Živí mě emoce

Rozhovor s hercem Alešem Bílíkem o kutilství, stárnutí, herectví a také o inscenaci Posedlost.

Vím, že jste absolvoval Gymnázium Na Vítězné pláni, tedy poměrně prestižní střední školu.
Ano, rád na ni vzpomínám. Dokonce jsme byli podle některých poslední „elitní“ absolventi.

A vy jste byl dobrý student?
Co se týče výsledků ano. Na maturitním vysvědčení jsem měl dvojku jen z matematiky. To samozřejmě není záruka úspěchu, ale mně to nikdy nedalo – nenaučit se. I když jsem se k tomu dostal většinou až nad ránem.

Proč jste šel studovat herectví?
Přemýšlel jsem nad širokým spektrem oborů. Na jedné straně to byly jazyky, které mě zajímají dodnes, na straně druhé technické obory. Děda byl strojní inženýr a asi mám tyto dispozice po něm. Fascinují mě třeba nanotechnologie.

Jste taky domácí kutil?
Jsem a rád kutím věci pro jiné. Volný čas dělím mezi snoubenku, syna a psa, a když mi nějaký zbude, nejčastěji hraju na kytaru nebo vyrábím věci ze dřeva. Doma máme třeba věšák ze starého vánočního stromečku, poličky, botník, stoleček a zatím největší dílo je postel pro synka. Už mám doma hromadu nářadí a potřeboval bych pro ně dílnu.

Využil jste této zručnosti někdy v divadle?
V inscenaci Sláva a pád krále Otakara sekám polínka. To mě učil děda už jako kluka, takže bych to i považoval za onu zručnost.

Vraťme se ale k původní otázce – proč jste si vybral herectví?
Musím říct, že jsem sám nevěděl, jakou cestou jít – chemikářka si myslela, že půjdu na medicínu, matikářka, že půjdu na technickou školu, angličtinářka, že se budu věnovat jazykům. Ani jedna z těchto možností mi nepřipadala špatná, ale váhal jsem, pro kterou se rozhodnout. Až když mi kamarádka, která se hlásila na FAMU, navrhla, abych zkusil DAMU, měl jsem jasno. Přišlo mi to jiné a lákavé. Zeptal jsem se tehdy otce mého kamaráda, ředitele mladoboleslavského divadla Františka Skřípka, co to vůbec obnáší. Pochopil jsem, že mnoho, ale do té myšlenky jsem se zamiloval.

Byla to tedy především výzva – vydat se do světa, který vůbec neznáte?
Teď mi to připadá trochu podivuhodné a nereálné. Ale ano, asi to byla výzva, touha. Děda mi tehdy pogratuloval, že jsem se dostal na DAMU, a hned se zeptal, na jakou normální školu se ještě přihlásím. Odpověděl jsem, že na žádnou, protože se už nechci rozhodovat.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí?
Na škole na to nebyl vůbec čas. Je to hrozný vír, úplně se člověku změní tempo života, pořád potkává nové lidi. Teď zpětně mě samozřejmě mrzí, že jsem po dobu školy zazdil jazyky. Znalost matematiky, kterou jsme měli na gymplu fakt těžkou, jsem zase využil leda na to, že jsem doučoval syna své učitelky na zpěv. Po škole jsem si párkrát říkal, proč herectví vlastně dělám? Někdy to ještě pocítím, ale nepřichází to pravidelně, je to asi běžný profesní propad, který nutí člověka být lepším. Navíc mě živí emoce, bylo by zvláštní, kdybych nepochyboval.

