BOJUJTE ZA SVÁ PRÁVA

BOJUJTE ZA SVÁ PRÁVA

Koncem léta uplynuly tři roky, kdy jsem dokončila svůj zatím asi největší životní projekt, který jsem pojmenovala Hrdinové kapitalistické práce. Poté, co jsem skončila svou poslední práci v ostravské třídírně odpadu, jsem si užívala pár týdnů dovolené s rodinou na chalupě a chystala se na září, až vyjdou první texty. Reakce, kterou vyvolaly, a následující měsíce předčily veškeré mé očekávání.

Mediální smršť, jež mi vzala snad víc síly než to, když jsem pracovala v továrně nebo za kasou, mě samozřejmě těšila. Měla jsem pocit, že moje snažení k něčemu bylo. Texty, které by vyšly na jednom webu, by nikdy nemohly mít takový dopad, kdyby je nedoprovázely rozhovory a další výstupy v jiných médiích. Synergický efekt mnoha mediálních výstupů byl posílený ještě i tím, že české odbory měly úspěšnou kampaň „konec levné práce“, a to i díky svému předsedovi. Ten dokázal do značné míry umenšit předsudky, kterými mnozí novináři vůči odborům trpěli a trpí.

S potěšením jsem sledovala texty v jiných médiích, které se zabývaly nízkými mzdami nebo které vyzývaly odbory, že je správný čas ke stávkování, neboť žijeme v konjunktuře. S radostí jsem sledovala zvýšenou citlivost svého okolí k lidem, kteří pracují třeba za kasou v supermarketu. Měla jsem jednoduše radost. Přes ohromně pozitivní přijetí a dlouhodobé okupování mediální krajiny nejsem však schopná říct, jestli se trvale něco změnilo. Abychom dospěli k nějakému závěru, který by odpověděl na otázku, zda se společnost ve vztahu k nízkopříjmovým a nekvalifikovaným zaměstnancům nebo k lidem, kteří žijí ve velmi nuzných podmínkách, změnila, museli bychom asi mít nějaká data. Ta nesbíráme, takže jsme odkázáni jen na nahodilé vjemy a dojmy. Jako novinářka si nejvíc všímám toho, jak se o těchto tématech píše v médiích, a vidím posun. Jen nedokážu rozklíčovat, co všechno za ním stojí.

Změnilo se toho dost, ale mnohem spíš lze tento vývoj přisoudit běhu času a tomu, že jsme stále dál od roku 1989 a že intelektuální elity a novináři mají čím dál větší strach z toho, kam se svět ubírá. Dalším významným okamžikem bylo druhé vítězství Miloše Zemana a následná reflexe části novinářů, kteří porovnali mapu exekucí s volebními výsledky. Došli k nepřekvapivému závěru, že tam, kde je exekucí víc, je podpora Miloše Zemana nebo i politických stran, které jsou intelektuální elitou považovány za ty špatné, větší. To samozřejmě neznamená, že člověk, který je v exekuci, volí KSČM, Okamuru nebo Miloše Zemana. Takový člověk totiž k volbám často ani nechodí. Znamená to, že regiony, které jsou zasažené strukturální chudobou, jsou náchylnější k protestním volbám.

Díky tomuto zjištění se novináři mnohem víc začali zabývat exekucemi jako fenoménem. I zde zafungoval efekt synergie. On totiž jeden srdcervoucí text na takové téma s ničím nepohne, je potřeba, aby takových textů, reportáží, pořadů v rozhlase nebo televizi bylo víc. Jinak je to jen doják, který nemá šanci něco změnit. Dá se vlastně říct, že v jistém smyslu si média nekonkurují, ale chtějí-li opravdu z něčeho udělat téma, naopak se vzájemně potřebují. Je jen škoda, že si to většina novinářů dostatečně neuvědomuje. Sociální citlivost novinářské obce se každopádně v posledních letech zvýšila a vyloženě asociálních textů, které rozdávají knížecí rady, ubylo. Přibylo zajímavých analýz, spolupráce se sociology, kteří dělají výzkumy, a postupně se daří vysvětlovat, že všichni opravdu nemáme rovné šance.

Přesto je tu mezi lidmi, jež mají dobrý sociální kapitál, a ten je ze všech nejdůležitější, pořád ještě rozšířená představa, že pokud se někdo snaží, dosáhne úspěchu. Kromě toho, že toto přesvědčení tvořilo základ polistopadové ideologie, podporují ho nejrůznější příběhy lidí, kteří se vypracovali. Na příkladech jedinců, kteří měli buď štěstí, nebo se vyznačují nadprůměrným odhodláním a pílí, se dojímáme a ztrácíme tak schopnost analýzy, která by jasně ukázala, že prostředí člověka determinuje. Výjimky, jež se dokáží ze znevýhodněného prostředí vymanit, jsou samozřejmě obdivuhodné, ale stále jsou to jen výjimky a nemohou zvrátit to, jak společnost funguje.

