Jak obstát v době přeinformovanosti, nejisté budoucnosti a tlaků na výkon?

Oba byli oceněni v rámci Ceny divadelní kritiky v kategorii Talent roku — Karolína nominací, Vojtěch se stal laureátem. Od nové sezony oba nastupují do angažmá v Městských divadlech pražských, ale diváci je mohli zaznamenat už dříve: Karolína zde debutovala jako Sally v inscenaci Nebesa, Vojtěch ztvárnil hlavní role v inscenacích Orlando a Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Jak vnímají rozdíl mezi školou a praxi? A co je pro jejich generaci zásadní?

Vaše studium zasáhly covid, lockdowny a on-line výuka. Dá se vůbec herectví učit přes webkameru? Jak toto období ovlivnilo vaše studium?

Vojtěch: Já jsem to zažil na konzervatoři, kde jsme byli kvůli covidu asi půl roku doma — tři měsíce v prváku a pak ještě další tři měsíce o něco později. Ze začátku panovala panika, nikdo nevěděl, jestli se vůbec někdy do školy vrátíme. Přes webkameru jsme cvičili pohyb nebo akrobacii. Učitelka nám poslala sestavu, my jsme se ji měli naučit a pak se natočit na video a poslat jí to zpátky. Nebo jsme měli v herectví zadání vytvořit vlastní monodrama — což je v prváku dost náročné, protože člověk ještě neví, co to pořádně je. Ale musím říct, že škola se k tomu postavila dost aktivně, skoro až partyzánsky. Jakmile to šlo, začali jsme se s učiteli domlouvat individuálně. Jezdili jsme za nimi domů na hodiny zpěvu nebo jevištní mluvy — to bylo skvělé. Měl jsem pocit, že se škola fakt snaží najít cesty, jak to vzdělávání aspoň trochu udržet a rozvíjet dál. Do toho jsem zároveň dálkově studoval gympl, na který se nevztahovaly skoro žádné covidové úlevy, takže jsem musel plnit všechno jako normálně. Měl jsem individuální plán, takže jsem většinu písemek nepsal on-line, ale fyzicky ve škole, v kabinetu. Nebo jsem si musel odběhat tělocvik. Covid byl paradoxně dost hektickým a aktivním obdobím.

Karolína: Pro mě to bylo extrémně náročné období. Myslím, že našemu ročníku i tomu nad námi to vzalo strašně moc cenného času — takového toho formujícího, kdy se teprve učíš pracovat s tělem, hlasem, partnerem, poznáváš sám sebe. Mám pocit, že moji mladší spolužáci, kteří covid na DAMU nezažili, se třeba mnohem méně stydí, jsou odvážnější a průbojnější. On-line výuka byla strašně frustrující. Technické problémy, žádná zpětná vazba, žádný prostor na zkoušení. Bylo to demotivující, provizorní a velmi depresivní. Už bych to nikdy nechtěla zažít.

Vojtěch: Přesně tak, obrovsky tím utrpěl ten sociální rozměr studia. V našem ročníku nás bylo osm. Tihle lidi mají být ti nejbližší, tvoje parta. My jsme se po prvních měsících euforie přesunuli k počítačům a najednou jsme se znali jen jako obličeje v malých čtverečcích na obrazovce. Když jsme se po tom, co pominula ta opatření, potkali tváří v tvář a hned měli na jevišti předstírat, že se milujeme, tak to bylo fakt zvláštní. Pro studium herectví hrají fyzická přítomnost, kontakt s pedagogy i se spolužáky obrovskou roli.



A jak jste prožívali období, kdy se po covidu vrátila výuka zpět do škol?

Vojtěch: Bylo to docela intenzivní. Já jsem se zrovna dostal na DAMU. A zatímco vy jste, Kájo, měli v prváku výuku on-line, my jsme najednou měli každý den školu od osmi ráno do desíti večer, někdy i v sobotu. Ale bylo to super. DAMU mi toho dala hrozně moc, hlavně po řemeslné stránce. Měl jsem pocit, že spoustu věcí vůbec neumím — třeba pohybově jsem byl fakt mizerný. Ale právě díky DAMU jsem postupně přestal mít blok z toho, že nikdy nebudu tancovat nebo že nikdy neudělám stojku. Najednou jsem zjistil, že to jde. V tom mi škola strašně pomohla. A obrovský vliv na mě mělo i setkání s některými pedagogy, třeba s Lucií Trmíkovou nebo Miroslavou Pleštilovou.

