ANTIKA PRO TEENAGERY

ANTIKA PRO TEENAGERY

Nejde však o seznamování s literaturou jako doplňovací divadelní aktivitou upozorňující na všeobecně akceptované a prověřené hodnoty, ale o nalézání témat oslovujících teenagery. Především tedy o nastolení otázek iniciace, vykročení z rodinného kruhu a další existenciální „položky“, které náctileté znepokojují. Režisér Jakub Vašíček k tvůrčímu záměru podotýká: „Drakovská Antigona představí mladým divákům titulní hrdinku jako jejich vrstevnici, která se shodou řady okolností ocitla v naprosto mezní situaci. Společnost prodělává hlubokou krizi, rodina je v rozkladu a mladá hrdinka na prahu dospělosti čelí absurdnímu příkazu. Jak s ním naloží? Aby se mohla rozhodnout, nezbývá jí než nejdřív revidovat svůj vztah k autoritám, k rodičům, ke světu, a nakonec i k sobě samé.“

MLUVIT JAZYKEM DIVÁKŮ
Kromě své domovské scény si vyzkoušeli oba flexibilní divadelníci také soubory i publikum dalších domácích divadel pro děti a mládež, především plzeňskou Alfu (kde se ostatně nějakou dobu uvažovalo i o jejich stálém angažmá), liberecké Naivní divadlo či pražský Minor. Ještě během studia na KALD DAMU ovšem Jarkovský s Vašíčkem založili vlastní česko-slovinskou (pozor, nejde o překlep!) formaci Športniki, jejíž členkou je taktéž jejich spolužačka z Lublaně Elena Volpi. S tímto souborem bodují v počátcích své umělecké kariéry okouzlující a hravou produkcí Back to Bullerbyn (se zapojením postupů prstových loutek) podle Astrid Lindgrenové, rovněž uvolněnou variací na Gagarinův životopis ruského prozaika Jurije Nagibina (inscenace Gagarin! byla inspirována knihou Úsměv a hvězdy). Vztah ke krásné literatuře jako zdroji inspirace provází jejich tvorbu i nadále. Výrazně modernizující očistou prošla jedna ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Neklan.cz pro liberecké Naivní divadlo vznikl také ještě během jejich studia, název inscenace napovídá, že v divadelním tvaru dochází k dráždivé symbióze moderní komunikační techniky s dávnou historií (či přímo mytologií). Úspěšná trilogie pro teenagery pak výrazně bodovala v plzeňské Alfě (její první a třetí „díl“ slavily úspěch i na mezinárodním festivalu DIVADLO). Začalo to zprvu skautskou variací na jednu z nejslavnějších tragédií světového repertoáru Hamleteen (dospívající princ se od ostatních lišil v rámci svého světobolu též „emo“ stylem), pak došlo na Hrabalovy Ostře sledované vlaky (zde možná všeobecná známost oscarového Menzelova filmu docela svěžímu divadelnímu dílku v divácké percepci příliš nepomohla u dospělých, nicméně přesně zacílila na zamýšlené adresáty, teenagery), trilogie vrcholila umělecky nezpochybnitelnou variací na Gazdinu robu Gabriely Preissové (konfrontován tu kupříkladu byl v hudební složce hospodský „bigbít“ s folklorem, úprk milenců před rodovými tradicemi směřoval do Brna za prací v jedné z tamních vináren). Autor scénářů Tomáš Jarkovský se nad směřováním uměleckého tandemu zamýšlí komplexněji: „Už na cyklu inscenací, které jsme připravovali pro plzeňskou Alfu, jsme si ověřili, že pokud je divadlo schopno s diváky mluvit jejich jazykem o jejich starostech, může se z představení stát živoucí setkání navzájem se respektujících a sobě naslouchajících partnerů, obohacující jak diváky, tak tvůrce. Klíčový je pro nás pojem iniciace. Ta totiž s sebou nese zvýšenou citlivost, ať už je, či není, jakkoli maskována. Citlivost je živnou půdou pro drama a emoci. Oslovujeme diváka, který obdobím iniciace prochází, o iniciaci chceme hrát a zároveň se mu tím snažíme připravit iniciační divadelní zážitek. Dost často – ale ne výhradně – přitom vycházíme z klasických literárních děl. Nikdy se přitom nejedná o interpretační přístup. Naším cílem není převyprávět známé fabule, natož nějak zprostředkovat školní doporučenou literaturu. Volíme si za náměty taková díla, ve kterých nacházíme inspiraci pro vlastní vyprávění určené mladému publiku, a zacházíme s nimi zcela volně, čistě v intencích našich inscenačních záměrů. Pokud naše inscenace někoho přivedou k tomu, aby se začal zajímat o původní díla, je to jenom dobře, ale naše cíle jsou jiné.“ Nedávno pak jeviště Alfy ožilo inscenací Pravdu má každý svou, původně tvůrčí tandem přemýšlel o variaci na slavnou hru Luigiho Pirandella, gnozeologické téma ovšem vykrystalizovalo v porovnání panteistického světonázoru filozofa Giordana Bruna (byl za své přesvědčení upálen) s jedním z hlasatelů názoru, že Země není kulatá, ale plochá, Mika Hughese (ten se roku 2020 zabil v podomácku vyrobené raketě, když hodlal svoji „teorii“ dokázat). Autorskému tandemu Jarkovský-Vašíček není cizí ani rozkrývání palčivých témat z naší národní historie, o čemž svědčí například hra Emil, věnovaná protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi, realizovaná v pražském divadle D 21. V inscenaci tvůrci upozorňujíi na unáhlenost jednoznačných, černobílých pohledů na postoje exponovaných osobností, které jsou v nesprávné době na nesprávném místě. Odvahu k hledání neprošlapaných cest ovšem reprezentuje také velice originální verze Perníkové chaloupky v pražském Minoru, určená nejmladším divákům, koncipovaná jako rockový koncert s pozváním dětského publika na jeviště, a především s bizarně výchovnou zápletkou (čarodějnici totiž na Jeníčka s Mařenkou „hrál“ jejich tatínek). V Minoru si Jarkovský s Vašíčkem interpretačně zařádili v rozpohybované jevištní úpravě foglarovského titulu Záhada hlavolamu.