Jestli se zvýšila sociální citlivost intelektuálních a kulturních elit směrem k lidem, kteří mají nízký sociální, ekonomický i kulturní kapitál, a já věřím, že se opravdu zvýšila, i když zásluhu nepřipisuji zdaleka jen sobě, je to dobře. Máme však před sebou přeci jen ještě dlouhou cestu. Od nějakého základního soucitu a také akceptace toho, že se lidé ocitají v nouzi, aniž by to byla úplně jejich chyba, bychom se měli posunout dál. Jedna věc mě ty poslední tři roky trápí asi víc než ostatní a nedaří se mi ji vysvětlit – projekt Hrdinů totiž ze všeho nejvíc změnil mě.

KDO PAK BUDE PÉCT HOUSKY?

Asi už nikdy se mi nepodaří přestat vidět v zaměstnáních služeb lidi, kteří mají třeba špatný den, nějaké problémy nebo jsou prostě z práce a života vyčerpaní. Když vidím, jak je někdo nepříjemný na prodavačku, číšníka, ale i úřednici například jen proto, že reaguje na nějakou situaci nebo chování, dělá se mi z toho špatně. Ale hlavně jsem přestala vidět svět jako místo, kde by se všichni měli snažit dosáhnout něčeho, čemu říkáme úspěch. V mnoha úvahách o vývoji společnosti se mluví o tom, jak to udělat, aby lidé dosahovali lepšího vzdělání. Jsem určitě pro, aby sociální mobilita byla větší a aby společnost byla co nejvzdělanější. To je dobré třeba pro to, aby byla demokracie udržitelná. Přesto budou vždy ve společnosti lidé pracovat v zaměstnáních, jež vnímáme svým způsobem jako podřadná. Stejně jako tu budou vždy lidé, kteří vysokou školu nevystudují, i když se počet vysokoškoláků zvýší. Cílem by ale nemělo být jen to, aby všichni dělali „pohodlná“ intelektuální zaměstnání. Cílem by mělo být, aby každá práce byla důstojná a lidé mohli ze svých příjmů žít.

Vlastně mě nejvíc trápí pohrdání těmi pracemi, které potřebujeme, bez kterých by se společnost neobešla, a sdílené představy, že by ti lidé měli dělat něco jiného. Proč? Kdo pak bude péct housky, uklízet ulice a třídit odpad? Možná stroje, odpoví fanoušek automatizace. Mnohem spíše však automatizace nahradí novináře a právníky. A hlavně: neexistuje žádný důvod, proč by společnosti prospěšné práce neměly být dobře zaplacené a důstojné. A to se nestane, dokud se ve společnosti nezmění přístup k obhajobě svých vlastních práv.

Snad nejčastější otázka, kterou jsem dostávala, byla: „Co můžeme udělat pro to, aby se těm lidem žilo lépe?“ Až o něco později jsem pochopila, jaká je správná odpověď. Zní: „Bojujte za svá vlastní práva.“ Protože pokud budeme žít ve společnosti, kde není normální říct, že chci pracovat za peníze, které mě uživí, těžko se bude lépe žít lidem pracujícím někde u pásu. Paradoxem celé situace je, že tuto otázku mi nejčastěji kladli lidé, kteří pracují v živé kultuře. A tito lidé jsou zároveň nejhůř placení ze všech. Ano, jsou v jiné situaci, protože mají lepší sociální kapitál, ale často se dostávají do problémů a stydí se o tom mluvit. Protože oni nežijí mezi lidmi, kteří jsou všichni v exekuci, nežijí ve společenství, kde je normální přiznat, že to nedávám. Přitom se jedná o lidi, kteří mohutně spoluvytvářejí to, co se smí a nesmí říkat. Proto, chceme-li, aby se zlepšila situace těch vyloučených, těžce fyzicky pracujících, je potřeba, aby se i herci v divadlech nebo lidé pracující v rozhlase, překladatelé, korektorky, umělci dokázali ozvat. Ozvat a říct: my chceme lepší pracovní podmínky, lepší platy.

Soucit s těmi druhými je krásná věc, ale umět se bít za svá práva je něco, co může na rozdíl od prostého soucitu změnit společnost. A někam tam by se debata měla posunout. Napadá-li vás tedy, co můžete vy konkrétně udělat pro to, aby se lidé ve Vodňanech nedřeli do úmoru, mám pro vás překvapivě jednoduchou odpověď. Položte si otázku, zda vyděláváte dost na to, abyste uplatili tržní nájem v místě, kde bydlíte, a k tomu dokázali uživit rodinu. Jestli ne, měli byste začít pracovat na tom, aby se to změnilo. Kvůli vám, ale nejen. Jde o to, abychom žili ve společnosti, kde je normální požadovat důstojnou odměnu za práci, kterou děláme. To je něco, co se pořád nezměnilo, a je i na vás, jestli se to změní.


SAŠA UHLOVÁ

autorka je investigativní novinářka