MARAT + SADE
...čili pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení Markýze de Sade.
Čili pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata provedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení Markýze de Sade.
Peter Weiss (opěvovaný jako agitátor surrealismu a psychoanalýzy, nelineárního vztahu obrazu a slova) zemřel dva měsíce po premiéře své dramatizace Kafkova Procesu. Podlehl srdeční slabosti následkem četby jakýchsi recenzí. Přitom právě Weissovo dílo bylo skutečně prvním významným opusem Němce od Brechtovy smrti; zaschlé Brechtovo didaktické divadlo tu dostalo nové podněty v podobě „totálního divadla“. Divadelní věda šedesátých let minulého století hledala obsahové vztahy i k „divadlu krutosti“ Antonina Artauda. Už během berlínských zkoušek hry Marat/Sade o text požádal režisér Peter Brook, který jej pak slavně provedl v Londýně. Jen mezi lety 1964 a 1976 byla hra inscenována všude možně po světě stokrát. Jako by náhle všichni potřebovali mluvit o krachu nějakých svých ideálů…
Ale pozor! Nebyly to jen soudy Jeana- -Paula Marata (idealisty a snílka), jež Weisse při psaní hry vzrušovaly, velmi intenzivně pociťoval i ty markýzovy (muže obrovské deziluze). „Jeho diagnózy, co se zachycení opravdové povahy člověka týče, jsou fascinující,“ poznamenal si hned na úvod psaní svého slavného textu. „Ještě dnes vám četba těch jeho spisů vyrazí dech.“
MARKÝZ V BLÁZINCI
Ostatně čteme v díle markýze de Sade i my (ad Kruté morality): „Bůh – bytost, která na zemi připustila zlo, ačkoli mu ve své všemohoucnosti mohla zabránit – co je to za netvora! Sdílej jeho bolest, dušuj se, že ho pěkně po křesťansku zbožňuješ. (Mistr líbá ženu po celém těle a zlehka ji pleská přes hýždě, topoří – Paní de Angé popadne a honí jeho pyj, chlípně se mu propůjčuje, když pak vystřízliví, Mistr pokračuje tam, kde přestal…) Narazíš. Zdroj všech našich omylů v oblasti mravnosti přitom pochází ze směšné interpretace myšlenky BRATRSTVÍ, kterou křesťané vynalezli v prvním století svého neštěstí a úzkosti. Nuceni domáhat se permanentně soucitu obmyslně proklamovali, kterak jsme si navzájem všichni BRATRY. Žádný div, že nejdůležitější začala být v této naší komunitě PŘETVÁŘKA! U všech záměrů, které ještě dnes snujeme, je nezastupitelná! (Opět malinko zbělá, pokračuje v erotických praktikách, do toho dál vede monolog.) Mrdejme, veselme se – ano, to je klíčové, ale přetvařujíce se pozorně PRCHEJME před láskou, neboť zdrojem onoho citu je krutý egoismus, který se ale posléze vždy stane někomu osudným! ANEBO TEDY…? Prchající před touto emocí – hledající jen a výhradně povyražení – nalezneme v zahradě svého života růže, jež nás pokaždé znovu udiví fascinujícími květy! (Fackuje ženu, kopuluje.) Je tak ponižující býti vějičkou ješitnosti ostatních! Je tak OSVOBOZUJÍCÍ stát se SÁM SOBĚ SMYSLEM!“
