Divadlo jako škola sdílení: Rozhovor s Renátou Matějíčkovou a Tomášem Daleckým

Ptal se ředitel Městských divadel pražských Daniel Přibyl.

Oba patříte mezi nejmladší generaci herců a jste teď ve svém prvním stálém angažmá. Co vám dává herectví a jak to odpovídá vašim dřívějším představám?

Renáta:
Dává mi to přemíru emocí. Nečekala jsem, že emocionální prožitky při hraní budou tak intenzivní.

Tomáš:
Objevování netušených dimenzí emocí. Když hraji Kurta Cobaina, snažím se mu dostat do hlavy, do jeho duševního rozpoložení, a nahlížím do té nekonečné hloubky jeho zoufalství. Říkám si přitom, jak jsem vděčný, že sám mám tu záklopku, která mi pomůže podívat se na věc jinak – že vždycky je před námi světlo, naděje.

Renáta:
Víc a víc si uvědomuji, že mám povolání snů. Vysnila jsem si herectví. Mám obrovské štěstí, že můžu hrát divadlo. Nemusím točit seriály, ale smím se věnovat divadlu, které stojí na osobním kontaktu s diváky a sdílení jednoho místa s nimi v tom samém čase.

Tomáš:
Divadlo je taková moje Maslowova pyramida. Je to možnost tvořit, seberealizovat se, je to sociální kontakt, obživa i střecha nad hlavou.

Co vás v poslední době zasáhlo ve veřejném prostoru natolik, že jste si řekli – tím bych se chtěl zabývat jako herec?

Tomáš:
Teď jsem se pohádal v rodině kvůli volbám, to je věc, kterou bych se chtěl zabývat – komunikace uvnitř rodiny, kde panuje přirozené, bezpodmínečné pouto, přitom názory tak rozdílné. Mají se ty názorové rozdíly na politiku zazdít v rámci toho, aby se udržely dobré vztahy?

Renáta:
Nedávno vydala administrativa Donalda Trumpa seznam slov, která by se neměla objevovat ve veřejném prostoru. A bylo tam, že se nesmí říkat „transgender“ a všechno možné o LGBTQI+ komunitě – prostě jako kdyby celé woke hnutí neexistovalo. Tak mě napadlo udělat inscenaci inspirovanou těmi zakázanými slovy. Jedno z těch slov je třeba Grónsko. To by mohlo být hodně vtipné.

Co pro vás osobně znamená „být herec“ v době, kdy se hraní, ale i kritika přesouvají na sociální sítě? Jak v dnešní době okamžité zpětné vazby udržujete hranici mezi soukromou identitou a veřejnou rolí umělce?

Tomáš:
Máme výhodu, že o nás diváci vědí, že jsme herci a že se živíme tím, že hrajeme. Na sítích se každý může sebestylizovat, jak chce, prezentovat se podle svých ideálních představ. Sám jsem s tím hodně bojoval – jak se na sítích chovat, co tam vkládat.
Chtěl jsem tam mít vzpomínkové album, kde jsem všude byl a co jsem tam dělal, pak jsem to začal využívat i na propagaci toho, v čem a kdy hraji. Ale vlastně mě to trochu štve, že je to výběrová sebeprezentace.
Když vidím na sítích nějakého jiného herce a ukazuje tam svůj nový projekt, dobré natáčení, dobrého režiséra, tak ve mně akorát začne hlodat závist. Tak si říkám, jestli tam mám sám takové věci vůbec dávat – že jsem nazkoušel tohle a natočil tamto – co s tím?
Pak mi někdo řekne: „Ty jsi teď natáčel tohle, viď… ty jsi byl na dovolený, že?“ Jo, je to tak, už nemám, co k tomu dodat. Už to o mně vědí z Instagramu!

Renáta:
Nemám problém sdílet na sítích pozvání na to, co hrajeme, propaguji sebe a své divadlo, propaguji kamarády a sledujeme se navzájem. Takový sledovací rybníček – dozvím se z něj třeba, že tady Tomáš byl v létě v Nepálu.
Ale nemám urputnou potřebu kvůli sebeprezentaci neustále hrnout nové příspěvky – co dělám, jaké mám plány, kde se mnou vyšel rozhovor a na které fotce mi to víc sluší.
Podle řady očekávání bych měla být na sítích o dost aktivnější, s pořádným balíkem příspěvků a sledujících, protože to přináší mediální zájem a někdy i peníze. Už se k tomu přihlíží i při obsazování herců – sláva na sítích se stala stimulantem herecké slávy a konkuruje televizní popularitě.

Na sítích si často pěstujeme svá atraktivnější alter ega, kterým se vše daří, která zvládají náročnou práci i soukromý život, neznají neúspěch – a my je nedokonale stínujeme v reálném životě. Jaká je vaše filosofie neúspěchu?