Karolína: Když covid konečně polevil, rozjelo se to úplně naplno. Ne na sto, ale rovnou na dvě stě procent. Zkoušeli jsme, doháněli klauzury, představení — všechno, co se během lockdownu nestihlo, často i o prázdninách. Já jsem za celé čtyři roky studia měla opravdové prázdniny možná jednou, maximálně dvakrát. Ročník nad námi je neměl vůbec. Bylo to strašně intenzivní. Všichni jsme měli pocit, že jsme o něco přišli, a chtěli jsme to rychle dohnat. Takže jsme většinu volného času trávili ve škole. A když si zpětně řeknu, co si z DAMU odnáším, tak jsou to pro mě jednoznačně přátelé. Nejsem z Prahy, takže když jsem tam přišla, bylo to pro mě úplně nové prostředí. Měla jsem fakt štěstí na ročník, jsme v kontaktu doteď.

Oba patříte k nastupující generaci divadelních tvůrců. Jaké hlavní výzvy vaše generace v divadle řeší?

Karolína: Člověk si ve škole často myslí, že bude dělat jen jednu konkrétní věc, že si vybere nějaký směr. Ale praxe je pak mnohem různorodější. Dnešní tvůrci jsou více nuceni dělat od každého něco — pohybovat se v různých médiích a prostředích, být pořád flexibilní, přizpůsobovat se. A to je velká změna. Zároveň si myslím, že se hodně mění i to, jak naše generace přemýšlí. Je tolik témat, tolik podnětů, že může být těžké se zorientovat v tom, co je vlastně moje téma. O čem chci mluvit? Zároveň vnímám, že jsme citlivější, víc se zajímáme o to, co a proč děláme — o smysl, o dopad.

Vojtěch: Myslím, že to, co zažíváme, je vlastně univerzální napříč generacemi. Třeba ten moment deziluze: na škole má člověk často představu, že se bude věnovat jen určitým projektům, že některé formáty — jako jsou telenovely nebo komerční seriály — pro něj nepřicházejí v úvahu. A pak najednou dorazí nabídka, kterou by dřív automaticky odmítl, ale teď ji přijme. Ne nutně proto, že by ho to umělecky naplňovalo, ale proto, že mu to umožní dělat i jiné věci, ty, které ho v daném oboru baví o něco víc. Zatím se mi tohle přímo nestalo, ale nedělám si iluze, že to nepřijde.

Karolína: A mění se i přístup k samotné práci. Mám pocit, že hodně lidí už nechce tlačit na výkon za každou cenu. Že je mnohem důležitější, v jakém prostředí pracujeme. Aby to bylo bezpečné, otevřené, netoxické. Řeší se duševní zdraví, hodně se mluví o vyhoření a přemýšlí se nad tím, jak tvořit dlouhodobě a udržitelně. Jak dělat divadlo tak, aby v něm člověk mohl zůstat, aniž by se úplně zničil.

Karolíno, během studia jsi hostovala v Divadle na Vinohradech, kde jsi později získala i angažmá. Jaké pro tebe bylo začínat rovnou na tak velké scéně?

Karolína: Ten prostor je obrovský, má velkou hloubku i šířku, a prosadit se v něm, ať už má člověk menší, nebo větší roli, je opravdu náročné. Ale já jsem v něčem člověk, který nad věcmi moc nepřemýšlí, a tehdy jsem si to vlastně ani neuvědomovala. Tím, že jsem začínala rovnou na velkém jevišti, jsem se přirozeně učila být „velká“ — ve výrazu, v gestech, hlasem. A vlastně mě to i bavilo. Měla jsem pocit, že na tom prostoru si mohu dovolit skoro cokoli, že nic není „moc“. Byl v tom zvláštní pocit svobody, že se člověk může doslova „zbláznit“ a je to v pořádku. Zároveň to ale bylo těžké po technické stránce. Dlouho jsem měla pocit, že musím hlavně křičet, aby mě bylo slyšet. A pak jsem začala víc vnímat starší kolegy, kteří mluvili přirozeně, uvolněně, a přesto je slyšelo celé divadlo. Žádná křeč, žádné napětí. To mě fascinovalo. Myslím, že se tomu učím dodnes.

Než ses stala členkou souboru, oslovil tě Marián Amsler do titulní role Sally v inscenaci Nebesa britské autorky Lucy Kirkwoodové. Jaká to byla zkušenost?