U četby takového textu nám ještě i dnes spadne čelist… A co teprve tenkrát, před lety! Naprosto kategoricky vzýval de Sadeho okruh francouzských surrealistů, Apollinaire o něm mluvil jako o „nejsvobodnějším člověku, který kdy žil“. A nejspíš i NEJUBOŽEJŠÍM, dodejme k tomu my (viz níže). Na závěr svého života trpěl obrovskými depresemi; léčil se v psychiatrickém ústavu poblíž Paříže. Jeden z jeho lékařů jej přitom popsal takto: „Zhusta jsem ho potkával, když těžkými plouživými kroky, často jen nedbale oblečen, chodíval ústavními chodbami. Nikdy jsem neviděl, že by s někým promluvil. Když jste ho pozdravili, opětoval tento váš pozdrav způsobem, který vylučoval sebemenší pomyšlení na navázání hovoru. Všechny ty jeho divadelní texty byly zoufalým pokusem dosáhnouti jakéhokoliv kontaktu s Veškerenstvem, prožitku ROZJAŘENÍ SE i za těch nejtrapnějších možných okolností…“ Tedy: pro obveselení „lepší pařížské společnosti“ organizoval markýz de Sade – sám sobě navzdory – v onom blázinci legendární divadelní představení. A jakkoli tyto amatérské produkce sestávaly povětšinou jen z deklamací v tom nejkonvenčnějším stylu, základními rysy jejich poetiky byly „šmíra a přibližnost“, scházela se na ně jeden čas celá Paříž. Fascinovaně naslouchala markýzovým postřehům o smyslu Veškerenstva. Zakázáno to celé bylo ministerským nařízením L. P. 1813. Hned poté markýz umírá. Údajně smířen. „Každá smrt, i ta nejkrutější, utone v naprosté lhostejnosti přírody,“ si prý umanutě opakoval tu noc, co pak roku 1814 vydechl naposledy. Weissovo dílo bylo skutečně prvním významným opusem Němce od Brechtovy smrti; zaschlé Brechtovo didaktické divadlo tu dostalo nové podněty v podobě „totálního divadla“. Divadelní věda šedesátých let minulého století hledala obsahové vztahy i k „divadlu krutosti“ Antonina Artauda. A teď zase: co bylo důležité pro surrealistického agitátora Weisse. Tento na závěr všemi opuštěný de Sade naprosto zřetelně Marata miloval. Na tryzně za něj pronesl tak velkolepou smuteční řeč, že to ohromilo celou Paříž. Právem. Jen o málokterém muži v dějinách lidstva lze totiž říci, že o něm rčení „revoluce požírá vlastní děti“ platí tak bezvýhradně, jako platí právě o tomto (Weissově) snivém Maratovi…
REVOLUCIONÁŘ VE VANĚ
Čili: Jean-Paul byl druhorozený, citlivý, tělesně velmi slabý muž. Z podceňovaného mladíka se však záhy stala významná světová existence – patřil k těm, kteří v dějinách Evropy začali razit pojem SOCIALISMUS. Byl hlavním odpůrcem moci aristokracie, hlavním ideologem Velké francouzské revoluce, revoluce ROVNOSTI, VOLNOSTI a BRATRSTVÍ. Ta – jak víme – trapně zkrachovala; stejně však po sobě zanechala veliký dojem. A ÚZKOST, LEŽ a NENÁVIST. Žádný div, že onoho muže na závěr ubodali. Psychosomatická kožní choroba, kterou si přivodil z věčného strádání po sklepních úkrytech a jíž trpěl zejména v posledních letech života, Marata donutila, aby kvůli zmírnění svědivosti kůže trávil celé hodiny ve vaně. A v té rovněž byl, když 13. července 1793 před dveřmi jeho ponižujícího úkrytu stanula Charlotta Cordayová, aby jej – vraha pravidelných evropských ideálů – s největší možnou krutostí pobodala… A zase paradox: tímto zavražděním z něj učinila mučedníka. Maratovy busty na čas leckde nahradily krucifixy, markýz de Sade mohl pronést tu svou legendární řeč, co smýkla Paříží… Petera Weisse pak celý ten příběh přivedl k napsání zcela zvláštní básně na téma ROZPOZNATELNOSTI, respektive NEROZPOZNATELNOSTI „pravdy“ v době, již žijeme (1964, respektive dokonce snad 2022). Přičemž jen tak mezi námi: VŠECHNO NEJLEPŠÍ PRÁVĚ V TOM DOTYČNÉM ROCE…! Hodně lásky a svobody.