A nyní vás nenapadá, že je ještě možné zkusit jiné povolání?
Upřímně nepřemýšlím nad změnou. V herectví jsem já a ono je zase ve mně. Nemám chuť ani potřebu budovat tento vztah znovu v jiné oblasti. Věřím, že jsem tenkrát udělal správné rozhodnutí. Někdy jen přemítám nad tím, že bych mohl ještě dál studovat. To je ale touha po vědění, ne po změně. Nejspíš by to byly jazyky, které se pořád snažím zdokonalovat, ale nevím, jestli bych na studium našel dostatek času a energie. Baví mě ovšem natáčet mezinárodní projekty, i když jsem zatím hrál nejvíc ruské oficíry a nacisty. Ale je to pro české herce obrovská příležitost, protože se u nás točí hodně filmů a málo herců ovládá cizí jazyky perfektně – to znamená na hlavní role.

Zajímalo by vás třeba i hostování v zahraničním divadle?
Ano, moje velká touha je ještě pořádně procestovat a poznat svět a skrze divadlo by to bylo krásné. Byť se ve mně tato touha bije s potřebou vrátit se domů do Čech, domů ke své snoubence. Asi mám rád nějaké jistoty a pocit zázemí. Rád bych tedy vyletěl, ale nesetrval na cestách.

Cítíte, že stárnete? Že už se třeba nestanete vrcholovým sportovcem?
Samozřejmě. Já to nejen cítím, ale i vidím od doby, kdy mi začaly padat vlasy. Třeba šipky bych ještě mohl házet vrcholově. Mám je doma od své milé. Myslím si, že v divadle herec poprvé pocítí, že stárne, když se kolem něj objeví výrazně mladší kolegové.

A ten druhý zlom přijde, když těm mladým v souboru budete hrát otce…
Ale proč ne, to není taková tragédie. Minimálně ne pro mě, já už otcem jsem.

Když se vrátíme k životním výzvám – to muselo být i první vaše divadelní angažmá v Národním divadle moravskoslezském.
Ano. To byla velká výzva, odejít od rodiny do místa, kde budu úplně sám, a ještě z Prahy do Ostravy. Myslel jsem na syna a věděl, že se stejně po nějakém čase vrátím. Byl jsem tam jen necelé tři sezony. Ostravu mám ale od té doby hodně rád, rád se do ní vracím. Z místa obav se nakonec stal zamilovaný prostor vzpomínek a začátku.

Je v herectví něco, co byste už nevnímal jako výzvu, ale jako překážku?
Myslím, že člověk na sobě musí hodně pracovat, aby každá obava nebyla strachem, ale právě onou výzvou. Odpovědí na tuto otázku by mohla být má aktuální inscenace v divadle MANA, Čapkova Matka, kde jsem v roli devatenáctiletého kluka, ale mé dva starší bratry hrají o pět let mladší kolegové. Pro některé diváky to prý na okamžik bylo matoucí, ale vzápětí už šli s mou postavou. Z překážky se stala výzva. Ale moc dalších rolí teenagerů už bych prostě brát nechtěl. Nechtěl bych se pak stydět, že jsem neměl dost sebekritiky.

Je pro vás divadlo důležité? Kdybyste měl dost příležitostí natáčet, dokázal byste ho opustit?
To zní jako tajná otázka od ředitele…

Ne, ta je moje.
V každé životní fázi to člověk cítí mírně jinak, má jiné potřeby. Nyní jsem rád, že mohu dělat oboje – hrát v divadle i natáčet. Ale mohou přijít konkrétní příležitosti a já se rozhodnu jinak.

Proč máte rád divadlo?
Protože je mojí potřebou, nutností a samozřejmostí. Jsem rád mezi lidmi, mám rád společnost. Tím myslím kolegy herce i diváky. Když člověk začíná s divadlem, tak se soustředí především na sebe, až postupem času zjistí, že je důležitá souhra s ostatními na jevišti. Je to stejné jako při rozhovoru, musíme se vnímat a reagovat na sebe, jinak to nebude bavit ani jednoho z nás.

Máte rád improvizaci?
Mám. A dokonce jsem měl na DAMU období, kdy jsem si myslel, že je to moje cesta a musím po ní jít za každou cenu. Je to těžká herecká disciplína a taky je důležité potkat správného hereckého partnera, pak to může být velice zábavné. Vlastně vždycky trochu improvizuji, byť se může zdát, že to pevný text neumožňuje.