Karolína: Byla jsem hrozně nervózní. Říkala jsem si, že je to vlastně první spolupráce, kdy se ukáže, jestli si s Mariánem sedneme — nejen umělecky, ale i lidsky. Měla jsem totiž někdy obavy, že ho svým temperamentem trochu vyděsím. Ale nestalo se to. Naopak — měla jsem pocit, že mě Marián vnímal takovou, jaká jsem, a nesnažil se mě vtěsnat do nějaké své představy. Nechal mi prostor, dával mi důvěru, cítila jsem, že se ho mohu ptát, že mezi námi funguje otevřená komunikace. A to je pro mě v práci důležité — cítit, že jsme na jedné lodi.

Na volné noze si člověk může projekty vybírat, v angažmá někdy musí přijmout i to, co mu není úplně blízké. Jak v tom hledáte rovnováhu?

Vojtěch: Co se týče tvůrců, je pro mě hodně důležité pracovat s lidmi, kterým věřím a jejichž práci už delší dobu sleduji. První inscenaci Mariána Amslera jsem viděl už v roce 2018 pod mostem u Vily Štvanice — Small Town Boy. Tehdy mě to naprosto nadchlo, viděl jsem to celkem třikrát. Později, během studií na konzervatoři v Brně, jsem se s jeho tvorbou víc setkával v HaDivadle. Když přišla nabídka ke spolupráci, neváhal jsem. S Mariánem se pracuje skvěle, má v sobě zvláštní klid, nechává hercům velkou svobodu. Při zkoušení Orlanda jsme měli volnost a zároveň jistotu, že společně někam směřujeme. A to je skvělá kombinace: člověk může sám hledat, ale zároveň ví, že se posouvá ke konkrétnímu cíli. Líbí se mi i to, že jeho inscenace otevírají silná a aktuální témata. Třeba v připravované inscenaci Farinelli a král z textu silně vystupuje téma duševního zdraví a vyrovnávání se se slávou nebo danou rolí ve společnosti.

Karolína: Mně je hrozně blízká představa, že člověk pracuje na věcech, které se ho osobně dotýkají a ke kterým má co říct. Ale v reálném provozu to samozřejmě vždycky nejde. Na Městských divadlech pražských je mi ale sympatické, že se tu obecně víc reflektuje současnost, a to i formálně. Je tu otevřenost k různým přístupům i vizuálním jazykům a díky tomu člověk nemá pocit, že sklouzává do stereotypu. Možná přijde projekt, který bych si sama od sebe nevybrala, kdybych byla na volné noze, ale právě v tom pro mě tkví ta výzva — najít si v něm vlastní téma, něco, co tam na první pohled vůbec není. Když je člověk na volné noze, může si vybírat jen projekty, které mu konvenují; naproti tomu angažmá vás nutí rozšiřovat si záběr díky různým typům projektů.

Vojto, ty jsi už během školy začal spolupracovat se souborem Geisslers Hofcomoedianten. Co tě na jejich poetice oslovilo?

Vojtěch: Pro mě tenhle soubor úplně vystihuje to, co mám na divadle rád. Je hravý, má velký nadhled, ale zároveň se nebojí vážnějších témat. A hlavně —klade na herce obrovské nároky, co se týče stylizace, pohybu, práce s loutkou, zpěvu a tance. V každé inscenaci se díky Petru Haškovi musím naučit něco nového — třeba zpívat operu a jezdit při tom na skateboardu. Ale právě to mě hrozně baví, protože mě to neustále rozvíjí a posouvá. To nejzásadnější ale je, jak ten soubor funguje na jevišti. Všechno je kolektivní. Téměř nikdo nemá hlavní roli, všichni jsme tam společně, neustále a často spoluvytváříme celý svět. To je pro mě esence divadla v několika minutách.

Proč ses nakonec rozhodl pro Městská divadla pražská? Bylo i pro tebe lákavé vyzkoušet si jiný typ prostoru a jiný způsob práce?

Vojtěch: Určitě. Práce na velké scéně je pro mě úplně nová zkušenost, zatím ji vlastně vůbec neovládám, a o to víc mě to láká. Zároveň mě zajímá i jiný typ herectví, než rozvíjíme u Geisslerů. Mám pocit, že se v Městských divadlech pražských pracuje jiným způsobem a že to, co se tu v daných inscenacích ode mě očekává, je nová a velká výzva. Samozřejmě záleží na konkrétní inscenaci, ale i tahle velká repertoárová rozmanitost mě moc baví.