VLADIMÍR MORÁVEK (vášnivý čtenář Weisse) + MARTIN DONUTIL jako J.-P. Marat (zkrachovalý snílek) + KRYŠTOF KRHOVJÁK jako Markýz de Sade (jeho milovník a vrah). Všichni dohromady se teď budeme chvíli domnívat, že: „…dokud se neotevřou vnitřní žaláře člověka – ztroskotá každý systém lidstva.“
Peter Weiss (opěvovaný jako agitátor surrealismu a psychoanalýzy, nelineárního vztahu obrazu a slova) zemřel dva měsíce po premiéře své dramatizace Kafkova Procesu. Podlehl srdeční slabosti následkem četby jakýchsi recenzí. Přitom právě Weissovo dílo bylo skutečně prvním významným opusem Němce od Brechtovy smrti; zaschlé Brechtovo didaktické divadlo tu dostalo nové podněty v podobě „totálního divadla“. Divadelní věda šedesátých let minulého století hledala obsahové vztahy i k „divadlu krutosti“ Antonina Artauda. Už během berlínských zkoušek hry Marat/Sade o text požádal režisér Peter Brook, který jej pak slavně provedl v Londýně. Jen mezi lety 1964 a 1976 byla hra inscenována všude možně po světě stokrát. Jako by náhle všichni potřebovali mluvit o krachu nějakých svých ideálů…
Ale pozor! Nebyly to jen soudy Jeana- -Paula Marata (idealisty a snílka), jež Weisse při psaní hry vzrušovaly, velmi intenzivně pociťoval i ty markýzovy (muže obrovské deziluze). „Jeho diagnózy, co se zachycení opravdové povahy člověka týče, jsou fascinující,“ poznamenal si hned na úvod psaní svého slavného textu. „Ještě dnes vám četba těch jeho spisů vyrazí dech.“
MARKÝZ V BLÁZINCI
Ostatně čteme v díle markýze de Sade i my (ad Kruté morality): „Bůh – bytost, která na zemi připustila zlo, ačkoli mu ve své všemohoucnosti mohla zabránit – co je to za netvora! Sdílej jeho bolest, dušuj se, že ho pěkně po křesťansku zbožňuješ. (Mistr líbá ženu po celém těle a zlehka ji pleská přes hýždě, topoří – Paní de Angé popadne a honí jeho pyj, chlípně se mu propůjčuje, když pak vystřízliví, Mistr pokračuje tam, kde přestal…) Narazíš. Zdroj všech našich omylů v oblasti mravnosti přitom pochází ze směšné interpretace myšlenky BRATRSTVÍ, kterou křesťané vynalezli v prvním století svého neštěstí a úzkosti. Nuceni domáhat se permanentně soucitu obmyslně proklamovali, kterak jsme si navzájem všichni BRATRY. Žádný div, že nejdůležitější začala být v této naší komunitě PŘETVÁŘKA! U všech záměrů, které ještě dnes snujeme, je nezastupitelná! (Opět malinko zbělá, pokračuje v erotických praktikách, do toho dál vede monolog.) Mrdejme, veselme se – ano, to je klíčové, ale přetvařujíce se pozorně PRCHEJME před láskou, neboť zdrojem onoho citu je krutý egoismus, který se ale posléze vždy stane někomu osudným! ANEBO TEDY…? Prchající před touto emocí – hledající jen a výhradně povyražení – nalezneme v zahradě svého života růže, jež nás pokaždé znovu udiví fascinujícími květy! (Fackuje ženu, kopuluje.) Je tak ponižující býti vějičkou ješitnosti ostatních! Je tak OSVOBOZUJÍCÍ stát se SÁM SOBĚ SMYSLEM!“
U četby takového textu nám ještě i dnes spadne čelist… A co teprve tenkrát, před lety! Naprosto kategoricky vzýval de Sadeho okruh francouzských surrealistů, Apollinaire o něm mluvil jako o „nejsvobodnějším člověku, který kdy žil“. A nejspíš i NEJUBOŽEJŠÍM, dodejme k tomu my (viz níže). Na závěr svého života trpěl obrovskými depresemi; léčil se v psychiatrickém ústavu poblíž Paříže. Jeden z jeho lékařů jej přitom popsal takto: „Zhusta jsem ho potkával, když těžkými plouživými kroky, často jen nedbale