Jako žena režisérka a navíc matka musíte v konzervativním operním světě prorazit hned několik skleněných stropů

ROZHOVOR: Veronika Kos Loulová

Za režijným experimentom je ale aj snaha o odstránenie predsudkov a budovanie nového a otvoreného vzťahu s publikom, nie inak tomu bude v jej naštudovaní ikonického diela The Black Rider, ktoré uvedie v českej premiére koncom novembra v Divadle Komedie.

Patříte k nejmladším etablovaným operným režisérkam. Ak by ste stručne zhrnuli zásadné míľniky svojej kariéry, ktoré by to boli?

Vlastně mám pocit, že tak nějak všechno, co se děje v mém životě, mě dovedlo tam, kde jsem, a k tomu, co dělám. Od prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, přes místa, na kterých jsem žila, všechny inscenace, které jsem viděla i tvořila, až po rodinu, kterou spoluvytvářím nyní, a mnoho dalšího, třeba i sny, které jsem měla a které se tolik proměnily. Pokud bych měla ale vypíchnout události, které nasměrovaly moji kariéru a za kterými si stojím, bylo to rozhodnutí mého patnáctiletého „já“ přihlásit se po maturitě na operní režii a od toho momentu na tom tvrdě pracovat. Založení RUN OPERUN ve čtvrtém ročníku hudebního gymnázia, následné přijetí i předčasné opuštění HAMU v Praze a studium režie na KALD DAMU. V době studia jsme se s týmem RUN OPERUN (spolu se mnou i manažerka Adriána Spišáková, dramaturgyně Vilma Bořkovec a Viktorie Vášová a sbormistr Michael Dvořák) z mírné recese přihlásili do výběrového řízení na vedení opery v Moravském divadle Olomouc, přijetí naší koncepce byl pro nás velký zlom.)

Musím zmínit i zařazení do žebříčku 30 pod 30 časopisu Forbes, které v mnoha očích zvýšilo mou profesionální reputaci. Nyní jsem zpět v rodné Praze a nořím se do další kapitoly své kariéry, která se jmenuje The Black Rider.

S akými ambíciami ste do vedenia olomouckej opery vstupovali?

Měli jsme pocit, že víme, jak se přiblížit divákům a posunout operní domy blíž k současnému umění. Koncepci jsme sepsali tak, jak jsme si mysleli a myslíme, že má kamenná operní instituce ve 21. století vypadat. Ačkoli jsme zvítězili a za více než tři roky jsme toho spoustu změnili, ředitel divadla se nakonec vyhýbal radikálním řešením, která byla pro plnění koncepce zásadní. Čtrnáct inscenací, které jsme v našem období uvedli, silně vybočovalo z dosavadní olomoucké úrovně. Kromě bohatého programu pro školy a začleňování studentů jsme oslovovali osobnosti mimo operní obor (Michal Hába, Jiří Havelka, Eliška Říhová, bratři Cabanové, Boris Jedinák s Petrem Erbesem, Daniela Špinar), aby se zkostnatělý žánr a konzervativní divadlo trošku nadechly. V dalších sezónách měli v divadle inscenovat například Jan Frič nebo Jiří Adámek, tyto inscenace ale nové vedení odmítlo.

Po třech letech jsme s kolegy nahlas zaznali, že se nechceme morálně kroutit na doživotních postech a radši se postavíme za sebe a svou tvorbu. To jsme prožívali nejvíce u kontroverzní Jenůfy na Janáčkově festivalu v Brně, kterou jsem režírovala. I to mě do velké míry formovalo.

Ste zakladatel'kou ojedinelého projektu RUN OPERUN, nazvime to niečo ako „nezávislá alternatívna opera“. Darí sa vám oslovovať širšie publikum? Kde sú podľa vás najväčšie bariéry, ale aj výzvy, ako prekonať' obavu z tohto na prvý pohľad konzervatívneho umenia?

Na našich operních produkcích na pražské Letné bylo vždy kolem dvou tisíc lidí na jednom představení, už od pohledu bylo jasné, že převažovali neoperní diváci. Tudíž usuzuji, že po současném hudebním divadle je v Česku hlad, ale málokteré vícesouborové divadlo se dokáže vymanit ze stereotypních operních konvencí. V RUN OPERUN, ale i při našem působení v Olomouci jsme se snažili bariéry udusávat zpět do země, a to ať už v podobě dress code, tematiky, nebo skrze oslovované umělce.

Opera je tradične mužským svetom dirigentov, skladateľov, režisérov. Aké skúsenosti máte vy ako operná režisérka-žena, ktorých v českej opere nie je mnoho? Zmenilo vašu pozíciu vedenie olomouckej opery?

Určitě změnilo, jako mladá režisérka a navíc matka, ještě v takto konzervativním světě, musíte prorazit těch skleněných stropů hned několik. Pokud už máte nějaké umístění za sebou, které jste viditelně zvládla, ta důvěra samozřejmě roste. Operních režisérek je víc než operních šéfek, kromě předsudků jsem v Olomouci cítila i obrovskou podporu kolegyň i kolegů napříč uměleckým světem. Byla jsem jediná žena v čele operní instituce v České republice a po mém odchodu jsou v obdobných pozicích pouze mužští kolegové, přitom talentovaných kolegyň operních režisérek máme dost, ráda zmíním například Veroniku Riedlbauchovou, Magdalenu Švecovou anebo ředitelku DFXS Lindu Hejlovou Keprtovou. Nezbývá než doufat, že se tento poměr v příštích letech zlepší a že jsem k tomu třeba alespoň trošičku pomohla. V pozici umělecké šéfky toho totiž můžete ovlivnit opravdu mnoho - vyrovnanost počtu žen a mužů na pozicích pod vámi, stejně jako jejich rovné platové ohodnocení. Zohledňování například pracujících rodičů, samoživitelek/samoživitelů. Můžete premiéry souboru rozdělit rovnoměrně mezi inscenační týmy tvořené ženami i muži a také ovlivňovat tematiku, která se bude na jeviště, tedy na diváky, přenášet.