Za roli Simplyho v inscenaci Simply Simplicius aneb Svatá prostoto!, kterou hraješ u Geisslerů už několik let, jsi byl nominován na Cenu Thálie v oboru alternativního divadla. Sledujeme v ní celý život jedné postavy v kulisách třicetileté války. Jaké pro tebe je ztvárnit na jevišti celý život?

Vojtěch: Tohle jsou pro mě výjimečné zkušenosti. Simply je barokní příběh, ale zároveň dost nadčasový. Ta postava je zpočátku čistá, otevřená, věří lidem a chce je poznávat, ale právě tím je zranitelná. Ostatní ho často zneužívají, válka ho formuje, láme a on postupně ztrácí ideály i víru v dobro. Až na konci nachází nový druh víry — možná víc v sebe, v přírodu, v ticho. Umírá sám, ale smířený. A pro mě jako herce je to strašně silná, očistná zkušenost: prožít si během dvou hodin celý lidský život. U Orlanda vnímám hlavně téma lásky, svobody a času. U Benjamina Buttona je to zas o obráceném toku života, o předsudcích. Ale ve všech těch rolích mám pocit, že se dotýkáme něčeho univerzálního — stárnutí, samoty, hledání smyslu života a hlavně lásky, o kterou jde asi vždycky a všude. Zároveň se mi líbí i jeho režijní styl: to, jak se nebojí míchat žánry, střídá emoce, propojuje vážné věci s humorem. I když se hraje o něčem těžkém nebo smutném, snaží se v tom hledat i nadhled, radost, smích.

Silnou ženskou hrdinku jsi už ale předtím ztvárnila v Divadle na Vinohradech. Terezka ve stejnojmenné hře Lenky Lagronové má ale zcela odlišnou povahu než Sally. V čem se lišil tvůj přístup k těmto rolím?

Karolína: Byl to vlastně úplný protipól. Terezka byla éterická, něžná, čistá postava, která mě učila zklidnit se, zjemnit gesta, pracovat s tichem a vnitřním prostorem. Ten text je velmi lyrický, křehký, napsaný ve zvláštním rytmu, většina dialogů je složená jen z krátkých vět, které jako by visely ve vzduchu. Ta role mě naučila ztišit se, pracovat s vnitřním prostorem, zjemnit fyzický projev. Byla to až spirituální zkušenost. Sally byla úplný opak. Tam byl nános špíny, bolesti, agrese, úplně jiná energie. V té roli jsem se vlastně musela naučit přemýšlet nad svými temnými barvami. Vždycky když něco hraju, tak se to snažím dělat skrz sebe. I u Sally jsem si pokládala otázku: Co by se muselo stát, abych jednala jako ona? Hledala jsem cestu, jak si ji obhájit a najít si k ní vztah.

Tento rozhovor vedeme v den první čtené zkoušky inscenace Farinelli a král. Jakým způsobem se tato hra vztahuje k dnešku? Na co se diváci mohou těšit?

​

Vojtěch: Tahle hra je mi tematicky hodně blízká — kromě duševního zdraví věnuje prostor také osobám, které sice samy žádnou chorobou netrpí, ale musí se vyrovnávat s utrpením svých blízkých. V tom mi přijde nesmírně hluboká postava královny, kterou hraje Kája, a jejíž manžel se stal nepříčetným. Potom je samozřejmě zajímavá i postava Farinelliho, který na dvoře krále Filipa zjišťuje, co je opravdu důležité. Ale ještě budeme hledat a jsem zvědavý, co nás všechno během zkoušení napadne.

Karolína: Myslím, že jedním z velkých témat hry je otázka duševního zdraví. Ukazuje se tu, jak se člověk vyrovnává s tlakem, odpovědností, okolním světem i vztahy s lidmi kolem sebe. Dalším silným motivem je hudba a vlastně umění obecně, které může sloužit jako něco univerzálního, metafyzického, co nás dokáže vnitřně léčit. Skrze estetický zážitek můžeme znovu navázat kontakt se svým vnitřním světem, prožít něco krásného a laskavého. Já to vnímám jako znovunalezení kontaktu s naším vnitřním světem. Vedle toho hra otevírá i věčné téma lásky — v kolika podobách existuje a jak často zůstává nenaplněná. Můj první dojem po přečtení byl, že jde o opravdu krásný příběh, kterému nechybí humor, i když je v něm spousta bolesti. Diváci se mohou těšit také na vizuální stránku. Děj se odehrává v období rokoka, takže všechno je opravdu velkolepé — včetně mé obrovské paruky a róby.
 

Ptala se Lenka Veverková
dramaturgyně Městských divadel pražských