oblečen, chodíval ústavními chodbami. Nikdy jsem neviděl, že by s někým promluvil. Když jste ho pozdravili, opětoval tento váš pozdrav způsobem, který vylučoval sebemenší pomyšlení na navázání hovoru. Všechny ty jeho divadelní texty byly zoufalým pokusem dosáhnouti jakéhokoliv kontaktu s Veškerenstvem, prožitku ROZJAŘENÍ SE i za těch nejtrapnějších možných okolností…“ Tedy: pro obveselení „lepší pařížské společnosti“ organizoval markýz de Sade – sám sobě navzdory – v onom blázinci legendární divadelní představení. A jakkoli tyto amatérské produkce sestávaly povětšinou jen z deklamací v tom nejkonvenčnějším stylu, základními rysy jejich poetiky byly „šmíra a přibližnost“, scházela se na ně jeden čas celá Paříž. Fascinovaně naslouchala markýzovým postřehům o smyslu Veškerenstva. Zakázáno to celé bylo ministerským nařízením L. P. 1813. Hned poté markýz umírá. Údajně smířen. „Každá smrt, i ta nejkrutější, utone v naprosté lhostejnosti přírody,“ si prý umanutě opakoval tu noc, co pak roku 1814 vydechl naposledy. Weissovo dílo bylo skutečně prvním významným opusem Němce od Brechtovy smrti; zaschlé Brechtovo didaktické divadlo tu dostalo nové podněty v podobě „totálního divadla“. Divadelní věda šedesátých let minulého století hledala obsahové vztahy i k „divadlu krutosti“ Antonina Artauda. A teď zase: co bylo důležité pro surrealistického agitátora Weisse. Tento na závěr všemi opuštěný de Sade naprosto zřetelně Marata miloval. Na tryzně za něj pronesl tak velkolepou smuteční řeč, že to ohromilo celou Paříž. Právem. Jen o málokterém muži v dějinách lidstva lze totiž říci, že o něm rčení „revoluce požírá vlastní děti“ platí tak bezvýhradně, jako platí právě o tomto (Weissově) snivém Maratovi…
REVOLUCIONÁŘ VE VANĚ
Čili: Jean-Paul byl druhorozený, citlivý, tělesně velmi slabý muž. Z podceňovaného mladíka se však záhy stala významná světová existence – patřil k těm, kteří v dějinách Evropy začali razit pojem SOCIALISMUS. Byl hlavním odpůrcem moci aristokracie, hlavním ideologem Velké francouzské revoluce, revoluce ROVNOSTI, VOLNOSTI a BRATRSTVÍ. Ta – jak víme – trapně zkrachovala; stejně však po sobě zanechala veliký dojem. A ÚZKOST, LEŽ a NENÁVIST. Žádný div, že onoho muže na závěr ubodali. Psychosomatická kožní choroba, kterou si přivodil z věčného strádání po sklepních úkrytech a jíž trpěl zejména v posledních letech života, Marata donutila, aby kvůli zmírnění svědivosti kůže trávil celé hodiny ve vaně. A v té rovněž byl, když 13. července 1793 před dveřmi jeho ponižujícího úkrytu stanula Charlotta Cordayová, aby jej – vraha pravidelných evropských ideálů – s největší možnou krutostí pobodala… A zase paradox: tímto zavražděním z něj učinila mučedníka. Maratovy busty na čas leckde nahradily krucifixy, markýz de Sade mohl pronést tu svou legendární řeč, co smýkla Paříží… Petera Weisse pak celý ten příběh přivedl k napsání zcela zvláštní básně na téma ROZPOZNATELNOSTI, respektive NEROZPOZNATELNOSTI „pravdy“ v době, již žijeme (1964, respektive dokonce snad 2022). Přičemž jen tak mezi námi: VŠECHNO NEJLEPŠÍ PRÁVĚ V TOM DOTYČNÉM ROCE…! Hodně lásky a svobody.
VLADIMÍR MORÁVEK (vášnivý čtenář Weisse) + MARTIN DONUTIL jako J.-P. Marat (zkrachovalý snílek) + KRYŠTOF KRHOVJÁK jako Markýz de Sade (jeho milovník a vrah). Všichni dohromady se teď budeme chvíli domnívat, že: „…dokud se neotevřou vnitřní žaláře člověka – ztroskotá každý systém lidstva.“