DOMA V DRAKU
V domovském Draku pak tvůrčí tandem Jarkovský–Vašíček kromě prací na klasických „loutkárnách“ (opulentní a efektní Faust) dosahuje úspěchu včetně různých ocenění i účastí na festivalech úpravou Londonova Bílého tesáka (málokdy bylo v české inscenační praxi zatím tak funkčně využito live cinema) či zabudováním veršů Jana Skácela do iniciační pohádky O bílé lani. V londonovské variaci se dostane i na prvky objektového divadla, přírodní materiál (větve, kameny apod.) vtahuje do psího-iniciačního příběhu svou syrovostí. Pohádka O bílé lani reprezentuje v metaforické nadstavbě rozvahu o sexuálním zrání (princ se učí různým technikám lovu zvěře, princezna je kvůli předpovědi zlé sudičky rodiči dlouhou dobu skrývána před slunečním svitem). Inscenaci dynamizuje nepominutelný muzikantský vklad Jiřího Vyšohlída. A „dospělou“ literaturu upravenou pro vnímání náctiletých reprezentují variace na kultovní beatnické dílo Na cestě od Jacka Kerouaca (inscenace se jmenuje Cesta, ale větší prostor tam dostane autorův text Dharmoví tuláci), či odvážná sci-fi variace na Karla Čapka R.U.R.2.0. Inscenace Cesta vlastně zprostředkovává nahlédnutí do dnes již legendárního údobí vzniku beatnické literatury v USA, příběh trojice mladých poutníků na uvolněném tripu provázejí i verše Allena Ginsberga či Lawrence Ferlinghettiho. Čapkova hra je pak „odrazovým můstkem“ pro féerii, která počítá s roboty tak, jak o nich uvažujeme dneska (pomocníci v domácnosti a jejich „přesah“ do dalších aktivit). Tvůrčí elán Tomáši Jarkovskému a Jakubu Vašíčkovi rozhodně nechybí a patří vedle tvůrčího tria libereckého Naivního divadla (Michaela a Filip Homolovi, Vít Peřina) a dnes již „klasika“ mezi loutkáři Tomáše Dvořáka k našim nejvýznamnějším tvůrcům divadla pro děti (a mládež). Věřím, že nám mohou připravit ještě řadu příjemných překvapení.

Autorem textu je divadelní publicista a kritik Jan Kerbr.