CENZURA JE NEŠTĚSTÍ, ALE AUTOCENZURA JE KATASTROFA

Poslední hru Herečka sobotní noci jste napsal pro „vaši“ herečku Pavlu Tomicovou. Znáte se a spolupracujete spolu velmi dlouho a jen tak to neskončí, zdá se. Jak se vám to přihodilo?
To je pěkná otázka. Navzdory tomu, že spolu děláme tak dlouho, mně ji nikdo takhle nepoložil. Myslím, že se s Pavlou známe od mého nástupu do Klicperova divadla, což bylo v roce 2009. Ona už v Hradci bydlela a hrála, ale kromě těch vnějších okolností je tam, řekl bych, taková určitá baculatost.

Chacha! Není to taky vnější okolnost?
Baculatost, která je blízká i mému dětství a vyrůstání a humoru Woody Allena a Kurta Vonneguta. Rozbujelý autor, který má smysl pro tragikomedii a umí napsat postavu, a ona živel, sopka, která hrozí zasypat samu sebe, to nás asi dalo dohromady. Je hlasitá a obojživelná. Jsme v něčem dvojčata. Má nenapodobitelný smích, my dva, když se spolu smějeme, to je hrozivé. Začali jsme si říkat Zbraně hromadného líčení.

A je v ní zranitelnost.
Obrovská křehkost. Přestože je pyknický typ zdánlivě nemotorné ženy. Pavla je už dnes národem milovaná herečka a komička, navzdory rolím, které bere v seriálech a brát by je nemusela. Je všeobjímající živočich, v něčem animální, puďák. Umí oslavovat život velmi divoce, lidová, bodrá, a zároveň velmi chytrá, velká komička. Proto mám rád komiky, tragikomickou věc nezahraje člověk, který není komik, vždycky tam něco drhne. Proto považuju naše setkání za šťastné. Odskočím k mé první próze, Ochechule, tam je Pavla předlohou pro asi nejsympatičtější postavu celé knihy, jmenuje se Obra. Zjistil jsem, že postavy holek, co takhle narostly, jsou ty nejdojemnější, něčím strašně odzbrojující, posilující. Takovému člověku věříš, že je outsider, věříš mu, že je to matlák jako ty.

Je tedy outsiderství zásadní téma?
Ano, ta jinakost. V mém dětství ta podivnost chlapce, který vyrůstal v ženském světě, ale zaplaťpánbůh ve šťastné rodině. Buclatej, pohodlnej, co má radši starý lidi než děti, protože ho víc baví, co nikdy nejezdil o prázdninách na tábor nebo na brigádu. Byl jsem pořád s rodiči, miloval jsem náš dům nebo chalupu v Budislavi u Litomyšle.

Odkazuje název hry k filmu Horečka sobotní noci s Johnem Travoltou?
Ne, je to jenom vtip. V té záplavě názvů mám rád, když je titul dobře vymyšlený, když je něčím chytlavý, když lidi zarazí… Jako jsme měli třeba Vařila myšička myšičku. Když si to ti, co přišli na dětské představení, pořádně přečetli, začali, zvlášť maminky s dětmi, utíkat pryč. Kašičky se jim nedostalo, bylo to divoké představení.

Tak kdo je herečka sobotní noci?
Přišlo mi hezké udělat Pipi Dlouhou punčochu po čtyřiceti letech. Knížku Astrid Lindgrenové jsem četl, viděl jsem i seriál, ale inspirovala mě situace ze skutečného života herečky, která Pipi v seriálu hrála. Potkal ji osud dětských herců, měla jen tu jednu sobotní noc, jeden výstřel. Pipi jí pohřbila další kariéru. Převedl jsem to do českých poměrů, takže tahle Pipi je vrstevnice Tomáše Holého nebo Žanety Fuchsové… Zůstala ve svém dětství, ve Vile Vilekule. Má souseda, kterému říká pan Nilson, což byla v knížce opička, má kamarády, Toma a Aniku, kteří za ní po dlouhé době přijíždějí, aby spolu oslavili a „odkoledovali“ Čerta a Mikuláše. Těšil jsem se na tu legraci, ale posmutnělo to…

Ano, jak se vám to stalo?
Nevím. Posmutnělo to víc, než jsem chtěl. Za cenu málem smrti. Člověk navzdory té široké náruči, kterou všem ukazuje a poskytuje, což je taky Tomicová, vlastně někde vzadu něčím strádá. Tahle určitá zakonzervovanost v dětství je téma, kterého se hra určitě týká. Pipi, až když za ní přijíždějí její staří kamarádi, si uvědomí, že jí něco strašně chybí. Jakousi zvláštní tichou bolest tvé samoty, jak to tak někdy bývá, ti ukáže až společnost, až někdo, kdo za tebou přijede.

