Rozhovor se slovenským režisérem Mariánem Amslerem o španělském spisovateli Federicu Garcíu Lorcovi, britském zpěváku Davidovi Bowiem i inscenacích Yerma a Lazarus, které mají na repertoáru městská divadla pražská.
REŽÍRUJI TÉMATA, SE KTERÝMI SE UMÍM ZTOTOŽNIT!
Rozhovor se slovenským režisérem Mariánem Amslerem o španělském spisovateli Federicu Garcíu Lorcovi, britském zpěváku Davidovi Bowiem i inscenacích Yerma a Lazarus, které mají na repertoáru městská divadla pražská.
Proč jste si vybral pro svou inscenaci Yerma adaptaci Simona Stonea, a ne původní hru od Federica Garcíi Lorcy, kterou známe v češtině pod názvem Pláňka? Vím, že Lorcovy hry jste již režíroval…
Na DAMU jsme vytvořili svéráznou úpravu Krvavé svatby a před dvěma lety jsem v Divadle Andreje Bagára v Nitře režíroval Dům Bernardy Alby, ale také to byla adaptace, a to dramatičky Anny Saavedry. Zde byl dokonce přidán rámec s postavou Lorcy. Dílo Simona Stonea jsem poznal díky jeho razantní interpretaci Tří sester v Basileji a hned mě okouzlil tím, jakým způsobem aktualizoval pro nás již klasický text. Je to také filmový režisér a jeho snímek Dcera zase zpracovává látku Ibsenovy Divoké kachny. Yerma je Lorcova tragická báseň, což znamená, že tam je silný příběh i silná literární nadstavba. A Simon Stone zasadil tento text do současnosti a našel nové významy, nové životy pro postavy, což pro mě bylo důležité.
Proč vás zajímá Lorca?
Lorca je pozoruhodný už svým životním příběhem. Španělský básník, dramatik, prozaik, malíř, levicový intelektuál a homosexuál. Pozoruhodný je i jeho vztah se Salvadorem Dalím, i když tohle se dozvídáme jen ze zápisků a básní Lorcy, pro Dalího jako by neexistoval. Během španělské občanské války Lorcu odvlekla CEDA – Španělská konfederace autonomních pravicových stran, respektive španělští nacisté – do stodoly, tři dny ho tam vojáci drželi a mučili, pak ho zastřelili a hodili do masového hrobu. A pro mě jsou mementem právě jeho texty, když čtu jeho hry, tak vždy hledám, zda se v nich jeho život zrcadlí. Okouzlují mě jeho zaznamenané touhy po nenaplněné či zakázané lásce.
Nevytratil se ze Stoneovy hry básnický Lorcův styl?
Trochu ano, protože Simon Stone má blíž – i jako filmový režisér – k realističtějšímu stylu vyprávění a jeho dialogy jsou civilní, ale v textu zůstávají citace, vytržené věty z Lorcova dramatu. A my se pokusíme vizuálně, režijně i herecky podpořit lyrickou rovinu původního textu.
Lorca psal o ženě, která žije ve španělské vesnici a touží mít dítě, což se jí neplní, Stone příběh posunul do velkého města a z Yermy udělal úspěšnou novinářku. Bude v inscenaci další posun, například k českým reáliím?
Na začátku jsme si opravdu položili otázku, zda nemáme děj přenést do českého prostředí. Simon Stone režíroval svou Yermu v Anglii a v Německu, přičemž pokaždé inscenaci uzpůsobil místu. My jsme se rozhodli, že text nebudeme příliš ohýbat, a spíš jsme šli cestou, kdy konkrétní věci neutralizujeme a škrtáme konkrétní názvy ulic či čtvrtí, vypouštíme například zmínku o brexitu, abychom vyznění zobecnili. Otázka posunu z vesnice do velkoměsta je trochu komplikovanější. Ústřední pár si na začátku koupí dům, ale ten se nachází někde na okraji velkoměsta, řekněme spíš v nějakém satelitu, takže cesta do centra trvá hodinu, tudíž postupně pocítí izolaci. Tato situace pak vlastně v principu připomíná vesnici a vztahy v ní. Což souvisí i se ztracenou svobodou, jelikož stále musí myslet na odvoz, na to, kolik je hodin a zda si mohou dát skleničku.
