem, od kterého se odvíjela přímá cesta k husitské revoluci a k následným válečným událostem, jako byla křížová tažení a obrana proti nim i boje mezi domácími stoupenci a odpůrci Husa a jeho odkazu. Jeho osudy inspirovaly v pozitivním i negativním smyslu slova jeho následovníky i nepřátele a zůstaly přítomny v českých dějinách po celou dobu až do dnešních dnů.

Husův obraz ale byl a je proměnlivý a každé z uplynulých staletí si z Husa a jeho díla vybíralo ty motivy, které v něm nejsilněji rezonovaly. Během času tak vznikly nejméně tři podoby Jana Husa, které vedle společného základu mají i odlišné, až kontrastní rysy:
1) pozemský život: kněz oddaný boží pravdě, ale někdo říká, že také muž žádostivý popularity;
2) mučedník, světec české reformace a reformátor – předchůdce německé reformace, ale někdo říká, že to byl jen nezodpovědný rozněcovatel národnostních konfliktů a náboženských válek;
3) hrdina – ideál bojovníka, jehož jméno se dává na prapor; ale za co bojoval, za svobodu svědomí, nebo za národní emancipaci, nebo za sociální spravedlnost, nebo za kombinaci toho všeho?

Husovi následovníci
Husův obraz utvářeli a formovali nejen ti, kdo se domnívali jít v jeho stopách, ale také ti, kdo s ním nesouhlasili a odporovali mu. Mezi jeho následovníky v Českých zemích v různých dobách můžeme rozlišit zhruba pět skupin:
1) posluchači, přívrženci, přátelé a také ti, kteří s ním byli spojeni neviditelným poutem souběžného prožívání doby;
2) ti, kdo se rozhodli přímé i nepřímé výzvy, jejichž byl Hus hlasatelem, uskutečnit v praxi: středověká pražská univerzita, radikální klérus, šlechta, měšťané, lid (český národ?), husité, kališníci, Jednota bratrská;
3) ti, kdo udrželi jeho památku i v těžkých dobách a povstali k nové činnosti, jakmile to bylo možné (ochranovská Jednota, toleranční sbory, katoličtí osvícenci a vlastenci v Českých zemích); 4) ti, kdo nově interpretovali husovskou a husitskou tradici k posílení moderních -ismů: osvícenství (josefinismu), vlastenectví (nacionalismu), svobody (liberalismu), spravedlnosti (socialismu);
5) ti, kdo spolu s Husem usilovali a usilují, aby se viditelná křesťanská církev a její oddíly (včetně těch -ismů) přiblížily ideálu církve neviditelné.

Husův obraz se ihned po jeho smrti rozštěpil do dvou protikladných poloh. Už očití svědci kostnické hranice popisovali události odlišně. Podle svědectví Petra z Mladoňovic Jan Hus umírá jako mučedník a statečný člověk. Oproti tomu jeho vrstevník Ulrich Richental, kronikář kostnického koncilu, popisuje události bez citového vztahu a naturalisticky. Mezi nejstarší ohlasy Husova života a smrti patří samozřejmě stížný list české a moravské šlechty proti Husovu upálení. Zřetelným výrazem přihlášení se k dílu Jana Husa byl pak akt prohlášení obou kostnických mučedníků (Husa i Jeronýma Pražského) za světce Jakoubkem ze Stříbra snad už r. 1417. K Husovi se takto hlásila většina stoupenců reformního českého proudu. Jedním z prvních center husovské úcty bylo přirozeně pražské vysoké učení. I zde byli Hus a Jeroným záhy po své smrti považováni za mučedníky a světce. Husovo jméno bylo připojeno do kalendária a 6. červenec byl dnem jeho památky, jak o tom svědčí i liber decanorum (pamětní kniha) pražské artistické fakulty. Hus byl už rok po své smrti uctíván, byť v různé kvalitě a intenzitě. Asi už r. 1416 bylo sepsáno officium, které bylo používáno při velkých svátcích utrakvisty až do třicetileté války. Dokladů o prvotní úctě u stoupenců odkazu Jana Husa se dochovala celá řada, a to jak v díle jeho přímých následovníků, tak i dalších lidí, duchovních i laiků, kteří už Husa znali jen zprostředkovaně nebo skrze jeho dílo. Existují ale také doklady zachycené protistranou, které však, jak bylo ostatně řečeno, vypovídají o dynamice počínajícího druhého života Jana Husa. Jan Hus se tak stává předmětem úcty, den jeho smrti se stává oficiálním svátkem reformní strany atp.