Je uzavření se v domečku dětství i vaše osobní téma?
Já jsem to dětství takhle měl. Dlouho jsem bydlel v rodném domě, pak jsem byl v Olomouci, v Hradci Králové, dlouho v Praze a už deset let jsem v Dobřichovicích. Ale teď, když je mi padesát, se děje pozoruhodná věc. Začínám se nějak zvláštně vracet k tomu jakoby dětskému způsobu života.

V jakém smyslu?
Dceři už je patnáct a faktor otcovství je pro mě zásadní. Ale… Myslím si, a doufám, že to nebude znít blbě, že se ten talent/dar, který jsem od Pánaboha dostal, trochu tluče se vztahy, s klasickou rodinou, s klasickými dovednostmi. Jako rodič jsem žil rodinným životem jen tři roky… Vztahy jsem měl krásné a bouřlivé, protože mám ženy hrozně rád, ale to všechno po čase skončilo, nevyšlo. Nikdy jsem o tom veřejně nemluvil. A najednou si řekneš, že už jsi tady jen proto, abys tvořil, staral se o svou rodinu a prožíval ztráty. Tatínek umřel před čtyřmi lety, což byl zásadní moment odcházení. Prostě si uvědomíš, že začínáš odečítat, než že bys přibíral nové věci. A když jsem se před sedmi lety zhroutil, rozpráskl se na druhém konci světa, na Bali, uvědomil jsem si svou smrtelnost. Ale já, teď doslova, nevím, jestli mám zůstat jako ta Pipi ve Vile Vilekule, v tom novém domově, který jsem si v Dobřichovicích vytvořil, anebo do toho ještě nějak praštit. Kdekdo z mých známých mi řekne, jdi do háje, máš barák u řeky, je ti padesát, ještě byste mohli mít děti, takhle jenom zestárneš. Když člověk, který pije život všemi doušky a je věřící, řekne větu: já už děti nechci, je to hrozné rouhání, a zároveň cítím, že už se mi nechce. Nemám spoustu vlastností, které bych pro to měl mít. Trochu se cítím jak Stepní vlk od Hermanna Hesseho.

Co se s vámi na tom konci světa stalo?
Sesypal jsem se, byla to katastrofa. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Hned po konci sezony jsme odjeli na Bali, do Indonésie, a já si říkal, jaká to bude paráda, ale přestal jsem tam spát. Jsem člověk, který má hrůzu z různých drog, alkohol mi v malém množství nevadí, ale psychofarmaka, něco, co stimuluje mozek, tráva, to ne. Jak jsou dnes všichni prokoksovaní, já nic. Vzal jsem si nějaký neurol, který berou babičky, když nemůžou zabrat, a rozjelo se to Tři měsíce to bylo hrozný, pak jsem se zlepšil a další tři měsíce pekelný hrůzy. Nevěděli, jestli to je maniodeprese, bipolární porucha. Byl jsem na pozorování v Klecanech, a když jsem odcházel, omlouvali se mi, že se mi neulevilo jako ostatním. Ale pak se to záhy dalo do kupy. Nemám žádnou psychiatrickou diagnózu, pokud není divadelnictví diagnózou. Snažím se o tom dost mluvit, protože to číhá na kdekoho, když to rozstřelilo i tak slunečnou povahu, jako jsem já. Člověk se stane nejen odmocninou sebe sama, ale doslova troskou, zmítanou od rána do večera v úzkostech, naprostém nihilismu, se sebevražednými sklony a myšlenkami… A od té doby, co jsem se z toho dostal, kdy rodina vyvinula neskutečnou péči, jsem si řekl, že i když to nepůsobí sexy, jsem povinný o tom mluvit. A zastat se všech, co si tím procházejí, zvlášť teď, v té postcovidové době, která ukázala, jak je společnost psychicky nemocná. Všechno bych si v životě klidně znovu poctivě prošel, ale těch šest měsíců, do těch bych se vracet nechtěl.