Proč se tak často objevují ve vašich inscenacích ženské hrdinky? Ať už silné, nebo slabé…
Je to tak, objevují se často. V letošní sezoně jsem například na Slovensku režíroval Annu Kareninu a Čarodějnice ze Salemu. Říkám tomu vnitřní dramaturgie, což znamená, že se ve všech mých inscenacích objevuje nějaký leitmotiv. Snažím se vyhýbat komerci a vytvářet povrchní inscenace, snažím se režírovat témata, kterým rozumím nebo se s nimi dokážu ztotožnit. V Yermě to je například téma bezdětnosti, jelikož mít dítě není v mém případě nyní možné. V této hře je ale touha po dítěti dovedena až do krajnosti, k šílenství.
Je inscenace Yerma vhodná i pro muže? Není tam až moc ženských otázek? Přemýšlíte vůbec nad diváky, když připravujete inscenaci?
Přemýšlím a rozhodně je vhodná pro muže. Lorca se opravdu soustředí především na ženu Yermu a její svět, Stone, možná i proto, že je to heterosexuální autor, se zaměřil především na vztahy. V jednom rozhovoru prozradil, že popsal i situace, které zažíval se svou první ženou. A proto zvětšil postavu manžela, nechal nahlédnout i do jeho vnímání situace a prožívání.
Hovořil jste o komerčním divadle, že se mu vyhýbáte. Mně se s ním nejčastěji pojí muzikály. Byl Bowieho Lazarus váš první muzikál?
Ano, byl to můj první muzikál. Mám je velice rád, jen nejsem srozuměný s tím, jak se v Čechách i na Slovensku dělají, tedy jak je to komerční a líbavá záležitost. Na začátku zkoušení Lazara jsme si řekli, že označení muzikál používáme jen proto, že se v něm zpívá, ale že se zbavíme všech klišé, která se v inscenační tradici s tímto žánrem spojila. Vycházeli jsme především z příběhu, který není pěkný, je to thriller, je to detektivka, je to sci-fi. Navíc mnoho Bowieho písní je velice abstraktních, když jsme se je snažili přeložit, naráželi jsme na mnohovýznamovost textů, metafory, asociace a pracovali jsme pak spíš se znakovým a pocitovým jevištním jazykem. Asi se náš Lazarus nelíbí všem, ale věřím, že fanouškům Bowieho ano, protože tam najdou také hodně odkazů a citací, třeba na jeho videoklipy.
Fanouškem Bowieho jste byl už před touto inscenací, nebo se to stalo až při inscenování?
Byl jsem jeho fanouškem, ale rozhodně jsem neznal všechny jeho chameleonské proměny. Nejzásadnější pro mě bylo v polovině devadesátek setkání s jeho albem Outside, které obsahuje příběh detektiva vyšetřujícího masové rituální vraždy. Každá písnička posunuje děj a v bookletu je zaznamenán celý detektivní příběh. Pak jsem se díval na videoklipy písní a jsou depresivně divné, pohltily mě.
Lazara jste režíroval také v bratislavském Divadle Aréna. Je to odlišná inscenace?
To je poprvé, co jsem režíroval stejný titul, i když vím, že v divadle to tak výjimečné není, zvláště u muzikálů. Lazara jsem si přál režírovat v Bratislavě opravdu hodně, jelikož jsem do něj chtěl obsadit Roberta Rotha, který je skvělý herec a muzikant, má komplikovaný, až tragický životní osud, ale především je obrovský fanoušek Bowieho. Začali jsme zkoušet s téměř stejnou scénografií a kostýmy, jako jsme měli v Praze, i když se v detailech a barvách lišily. Fotografie tedy vypadají podobně, ale výsledek je odlišný. Herci se ptali, zda se na začátku zkoušení podíváme na pražskou verzi, což jsem jim zakázal a začínali jsme od nuly. Povídali jsme si o postavách, stavěli jsme choreografie podle naturelu a fyzičky herců. Je pravda, že slovenští herci jsou mnohem více odchováni psychologickým realismem než čeští, takže i vyznění slovenské inscenace je depresivnější a tragičtější.