Necítíte také autorsko-režijní ambice?
Spíš ty režijní, nebo asi také pedagogické. Ale je to zatím jen pocit, touha bez jasných kontur.

A jak se ta touha projevuje?
Asi si chci zkusit, jaké to je mít větší zodpovědnost za dílo. A co se týká té pedagogiky – vlastně mě překvapilo, kolik věcí se herci musí naučit až v praxi, jak málo jsou ve škole připravováni na divadelní život. Myslím si třeba, že je nutné více ve studentech pěstovat uvědomění, že hrát znamená hrát spolu. Samozřejmě jsem to na škole slyšel vícekrát, ale pak je člověk hodnocen jen za svůj výkon.

Stává se vám někdy, že se vám některé pokyny režisérů nezdají? Nemáte pocit, že byste to zrežíroval sám lépe?
Je nutné umět vést dialog – i s režisérem. Já se to tedy spíš teprve učím. Nedávno mi bylo blízké zkoušení inscenace Sláva a pád krále Otakara s Michalem Hábou. Hodně dlouho jsme seděli nad textem a všichni jsme k němu mohli říct, cokoli nás napadlo. Martin Pechlát do těch debat vznášel až autorské podněty, byla znát jeho herecká zručnost a zkušenost. Přitom to pořád zůstala Michalova inscenace. Podobně příjemné a zábavné zkoušení zažívám nyní s Jakubem Šmídem. Na začátku zkoušení Posedlosti se otevřela velká možnost dialogu, který je cestou sice složitější, ale o to hodnotnější. Bylo nutné najít, jak spolu můžeme komunikovat a zkoušet, teď mám dojem, že z nalezeného významně těžíme.

Inspiroval jste se v dílech, ze kterých vaše divadelní Posedlost vychází – tedy knihou Pošťák vždycky zvoní dvakrát, nebo některým z filmů?
Někdy hodně dávno jsem viděl film s Jessicou Lange a Jackem Nicholsonem, ale Kuba nám hned na začátku řekl, že to bude sice podle Viscontiho filmu, ale přece jen nejvíce to bude inscenace podle nás. Tak se netrápím tím, jestli budu třeba stejně dobrý jako Nicholson. Inspiraci hledám jinde. Tentokrát především chci, aby postava vznikala ze mě a na místě zkoušení.

Je ve vaší postavě tuláka něco z reálného Aleše Bílíka? Nemyslím Bílíka ze zkušebny, ale z reálného života…
Profesor Horanský nám říkal: „do půllitru litr nenaliješ“. A to v herectví platí, čím je člověk větší nádoba, tím víc ji může naplnit. Myslím, že člověk toho má v sobě strašně moc zasunutého a herci by to měli objevovat a vytahovat pro své role. Já to tak alespoň cítím, snažím se mapovat svůj vnitřek. I malá věc, kterou jsem zažil, se dá nafouknout a použít. Chci při herectví vždy vycházet ze svých dispozic a zkušeností. Třeba mi hodně dlouho trvalo, než jsem si připustil, že mám v sobě nějakou agresi.

Je nějaká literární postava, která je víc Aleš Bílík než jiné?
Možná tulák Val Xavier ze hry Tennesseeho Williamse Sestup Orfeův. Ten je takový můj „folklor“. Jeho monolog jsem si připravil k přijímačkám na DAMU a tehdy mi blízký byl hodně. Moje vysněná role je asi Shakespearův Macbeth, zkoušel jsem nějaké pasáže na klauzury a myslím, že tehdy jsem se s ním vůbec nepopasoval. Možná egoisticky bych to ještě někdy chtěl dokázat. Mimochodem něco z obou těchto postav nacházím i ve Frankovi v Posedlosti.

Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.