Něco zásadního jste se dozvěděl?
To je otázka. Možná jsem změnil způsob života k lepšímu soustředění, umím být sám, vybírám si lidi, se kterými se scházím, dávkuju si to. Jsem rok a půl v novém vztahu. Zaplaťpánbůh nemám moc mindráků, mám velký sebevědomí, snad to nevyzní, že jsem namyšlený. Proti nikomu se nevymezuju, na nikoho se nevytahuju, k věcem se vyjadřuju, když se mi něco nelíbí. Ochechule jsou vlastně mé paměti. Jako by se už to podstatný ve zdejším světě stalo, po smrti život pokračuje, ale člověk bilancuje život.

Není to předčasné? Nebo krize padesátníka?
Začíná nová etapa, nové dobrodružství, nevím, co bude. Uvědomil jsem si, že narození pod Merkurem znamená, že člověk musí lidem nosit zprávy. Pořád mám chuť tvořit, ale osekal jsem jiné ambice, něco se ztišuje. A taky se chci postarat o svou rodinu a neprošvihnout svoji dceru. Stahuje mě to zpátky, ne do dětství, ale ke zdroji, ke způsobu života, ve kterém jsem byl šťastný, a to je prepubertální způsob života. Ještě až se oprostím od určitých technologií, které mi prorostly životem, tak to, o čem třicet let píšu, ty transcendentální, ezoterický věci, ne pseudo, pak je můžu žít do důsledků.

Stáváte se introvertem?
To v žádném případě. Chci slyšet frenetické hlediště, to je pro mě ukazatel úspěchu. Chci lidi bavit, být miláčkem publika. Mám to rád, považuju se za veřejnou osobu. Asi je to ambivalence blíženeckého utvoření.

Celý život jsou vašimi postavami především ženy. Jak se změnily za posledních dvacet let? V čem je dnes můžete litovat, nebo se jim smát?
Jestli mě dneska něco trápí, tak to je cancel culture. Kdybych si udělal legraci z ženy a někdo by se ozval: to jste gentleman?, naštval bych se. Jsem bytostný gentleman. Milovník žen. Ale k satiře, ke komedii patří, že si ze sebe děláme legraci, a když bude nějaký „nástěnkář“ počítat, jak moc jsem si z koho vystřelil, jestli je to vyvážené a zdali jsem taky přispěl fórem na muže, tak to by mně mohl tvorbu otrávit. Cenzura je neštěstí, ale skutečnou katastrofou pro satirika je autocenzura. Ve chvíli, kdy miluješ lidi, jsi humanista a zároveň komik, tak ti nikdo nesmí podsouvat, že jsi zlý, diskriminující nebo že ženeš proti nějaké menšině. Obžalování Rowlingové mě disgustuje, je absurdní. Jedna z největších zastánkyň všech outsiderů podpořila ubitý děti i v dospělých jako nikdo na světě a dneska bude kvůli transgenderu tahaná a vláčená, protože řekla, že ženy menstruují, a není to tak snad? Vždycky se budu svérázných, podiv­ných, nezařaditelných lunatiků zastávat, vždycky to bude moje téma. Baví mě to a je to nevyčerpatelný.

Máte nějaká tabu, něco, čemu se smát nemůžete, nechcete?
Co to je být korektní autor? Když je někdo protivnej nebo směšnej, tak ho popíšete. Byl jsem a budu feminista, dokud budou ženy diskriminovaný. Nebudu si ale nikdy dělat legraci z domácího násilí, protože je ho daleko víc než islámského násilí vůči nám, co nejsme mohamedáni. Ti hrubí otcové, perverzní strýčkové, matky, co zavírají oči. V národě alkoholiků, feťáků svým způsobem, je toho násilí na dětech, ženách i mužích tolik, že tomu se smát nikdy nebudu.

Autorkou rozhovoru je dramaturgyně Městských divadel pražských Kristina Žantovská.