Byl jste jedním z oslovených kandidátů na místo uměleckého šéfa Činohry Národního divadla. Proč a s jakými plány jste do výběrového řízení šel?
Bylo to složité rozhodnutí. Měl jsem v Bratislavě několik schůzek s ředitelem Národního divadla Janem Burianem a věděl jsem, že situace není jednoduchá, je poznamenaná různými nepřátelskými výstupy a současný šéf neodchází v dobrém. Samozřejmě jsem slyšel a četl o rozporech Jana Buriana s Danielou Špinarovou a věděl jsem, že bych se musel hned na začátku konkurzu vymezit vůči jakýmkoliv invektivám, šikanování a trvat na přátelském a profesionálním prostředí. Učím na umělecké vysoké škole, mám nulovou toleranci vůči jakémukoli zneužívání moci a bojuji proti němu. Ale také mám rád velké scény a společně s týmem dramaturgů a dramaturgyň, který jsem dal dohromady, jsme se rozhodli napsat koncepci, za kterou si stojíme umělecky i lidsky. Chtěli jsme pražskou činohru posunout na evropskou úroveň, udělat z ní kulturní centrum. Měli jsme velké ambice pozvat slavné zahraniční tvůrce, jako jsou právě Simon Stone, Katie Mitchell nebo Thomas Ostermeier. Chtěli jsme se zaměřit na kvalitu, a ne kvantitu. Prostě udělat z Prahy malý Berlín.
Nezaslechl jste také názor, že Slovák by neměl stanout v čele tak významné české instituce.
Je to tak, slyšel jsem hodně nacionalistický názor – proč by měl Činohru Národního divadla vést nějaký Slovák a ještě tam zvát další zahraniční režiséry, když máme dost svých českých. Konkurz jsem nevyhrál, ale nelituji toho, díky tomu jsem si poctivě prověřil, co chci v životě dělat, jakou bych chtěl mít budoucnost. Je mi čtyřicet, tak toho mám ještě dost před sebou!
Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.
Proč jste si vybral pro svou inscenaci Yerma adaptaci Simona Stonea, a ne původní hru od Federica Garcíi Lorcy, kterou známe v češtině pod názvem Pláňka? Vím, že Lorcovy hry jste již režíroval…
Na DAMU jsme vytvořili svéráznou úpravu Krvavé svatby a před dvěma lety jsem v Divadle Andreje Bagára v Nitře režíroval Dům Bernardy Alby, ale také to byla adaptace, a to dramatičky Anny Saavedry. Zde byl dokonce přidán rámec s postavou Lorcy. Dílo Simona Stonea jsem poznal díky jeho razantní interpretaci Tří sester v Basileji a hned mě okouzlil tím, jakým způsobem aktualizoval pro nás již klasický text. Je to také filmový režisér a jeho snímek Dcera zase zpracovává látku Ibsenovy Divoké kachny. Yerma je Lorcova tragická báseň, což znamená, že tam je silný příběh i silná literární nadstavba. A Simon Stone zasadil tento text do současnosti a našel nové významy, nové životy pro postavy, což pro mě bylo důležité.
Proč vás zajímá Lorca?
Lorca je pozoruhodný už svým životním příběhem. Španělský básník, dramatik, prozaik, malíř, levicový intelektuál a homosexuál. Pozoruhodný je i jeho vztah se Salvadorem Dalím, i když tohle se dozvídáme jen ze zápisků a básní Lorcy, pro Dalího jako by neexistoval. Během španělské občanské války Lorcu odvlekla CEDA – Španělská konfederace autonomních pravicových stran, respektive španělští nacisté – do stodoly, tři dny ho tam vojáci drželi a mučili, pak ho zastřelili a hodili do masového hrobu. A pro mě jsou mementem právě jeho texty, když čtu jeho hry, tak vždy hledám, zda se v nich jeho život zrcadlí. Okouzlují mě jeho zaznamenané touhy po nenaplněné či zakázané lásce.