Renáta:
Když se mi něco nepodaří – třeba premiéra nedopadne dobře, vyjde negativní recenze, nechodí diváci – je mi to strašně líto. Blbě se mi přenáší přes neúspěch. Neumím to vytěsnit.
Ta chvíle, kdy se to, na čem pracuji, nesetkalo s pochopením, a já přitom dělala všechno, co jsem mohla, aby se to povedlo. Znám se, jak bývám impulzivní, musím si hlídat pusu, tak se radši nejdřív s neúspěchem zavřu do sebe. Trápím se tím, šíííleně mě to štve, pak se ale hecnu a odrazím dál. Prožila jsem si to – byl to neúspěch – tak jaký další mě čeká? Co budu dělat líp?
Potřebuji si to v sobě profiltrovat.

Tomáš:
Není neúspěch, když se výsledek nepotká s vašimi představami. A pokud neúspěch skutečně přijde, je to normální a vlastně i potřebné – díky tomu se můžete posunout dál.

Renáta:
Na druhou stranu – u divadla se naučíte snášet dennodenně připomínky, permanentní kritiku své práce. Takhle ne, tohle nefunguje…

Tomáš:
…nejseš dost…

Renáta:
…není to dost, buď víc, míň, jinak…

Tomáš:
…ááá, teď už je to zas moc…

Renáta:
…profesně se to naučíme zvládat, ale jak zvládáme neúspěch v osobním životě? Když přijdu domů, náznaky, že je něco špatně, ve mně způsobují paniku. Tuhle hereckou odolnost k připomínkám v osobním životě překvapivě nemám.

Jak funguje solidarita mezi mladými herci, mezi vašimi vrstevníky? Soupeříte, nebo se spíš podporujete?

Tomáš:
Ani jedno.

Renáta:
Tahle otázka mě zaskočila. Komunita, jejíž jsem součástí, to jsou moji kolegové, ne soupeři. (Tomáš přikyvuje.)
Takhle k tomu přistupuji. Vím, že někteří herci jsou soutěživí a je to součástí jejich motivace k výkonu, já to tak nemám.
Abych se posouvala profesně dál, nemusím o svou práci soutěžit. Dokonce ani na castingu to nepociťuji – jasně, že jde o to, čí bude nakonec ta role, ale já tam spíš zvědavě pozoruji ostatní, jestli jsou stejně vyděšení jako já.
Divadlo mi dává smysl jako kolektivní práce. Proč bych měla soupeřit s někým, s kým potřebuji na jevišti nalézt společné řešení?

Tomáš:
Protože člověk je v jádru majetnický egoista?

Renáta:
Mně se to příčí. A máme štěstí, že tady v Městských divadlech pražských nikdo takový skoro není. Ráda hraji volejbal, baví mě to, a nejlepší na tom je, že si jdu zahrát s kamarády, nejdu to tam vyhrát. Tady kluci z divadla chodí hrát fotbal a dělají to proto, že mají rádi čutanou, pochybuji, že se scházejí jen proto, aby zdrtili soupeře.

Věříte na „souborový“ způsob práce, nebo je dnes realističtější být na volné noze?

Tomáš:
Vždycky jsem chtěl do souboru.

Renáta:
Já také. Jsem vyloženě souborový typ.

Máte za sebou první zkoušky opery Toma Waitse, Williama S. Burroughse a Roberta Wilsona The Black Rider. Jaké z nich máte zatím pocity?

Tomáš:
Waitse jsem předtím neznal. Až když jsem se dozvěděl, že budeme zkoušet operu The Black Rider, našel jsem si jeho muziku a okamžitě se do ní zamiloval.
Hraji postavu Wilhelma, což je introvert, spíš intelektuální typ, než že by ho bylo ve společnosti všude plno.
Okouzlily mě paralely, které nám nastínil inscenační tým na prvních zkouškách – mezi dějem opery The Black Rider a životem Williama S. Burroughse. Zatím mě to moc baví a už se nemůžu dočkat, až budeme zkoušet i s živou kapelou.

Renáta:
První zkoušky jsou skvělý! Líbí se mi, že je to taková malá dílnička. Není to jen čtení textu, ale rovnou choreografie, korepetice, rozbory postav.
Je fajn, že se nesnažíme soustředit jen na samotnou operu, ale propojujeme ji se skutečným příběhem Williama S. Burroughse a jeho partnerky Joan Vollmerové.
Je mi to sympatické. Navíc mám ráda Komedii, dělá mi radost tam pracovat.

Jak byste pozvali do divadla někoho, kdo v něm nikdy nebyl?

Tomáš:
To jsou ale hrozně těžký otázky!

Renáta:
Sdílejte zážitky, sdílejte emoce, které vám herci předávají z jeviště. Společně to prožijete, pak si o tom společně popovídáte, pohádáte, pochválíte.

Tomáš:
Napadá mě přirovnání se školou. Proč chodit do školy, vždyť učit se dá doma. Jenže škola vymezuje prostor a čas naučit se něco společně, sdílet vědomosti a zkušenosti jeden s druhým.
Divadlo je taky taková škola sdílení – čas bez mobilu, kdy se můžete koncentrovat, vnímat, zkoušet porozumět a hledat ty správné emoce.
 

Daniel Přibyl
autor je dramaturg a ředitel Městských divadel pražských​