Čas na scénu z Viléma Tella: Případ Joan Vollmerové

Bounty byl oblíbeným barem studentů Mexican City College. Místo mnoha bujarých oslav a večírků. Jedním ze dvou barmanů byl i Američan John Healey, který bydlel v šestipokojovém bytě ve třetím patře stejné budovy, v jejímž přízemí se nacházel právě bar Bounty. U něj doma se k nočním pitkám scházela zajímavá sorta lidí. Častými návštěvníky baru a Healeyho bytu byl i výstřední manželský pár – osmatřicetiletý William Seward Burroughs a sedmadvacetiletá Joan Vollmerová. Jejich příběh a zejména jeho tragický závěr se po čtyřiceti letech promítly i do libreta úspěšné opery The Black Rider.

NEBEZPEČNÁ HRA

„Věděl jsem, že se ten den něco strašného stane. Pamatuju si, že jsem šel po ulici a najednou mi po tváři tečou slzy,“ vzpomínal Burroughs na 6. září 1951 o třicet let později. Události toho nešťastného dne se daly do pohybu kolem jedné hodiny odpoledne, kdy do baru Bounty přišla Joan Vollmerová. Dala se do řeči s barmanem Johnem Healeym. Po krátké konverzaci si objednala pití a vzala si ho s sebou nahoru do Healeyho bytu, který byl označen č. 10 a nacházel se ve třetím patře. Tam tou dobou byli dva muži – student Lewis Marker a jeho dlouholetý kamarád Eddie Woods. Tito dva byli zároveň jedinými potvrzenými očitými svědky pozdějšího tragického incidentu.

Lewis Marker byl Vollmerové dobře znám. Jednadvacetiletý Američan původem z Floridy se totiž o pár měsíců dříve stal objektem erotického zájmu jejího manžela. William Burroughs byl homosexuál. Věděl to už od puberty.

I v průběhu svého soužití s Vollmerovou navazoval náhodné sexuální vztahy s muži – nebo chlapci, jak říkal on sám. Vollmerová o všem věděla, krátké známosti dokonce tolerovala. Sama nebývala vždy věrnou partnerkou. V případě Markera bylo ale všechno jinak. Burroughs jím byl doslova posedlý. Nakonec se mu povedlo tohoto heterosexuálního mladíka „sbalit“, a dokonce ho přesvědčil, aby s ním jel na dvouměsíční výpravu do Jižní Ameriky, aby společně zkusili legendární indiánskou drogu ayahuascu. Výlet, od kterého si Burroughs sliboval naplnění svých niterných tužeb, skončil naprostým fiaskem. Nakonec se každý zvlášť 3. září 1951 vrátili do Mexika.

Burroughs běžně nosil zbraň. Střelbu miloval a byl opravdu dobrý střelec. Toho dne, 6. září 1951, měl s sebou pistoli české výroby ráže .380. Byl úplně bez peněz a měl v úmyslu ještě téhož odpoledne svoji milovanou zbraň prodat.

Jako místo setkání s potenciálním kupcem byl domluven právě byt č. 10 v ulici Monterey 122. Na místo dorazil kolem půl druhé. Našel zde svou ženu v družném hovoru s člověkem, který ho ponižujícím způsobem zahanbil, a chlápka, který byl do Markera pravděpodobně zamilovaný. Potenciálně výbušná situace. 

Co se dělo následujících několik hodin, je nejisté. Pravděpodobně všichni pili – policie později našla v bytě velké množství prázdných lahví od ginu. Joan možná svého manžela trochu provokovala, možná i flirtovala s Lewisem Markerem. Čas líně plynul. Kolem sedmé hodiny večer se Joan údajně zmínila o nějakém místě, kam by se měla celá její rodina na čas uchýlit. Prý na Williamovo přání. Tento izolovaný kout světa měl Burroughsovi posloužit k tomu, aby se už poněkolikáté zbavil své drogové závislosti. Joan proti stěhování ale silně protestovala – ptala se, jak je její ctěný choť všechny uživí, a kdyby bylo nejhůř, jak s třesoucíma se rukama a těžkým „absťákem“ vůbec dokáže v té odlehlé pustině něco ulovit? Prý tam všichni umřou hlady. Na to Burroughs měl říct: „Čas na naši scénku z Viléma Tella. Dej si na hlavu sklenku, Joan, ukážu klukům, jak dobrý jsem střelec.“ Joan se zasmála, otočila se k Burroughsovi, zavřela oči a se skleničkou na hlavě řekla: „Nechci se na to dívat, víš, že nesnáším pohled na krev.“ Burroughs vzal pistoli a zamířil na vrchol sklenice. Věřil, že ze dvou metrů nemůže minout.

MILENCI NA ÚTĚKU

Joan Vollmerová přitahovala lidi jako magnet. Okouzlovala je svou inteligencí, šarmem i nespoutanou energií. Joan dokonce stála u zrodu slavné „beat generation“ ve čtyřicátých letech 20. století. V jejím newyorském bytě se totiž scházela svatá trojice tohoto hnutí, tedy Allen Ginsberg, Jack Kerouac a William S. Burroughs. Joan a William se seznámili na konci roku 1944. Od začátku si byli velmi blízcí. Vládla mezi nimi naprostá důvěra, jakási až telepatická intimita. Toto silné přátelské pouto nakonec přerostlo v průběhu roku 1945 v partnerský vztah. Burroughs už od mládí věděl, že je homosexuál. Joan ale pro něj byla výjimečná. Existuje ovšem i jiný pohled na věc. Hal Chase, student antropologie, který s tímto zamilovaným párem téměř rok bydlel, na oba vzpomínal takto: „Život v bytě byl psychodrama. (…) A Joan usilovala o Billa. Byl to boj o moc. Dostane ho? Bydlel v jednom pokoji, ona v druhém, ale brzy za ním začala chodit. (…) Souboj mezi Joan a Billem byl otázkou života a smrti. Joan se Billovi posmívala. Třeba podrobně popisovala, jak se Bill chystal na sex a najednou dostal křeč do nohy.“