Nevytratil se ze Stoneovy hry básnický Lorcův styl?
Trochu ano, protože Simon Stone má blíž – i jako filmový režisér – k realističtějšímu stylu vyprávění a jeho dialogy jsou civilní, ale v textu zůstávají citace, vytržené věty z Lorcova dramatu. A my se pokusíme vizuálně, režijně i herecky podpořit lyrickou rovinu původního textu.
Lorca psal o ženě, která žije ve španělské vesnici a touží mít dítě, což se jí neplní, Stone příběh posunul do velkého města a z Yermy udělal úspěšnou novinářku. Bude v inscenaci další posun, například k českým reáliím?
Na začátku jsme si opravdu položili otázku, zda nemáme děj přenést do českého prostředí. Simon Stone režíroval svou Yermu v Anglii a v Německu, přičemž pokaždé inscenaci uzpůsobil místu. My jsme se rozhodli, že text nebudeme příliš ohýbat, a spíš jsme šli cestou, kdy konkrétní věci neutralizujeme a škrtáme konkrétní názvy ulic či čtvrtí, vypouštíme například zmínku o brexitu, abychom vyznění zobecnili. Otázka posunu z vesnice do velkoměsta je trochu komplikovanější. Ústřední pár si na začátku koupí dům, ale ten se nachází někde na okraji velkoměsta, řekněme spíš v nějakém satelitu, takže cesta do centra trvá hodinu, tudíž postupně pocítí izolaci. Tato situace pak vlastně v principu připomíná vesnici a vztahy v ní. Což souvisí i se ztracenou svobodou, jelikož stále musí myslet na odvoz, na to, kolik je hodin a zda si mohou dát skleničku.
Proč se tak často objevují ve vašich inscenacích ženské hrdinky? Ať už silné, nebo slabé…
Je to tak, objevují se často. V letošní sezoně jsem například na Slovensku režíroval Annu Kareninu a Čarodějnice ze Salemu. Říkám tomu vnitřní dramaturgie, což znamená, že se ve všech mých inscenacích objevuje nějaký leitmotiv. Snažím se vyhýbat komerci a vytvářet povrchní inscenace, snažím se režírovat témata, kterým rozumím nebo se s nimi dokážu ztotožnit. V Yermě to je například téma bezdětnosti, jelikož mít dítě není v mém případě nyní možné. V této hře je ale touha po dítěti dovedena až do krajnosti, k šílenství.
Je inscenace Yerma vhodná i pro muže? Není tam až moc ženských otázek? Přemýšlíte vůbec nad diváky, když připravujete inscenaci?
Přemýšlím a rozhodně je vhodná pro muže. Lorca se opravdu soustředí především na ženu Yermu a její svět, Stone, možná i proto, že je to heterosexuální autor, se zaměřil především na vztahy. V jednom rozhovoru prozradil, že popsal i situace, které zažíval se svou první ženou. A proto zvětšil postavu manžela, nechal nahlédnout i do jeho vnímání situace a prožívání.
Hovořil jste o komerčním divadle, že se mu vyhýbáte. Mně se s ním nejčastěji pojí muzikály. Byl Bowieho Lazarus váš první muzikál?
Ano, byl to můj první muzikál. Mám je velice rád, jen nejsem srozuměný s tím, jak se v Čechách i na Slovensku dělají, tedy jak je to komerční a líbavá záležitost. Na začátku zkoušení Lazara jsme si řekli, že označení muzikál používáme jen proto, že se v něm zpívá, ale že se zbavíme všech klišé, která se v inscenační tradici s tímto žánrem spojila. Vycházeli jsme především z příběhu, který není pěkný, je to thriller, je to detektivka, je to sci-fi. Navíc mnoho Bowieho písní je velice abstraktních, když jsme se je snažili přeložit, naráželi jsme na mnohovýznamovost textů, metafory, asociace a pracovali jsme pak spíš se znakovým a pocitovým jevištním jazykem. Asi se náš Lazarus nelíbí všem, ale věřím, že fanouškům Bowieho ano, protože tam najdou také hodně odkazů a citací, třeba na jeho videoklipy.