Váš doterajší repertoár je veľmi rozmanitý, inklinujete k nejakej konkrétnej línii opery, je autor alebo titul, ktorý vás láka – a prečo?

Jsem ráda, když ke mně věci přicházejí, mám to radši, než když si je vybírám. Pokud mi tedy projekt není úplně proti srsti morálně nebo ideově – mám problém například s Wagnerem, takže i kdyby přišla nabídka z Bayreuthu, obávám se, že by moje dílo bylo spíš pomstou autorovi než čímkoli jiným –, vrhám se zatím s nadšením téměř do všeho. Nejlepší je, když se to spojí s nějakou tematikou, kterou zrovna prožívám nebo kterou sleduji ve společnosti, a ne- musí jít zrovna o současné opery, zajímá mě třeba feminismus v Janáčkově díle, odkazy nacionalismu a populismu u Mozarta. Ráda také pracuji s neherci a se znevýhodněnými komunitami, které jsou pro mě inspirací, i když v kamenných institucích se tyto spolupráce prosazují poměrně obtížně.

Kde nachádzate inšpiráciu, ktoré inscenácie alebo operné režijné osobnosti vám konvenujú?

Inspiraci nacházím v uměleckých formách mimo divadlo. Ve volných obdobích ráda navštěvuji výstavy, čtu knihy, vydávám se do zahraničních velkoměst za architekturou, sleduji módu a nechávám se inspirovat, to mě často vede k nápadům, které proměním v divadelní tvar. Moji oblíbení operní režiséři jsou například Romeo Castellucci, Claus Guth, Calixto Bieito a Robert Carsen. Romeo Castellucci právě kvůli práci s vnějšími vlivy, jako jsou neherci, reálné příběhy z dnešního světa a konceptuální uvažování nad narativem. Claus Guth pro interpretace starých oper, které jsou dokonale promyšlené, Calixto Bieito, protože se toho nebojí, a Robert Carsen má tak trochu od každého z nich něco.

V divadle Komedie pripravujete „sofistikovaný“ muzikál, respektíve hudobnú bájku The Black Rider, ktorého legendárna inscenácia je zviazaná s nedávno zosnulým režisérom Bobom Wilsonom. Ako a kde vznikla myšlienka inscenovat' ho? 

Tento nápad přišel od ředitele Daniela Přibyla při našich schůzkách nad možnými tématy. Nejprve jsem se tomu bránila, protože jde o velmi drsnou mužskou hru, navíc generačně velmi vzdálenou. Nakonec jsem ale i tam našla inspiraci, v podobě umlčení hlavní hrdinky Joan Vollmerové, kterou její manžel William S. Burroughs jako mladou nadějnou spisovatelku navždy umlčel fatální střelou do hlavy.

Vzhľadom na ikonickú hamburskú produkciu sa iste budete musieť' potýkať' s porovnávaním, obzvlášť v kontexte Wilsonovej bohatej opernej tvorby, ktorá zasiahla aj do českého divadla. O čom bude The Black Rider v roku 2025?

Na začátku zkoušení byl Robert Wilson ještě naživu. Rozhodli jsme se už tehdy úplně odklonit od jeho estetiky a zabývat se spíše autorem textu a aktérem oné vraždy – W. S. Burroughsem. Nyní by se asi slušelo Robertu Wilsonovi spíš vystavět v inscenaci pomník, ale na to už je pozdě, a i tak je tam výrazný odkaz jeho dramaturgie. Nicméně my se opravdu inspirujeme konkrétními momenty i fotografiemi z Burroughsova života, a zpracováváme tak jeho vnitřní boj s oním démonem, který ho posedl před vraždou a doháněl k psaní. I když se objevuje teorie nešťastné náhody, náš výklad se jí vyhýbá, protože pokud někomu střílíme nad hlavu s vědomím, že pistole je vadná, je to účelový risk. S variantou zabití se prostě muselo počítat.

Velmi se nám do inscenace promítá Burroughsova závislost, která Waitsův muzikál formovala – zmítáme se mezi opojením a realitou a kolážovitě deformujeme i důkazy o vraždě jeho manželky. Hudební nastudování se liší především tím, že zpívají herci, nikoli školení operní pěvci, hledáme i v mluveném textu rytmické prvky, dílo je tak kompaktnější a troufám si říct, že nás to při zkouškách i velmi baví! Tato inscenace je jedna velká party, která nabírá nevídaných rozměrů, a je těžké rozpoznat, co je jen myšlenka a co skutečné činy, které nás budou pronásledovat do konce života.

Čo podľa vás potrebujú česká opera a české hudobné divadlo?

Nové impulzy, styk s každodenní realitou, kvalitní operní herce, kteří prostě hrají a zpívají. A také nové a otevřené recenzentstvo, které bude nejen hudebně vzdělané, ale také bude znát moderní divadlo. Vlastně je to začarovaný kruh, který současnou operu pohřbívá – režisérstvo se snaží operu vytáhnout z minulého století a velká část české operní kritiky se ji tam snaží vrátit. Divák se pak pod vlivem takových reflexí raději vyhne návštěvě představení. Potvrdilo se mi to například u zmíněné inscenace Jenůfy a zahraničních kritik, které byly na rozdíl od domácích pozitivní.

Eva Kyselová
autorka je teatroložka a pedagožka​

Foto: Alexandra Ženatá