Jejich vztah od počátku ovlivňovaly drogy. Bill byl silně závislý na heroinu, Joan zase na amfetaminech. Drogy měly za následek střety s policií, pobyty na psychiatriích a odvykacích kúrách. Joan se navíc starala o malou dceru z prvního manželství. Na podzim roku 1946 museli oba opustit New York. Společně zamířili na opuštěnou farmu v jižním Texasu. Burroughs tu koupil pozemek, na kterém chtěl pěstovat trávu a tu následně prodávat městské zlaté mládeži. Joan tou dobou už čekala jejich syna.

Plán s prodejem marihuany ale nakonec selhal a Burroughs opět podlehl závislosti. V létě 1948 se pár znovu stěhoval. Tentokrát do New Orleansu. Koupili dům, dokonce se vzali. Ani jeden ale nevydržel dlouho „čistý“. Neuplynul ani rok a Burroughse kvůli drogám zatkla místní policie. Situace byla vážnější než kdy dřív – hrozilo mu až sedm let za mřížemi. Nezbývalo nic jiného než opustit Spojené státy americké.

Začátkem listopadu 1949 přijela rodina do mexické metropole. I tady se opakoval stejný scénář s jedinou drobnou výjimkou – Joan v hlavním městě nemohla sehnat amfetamin, a tak začala pít. Tequila stála 50 centů za litr. Joan vypila denně dva. Něco podstatného se však v jejich vztahu změnilo – Joan už nebavilo nést veškerou tíhu péče o děti sama, protože její manžel myslel pouze na sebe. Navíc byla nemocná – nedávno prodělala obrnu. Pocity osamění a fyzické vyčerpání vedly k tomu, že někdy v létě roku 1950 podala žádost o rozvod. Řízení se sice Burroughsovi podařilo zastavit, ale jejich vztah už napravit nedokázal.

OHYZDNÝ DUCH

Zazněl výstřel. Pak rána. Joan ležela s hlavou lehce nakloněnou na stranu, na tváři letmý úsměv. Nerozbitá sklenička se kutálela po podlaze. Trojice mužů si v první chvíli myslela, že si s nimi hloupě hraje. Pak jí ale začal z čela vytékat červený pramínek a všichni věděli, že je zle. William se vrhl své ženě k nohám a bolestivě naříkal. V bytě zavládl chaos. Kolem půl osmé večer proběhly dva telefonáty – první Burroughsovu advokátovi, druhý záchranářům. Joan byla pořád naživu, když zdravotníci asi za dvacet minut dorazili. V nedaleké nemocnici dostala transfuzi, kyslík, několik lékařů usilovně bojovalo o její život.

Očití svědci se vypařili jako dým. Burroughs, který následoval Joan do nemocnice, řekl ještě v šoku novinářům, že chtěl předvést své střelecké umění, ale v důsledku opilosti minul. Vzápětí se dozvídá, že jeho žena vážnému zranění podlehla. Burroughs si zoufalstvím rval vlasy. Krátce na to dorazil do nemocnice i jeho advokát, nechvalně známá figura s vazbami na místní podsvětí. Přímo před přítomnými novináři mu poradil, ať policii řekne, že zbraň spustila náhodou.

Burroughs byl ještě téhož večera zatčen a jeho popis událostí se v průběhu vyšetřování několikrát změnil. Nakonec u soudu vypověděl, že zbraň vystřelila ve chvíli, kdy zkoumal, zda v komoře nezůstal náboj. Tuto výpověď potvrdili i oba očití svědci – Woods a Marker. Je jisté, že se každý svou výpověď naučil nazpaměť pod bedlivým dozorem mexického advokáta. Ve vězení strávil William 13 dní. Nakonec z Mexika uprchl, aniž by vyslechl verdikt soudu. Ten mu udělil trest dvou let vězení s podmíněným odkladem.

Burroughs si do konce života Joaninu smrt vyčítal. Když se krátce po smrti své ženy potkal s její matkou, proklela ho a doufala, že za svůj čin skončí v pekle. „Já už v pekle jsem, milá paní,“ odpověděl jí. Byl si jistý, že ji zabít nechtěl. Zároveň v něm hlodaly pochybnosti, jestli nějaká neznámá síla uvnitř něj nenechala v kritický okamžik ruku o pár centimetrů klesnout. Proč? Možná žárlil, možná se chtěl osvobodit. Možná se chtěla osvobodit Joan sama. V roce 1985 v předmluvě k románu Teplouš napsal: „Jsem tlačen k údajnému závěru, že nebýt Joaniny smrti, nikdy bych se nestal spisovatelem. Zároveň jsem nucen si uvědomit, do jaké míry tato událost motivovala a formulovala mé psaní. Žiju v neustálé hrozbě posednutí, s neustálou potřebou úniku před opanováním a ovládáním. Joanina smrt mě přivedla do styku s vetřeleckým útočníkem, s ohyzdným duchem, a vmanévrovala mě do celoživotního zápasu, ve kterém jsem neměl žádnou jinou volbu než si vypsat východisko, cestu ven.“

Martin Satoranský
autor je dramaturg Městských divadel pražských​