Fanouškem Bowieho jste byl už před touto inscenací, nebo se to stalo až při inscenování?
Byl jsem jeho fanouškem, ale rozhodně jsem neznal všechny jeho chameleonské proměny. Nejzásadnější pro mě bylo v polovině devadesátek setkání s jeho albem Outside, které obsahuje příběh detektiva vyšetřujícího masové rituální vraždy. Každá písnička posunuje děj a v bookletu je zaznamenán celý detektivní příběh. Pak jsem se díval na videoklipy písní a jsou depresivně divné, pohltily mě.
Lazara jste režíroval také v bratislavském Divadle Aréna. Je to odlišná inscenace?
To je poprvé, co jsem režíroval stejný titul, i když vím, že v divadle to tak výjimečné není, zvláště u muzikálů. Lazara jsem si přál režírovat v Bratislavě opravdu hodně, jelikož jsem do něj chtěl obsadit Roberta Rotha, který je skvělý herec a muzikant, má komplikovaný, až tragický životní osud, ale především je obrovský fanoušek Bowieho. Začali jsme zkoušet s téměř stejnou scénografií a kostýmy, jako jsme měli v Praze, i když se v detailech a barvách lišily. Fotografie tedy vypadají podobně, ale výsledek je odlišný. Herci se ptali, zda se na začátku zkoušení podíváme na pražskou verzi, což jsem jim zakázal a začínali jsme od nuly. Povídali jsme si o postavách, stavěli jsme choreografie podle naturelu a fyzičky herců. Je pravda, že slovenští herci jsou mnohem více odchováni psychologickým realismem než čeští, takže i vyznění slovenské inscenace je depresivnější a tragičtější.
Byl jste jedním z oslovených kandidátů na místo uměleckého šéfa Činohry Národního divadla. Proč a s jakými plány jste do výběrového řízení šel?
Bylo to složité rozhodnutí. Měl jsem v Bratislavě několik schůzek s ředitelem Národního divadla Janem Burianem a věděl jsem, že situace není jednoduchá, je poznamenaná různými nepřátelskými výstupy a současný šéf neodchází v dobrém. Samozřejmě jsem slyšel a četl o rozporech Jana Buriana s Danielou Špinarovou a věděl jsem, že bych se musel hned na začátku konkurzu vymezit vůči jakýmkoliv invektivám, šikanování a trvat na přátelském a profesionálním prostředí. Učím na umělecké vysoké škole, mám nulovou toleranci vůči jakémukoli zneužívání moci a bojuji proti němu. Ale také mám rád velké scény a společně s týmem dramaturgů a dramaturgyň, který jsem dal dohromady, jsme se rozhodli napsat koncepci, za kterou si stojíme umělecky i lidsky. Chtěli jsme pražskou činohru posunout na evropskou úroveň, udělat z ní kulturní centrum. Měli jsme velké ambice pozvat slavné zahraniční tvůrce, jako jsou právě Simon Stone, Katie Mitchell nebo Thomas Ostermeier. Chtěli jsme se zaměřit na kvalitu, a ne kvantitu. Prostě udělat z Prahy malý Berlín.
Nezaslechl jste také názor, že Slovák by neměl stanout v čele tak významné české instituce.
Je to tak, slyšel jsem hodně nacionalistický názor – proč by měl Činohru Národního divadla vést nějaký Slovák a ještě tam zvát další zahraniční režiséry, když máme dost svých českých. Konkurz jsem nevyhrál, ale nelituji toho, díky tomu jsem si poctivě prověřil, co chci v životě dělat, jakou bych chtěl mít budoucnost. Je mi čtyřicet, tak toho mám ještě dost před sebou!
Autorkou rozhovoru je šéfredaktorka Moderního divadla Lenka Dombrovská.