Drama v soudní síni

Prostředí soudu je divadlu odedávna velmi blízké, neboť tvůrcům nabízí takřka ideální podmínky k tvorbě; každý soud – nebo pro­ces – se totiž odehrává v přirozeně drama­tické atmosféře, v níž není nouze o konflikt ani o jasně vymezené role. Navíc dává dosta­tečnou příležitost k pozvolnému budování napětí, k načasování nečekaných zvratů a v neposlední řadě i množství překvapivých point, jež mohou mít nejen právní, ale též morální či metaforické vyznění. Soud tak může posloužit jako prostředek společenské kritiky nebo vhodný nástroj, jak poukázat na hodnoty dané společnosti. Soudní drama tak rázem získá rozměr angažovaného divadla. Soudní proces je tedy poměrně častým dramatickým prvkem divadelních her, jejichž obliba je zřejmá i z repertoárové historie Městských divadel pražských. Ně­kolik z nich si u příležitosti premiéry Nebes připomeneme.

Začneme u Čarodějek ze Salemu (1953; v češtině též Hrdelní pře nebo Zkouška ohněm), jedné z nejúspěšnějších her ame­rického dramatika Arthura Millera, jež je svým časovým ukotvením Nebesům nej­blíže, neboť pojednává o čarodějnických procesech, které probíhaly v americkém městečku Salemu v 17. století. Tuto hru na­ studoval jako velkolepou a nervy drásající podívanou v divadle Rokoko (2000) režisér Ondřej Zajíc. Do rolí žen obviněných ze spolčení s ďáblem a ostatních aktérů obsa­dil celý tehdejší soubor divadla. Vytvořil tak dosud neprověřenou výzvu v podobě celosouborové inscenace, avšak nezáměrně poukázal i na řadu limitů, jež toto roz­hodnutí přineslo. Nicméně i přes kritické ohlasy zformoval působivou inscenační výpověď poukazující na téma manipulace a zla, které pramení ze strachu a závisti.



Ve stejném roce jako Čarodějky ze Salemu napsal Jean Anouilh Skřivánka, dramatickou adaptaci legendárního pří­ běhu Johanky z Arku lišící se od běžných interpretací Johančina osudu. Hru konci­ poval jako inkviziční proces s Janou, jež je obžalována z kacířství a v průběhu proce­ su se setkává s lidmi, které potkala na své cestě za záchranou Francie před Angličany a kteří ji nyní obviňují. Anouilhova Jana je hrdinkou ryzího charakteru, jejíž přesvěd­ čení nezlomí ani hrozba smrti. V autorově pojetí také Janin život nekončí smrtí na hranici, ale jejím triumfem. Nejinak tomu bylo i v inscenaci Zdeňka Potužila v diva­dle Rokoko (2002), který volbou tohoto titulu patrně reagoval na tehdejší filmově­ muzikálový boom okolo historické Johan­ky. Do hlavní role obsadil Lucii Vondráč­kovou, která ztvárnila Janu jako nezávislou intrikánku a zaujatou vypravěčku.



Podobný osud pro Johanku nachystal i George Bernard Shaw v historické hře Svatá Jana, již napsal s ironií sobě vlastní v reakci na její svatořečení, k němuž došlo v roce 1920. Ani v jeho pojetí Janin život nekončí smrtí upálením, protože dívka žije jako hrdinka v srdcích a myslích Francou­zů. V závěrečném obraze se dokonce zjevu­je ve snu krále Karla VII., v němž najde své místo i postava směšného pána z 20. století, který oznamuje, že Jana byla prohlášena za svatou a všichni před ní poklekají. Když se jich však Jana zeptá, zda by si přáli její zmrtvýchvstání, zdvořile odmítají. Jana je sice svatá, ale její genialita a emancipace nejsou ani ve dvacátých letech 20. století žádoucí. Po tomto titulu sáhla dramaturgie Městských divadel pražských v roce 1986 a ujal se ho hostující režisér Antonín Dvo­řák. V čistě konvenčně pojaté inscenaci alternovala titulní roli Naďa Konvalinková se Zlatou Adamovskou. Každá obdařila Janu jinými charakterovými rysy, nicméně obě stvořily ucelený a uvěřitelný obraz dív­ky, jež dokáže v pravý okamžik oslnit.



Přesně o deset let později (1996) uvedlo divadlo ABC v české premiéře hru Jmenovala jsem se Marie Antoinetta, která je rekonstrukcí procesu s Marií Antoinettou v roce 1793 během Velké francouzské revo­ luce, do níž ovšem vstupují i osoby, které se procesu nemohly reálně zúčastnit. Její autor, dramatik a režisér Robert Hossein, hru ve Francii zinscenoval u příležitosti výročí revoluce. Porotu tehdy zastupovalo obecen­stvo, které o přestávce hlasovalo o králov­nině osudu. Stejnou možnost dostali i diváci Schejbalovy inscenace v divadle ABC, když si mohli zvolit alternativní konec (přičemž rozsudek smrti byl po sehrání odhlasované varianty stejně vykonán). V roli chytré a rozmarné Antoinetty alternovaly Veronika Gajerová s Veronikou Jeníkovou a zajíma­vostí bylo, že inscenace měla také svého komentátora Roberta Tamchynu (redaktora Českého rozhlasu), jenž měl za úkol vzbudit zdání „objektivního zpravodajství“.



Rozhodnout o osudu obžalovaného moh­li diváci znovu v roce 2017, když jeviště di­vadla ABC opanoval divácký hit Teror ně­meckého autora Ferdinanda von Schiracha. V režii Ondřeje Zajíce pilot Lars Koch (To­máš Novotný) čelil morálnímu dilematu, zda sestřelit unesené letadlo mířící na přepl­něný fotbalový stadion, aby se tak zabránilo větším ztrátám na životech. O tom, zda měl, či neměl, uposlechnout rozkazu nadříze­ného, rozhodlo vždy v závěru publikum, které si svou volbu navíc mohlo porovnat i s ostatními diváky v různých zemích.



S motivem soudního procesu se lze setkat i v řadě dalších her. Za všechny můžeme ještě zmínit Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy, v níž je hrdinka souzena svým okolím, jež se symbolicky proměňuje v „soudní síň“. Také Weissův Marat + Sade obsahuje hru uvnitř hry, v níž se odehrává fiktivní soud s Maratem, režírovaný Mar­kýzem de Sade.

Ve všech výše uvedených případech di­vák zpravidla přihlíží dramatické konfron­taci mezi postavami a vyhodnocuje, která ze stran je v právu. Nad rozsudkem posléze přemýšlí a hodnotí, jak by se v podobné si­tuaci zachoval a zda by zůstal věrný i svým zásadám, ať už morálním, etickým, nebo náboženským.

Justina Bargel Kašparová
autorka je archivářka Městských divadel pražských

1 | George Bernard Shaw: Svatá Jana, divadlo ABC, 1986
2 | André Castelot, Alain Decaux, Robert Hossein: Jmenovala jsem se Marie Antoinetta, divadlo ABC, 1996
3 | Ferdinand von Schirach: Teror, divadlo ABC, 2017
4 | Arthur Miller: Čarodějky ze Salemu, divadlo Rokoko, 2000
5 | Jean Anouilh: Skřivánek, divadlo Rokoko, 2002