Hus v literatuře
Naproti tomu vznikají také literární díla různých kvalit, která Husa nejen obdivují, ale také jednoznačně zavrhují a vnímají jako kacíře, jako původce rozkolu církve a úpadku pražského vysokého učení i českého státu a toho, který bojoval proti Němcům v Čechách. Tato většinou veršovaná díla vznikají už krátce po smrti Husa a Jeronýma a stávají se materiálem pro mladší literární zpracování Husova života. Jejich autory jsou někdy i bývalí členové pražské univerzity, většinou jsou ale nevalné literární úrovně. Mladší díla z dvacátých let 14. století pak navíc činí Husa odpovědným též za válečné násilí, které s sebou přinesly křížové výpravy i domácí války. V podobné rétorice je Hus popisován i mladší literaturou 15. století, a to zejména líčením Aenea Silvia v Historii české, která poněkud určila styl katolického dějepisectví i literatury na příštích několik staletí. Už v první fázi husitského hnutí se k Husovi přihlásila řada osob, která ale posléze od Husa z různých důvodů znovu ustupovala a odvolávala své dřívější názory či činy. I rezignací na Husovy či Viklefovy myšlenky totiž vyjadřovaly svůj vztah k rané české reformě. Druhý život Jana Husa se tak odehrával na obou stranách společenského spektra. Z několika svědectví by se mohlo také zdát, že významným motivem Husova života, který na lidi působil od samého počátku, byla jeho statečná smrt na hranici. Objevuje se jak v dobové literatuře a poezii, tak i ve výpovědích některých duchovních, kteří přemýšleli nad tím, zda se Husovi na koncilu stala křivda či nikoliv. Husova mučednická smrt za svou pravdu se pak i v budoucích staletích stala tím nejdůležitějším prvkem jeho druhého života postupně modifikovaného do smrti národního hrdiny. Byl to mj. i právě tento bod, totiž nespravedlivá a krutá smrt v Kostnici, která zaujala některé německé církevní reformátory v čele s Martinem Lutherem. Teprve později pak objevovali vlastní Husovo dílo. S jistou mírou nadsázky je tak možné konstatovat, že nebýt německé reformace, Husovy spisy by mohly být zapomenuty. Historická paměť však na Husa v Čechách nezanikla ani po bitvě na Bílé hoře a s rekatolizací společnosti. Jeho osudy postupně znovuobjevovali katoličtí literáti i dějepisci. Stejně jako jejich předchůdci byli fascinováni Husovou statečností na kostnické hranici, pokoušeli se také hledat důvody Husova odpadnutí od oficiálních dogmat a snad ho i svým způsobem trochu obhajovat. Za viníky Husova kacířství označovali studenty, kteří do Čech přivezli spisy Jana Viklefa, nebo obviňovali Husova přítele, mistra několika evropských univerzit a světoběžníka Jeronýma Pražského z toho, že Husa svedl z pravé cesty. Proměnu obrazu Jana Husa pak završilo 19. století. Hus jako kněz a hluboce věřící člověk mizel a místo něj se objevoval muž v klerice bojující s římskou církví i celým světem za svůj český národ a sociální spravedlnost. Hus se stal nástrojem proti katolické církvi i katolictví obecně. V této podobě v obecném povědomí Hus mnohde přežívá doposud.

Smíření s Husem
Život a dílo Jana Husa českou společnost štěpilo po celá staletí. Jen stěží by se asi našel někdo, kdo o Husovi nikdy neslyšel a komu by byl Hus zcela lhostejný. Ještě šest set let po smrti vzbuzuje poměrně silné emoce. Jedním z těch, kteří významně přispěli ke smíření se s dávnou historií i s jejím odkazem, byl kardinál Josef Beran. Na II. vatikánském koncilu r. 1965 se k českým historickým traumatům vyjádřil následovně: „Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru… Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to alespoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou skrytou ránu v srdci národa.“

Autorkou textu je historička a vědecká pracovnice Historického ústavu Akademie věd ČR Eva Doležalová.