Jak zničit demokracii

Takto nezačíná skutečný rok 2027 ve Francii. Tedy, zatím. Takto začíná poslední román Michela Houellebecqa, francouzského spisovatele, s názvem Zničit. Ačkoli se román jako celek věnuje především lidskému vyrovnávání se s nicotou, odehrává se na pozadí politických a společenských událostí tak realistických, až se z toho sevře člověku žaludek. Proč? Protože (ne tolik) fiktivní Francii nezaplavují útoky mířící na budovy nebo silnice, ale na naši mysl; a celá situace je mrazivě povědomá i naší současnosti v Česku i celé Evropě.

V minulosti byly útoky zvenčí ohrožující naši společnost mnohem přímočařejší. Byly viditelné, hmatatelné, měly konkrétního aktéra, který se dal označit za nepřítele. A když jsou jasní nepřítel i útok, je jasná i obrana. V dnešní době se ale dávno před vyhlášením války útočí na naši důvěru v realitu. Demokracie totiž stojí přesně na tom – na důvěře. Kde diktatury stojí na umlčení oponentů a propagandě, že vůdčí osoba či strana jsou nejlepší přesně tam, kde jsou; demokracie stojí na dosahování kompromisu z plurality názorů a na důvěře občanů, že to je ten nejlepší systém, kterého jsme schopni. A právě o důvěru se vede bitva v informačním prostoru. Útočníci si ale nežádají, abyste důvěřovali jim – jen stejně jako Houellebecqovi pachatelé chtějí, abyste přestali důvěřovat všem ostatním.

Útoky v informačním prostoru jsou jako kapky žíraviny. Nezničí integritu systému hned, ale kapku po kapce ho naleptají až do úplného rozpadu. A právě v tom spočívá křehkost dnešních demokratických procesů: nejsou ohrožené jedním velkým útokem, ale miliony malých, téměř neviditelných impulzů, které postupně mění atmosféru, nálady i způsob, jakým si vytváříme názor. Manipulace není tsunami, jež nás smete. Je to jemná změna proudu, kterou necítíme, dokud se neocitneme úplně jinde, než jsme vypluli.

Když se mluví o hybridních hrozbách, často si představíme sofistikované operace tajných služeb. Ve skutečnosti však nejúčinnější zásahy bývají ty nejjednodušší. Emotivní příspěvek o nějakém bezpráví, virální video zobrazující násilí, umělou inteligencí vygenerované deepfake video s pobuřující zprávou – a náš mozek, stvořený pro rychlé úsudky a instinktivní reakce, se chytí jako na suchý zip. Nikdo netuší, zda je jejich autorem troll, AI bot, státní aktér, nebo jen naštvaný soused, a právě v té nepřiznanosti a anonymitě je jejich síla. V tom se dezinformace liší od propagandy. Propaganda chce, aby každý věděl, kdo za ní stojí: nejsilnější a nejlepší vůdce! Dezinformátoři potřebují jen donekonečna mlžit, aby se svou žíravinou uspěli.

Abychom si ten proces ukázali i na konkrétním příkladu, přesuňme se na chvíli do USA. V nedávné době se v souvislosti se zvolením muslimského starosty New Yorku znovu objevila dezinformace o tom, že chce zavést v amerických školách „arabské číslice“. Někteří si vzpomenou, že taková informace kolovala před lety i po českém internetu, v době eskalace migrační krize. Na první pohled zní neškodně, téměř humorně. Arabské číslice jsou totiž nejznámější systém zápisu čísel, který používáme už staletí i my – tedy 0, 1, 2, 3… až 9. Jak jsme si ale popsali, nejde o to, co je pravda. Nejde o to, že tento zápis číslic dokonce pochází z Indie nebo že už je ve školách dávno zavedený. Jde o vyvolání emocí: emoce strachu ze společenské změny (sentiment „naše matematika je nahrazována cizí matematikou“ vede ke strachu z kulturního nahrazení nově příchozími) a emoce vzteku a bezmoci, že se cosi zásadního hýbe, aniž by se nás kdokoli zeptal. Bonusem je samozřejmě útok na školství, tedy na naše děti, k nimž dospělí lidé přirozeně chovají silný ochranitelský pud. Neškodná legrace o arabských číslicích se v informační přehlcenosti a v každodenní masáži strachem mění na další prožírající se kapku do důvěry lidí v to, že nejsou v ohrožení.

Nebylo potřeba nikoho přesvědčit, že lež je pravda a že arabské číslice značí invazi jiné kultury. Stačí zasít pochybnost, že pravda může být lež. „No dobrá, arabské číslice už možná používáme, ale těch zpráv je nějak moc na to, aby alespoň část z nich nebyla pravda! Elity nám lžou pořád!“ 

A v okamžiku, kdy ztratíme jistotu v to, co vidíme, slyšíme nebo čemu věříme, přestává i demokracie stát na pevném základě. Její legitimita totiž nestojí jen na tom, že jsou volby férové – ale na tom, že lidé věří, že férové být mohou. Když tento pocit postupným naleptáním důvěry v realitu zmizí, výsledky voleb sice zůstanou na papíře, ale systém se začne drolit zevnitř. Žádná cizí mocnost pak volby nemusí fyzicky zmanipulovat, zaměnit volební lístky nebo hacknout webové stránky volební komise. Postačí, když přesvědčí část společnosti, že volby zmanipulované být mohly.

Útočníci v románu Zničit vytvářejí komplikované digitální iluze, ale realita dnešního on-line světa ukazuje, že ani to není nutné. Často stačí pracovat s našimi předsudky, únavou, touhou po jednoduchosti. Hybridní hrozby nestojí na technologické převaze, ale na psychologii davu.

Co s tím? Nabízí se volání po regulaci technologického oligopolu, po přísnější kontrole algoritmů, po ochraně před digitální manipulací. Ale jakmile sáhneme po příliš tvrdých opatřeních, riskujeme, že budeme bránit demokracii způsoby, které demokratické nejsou. Technická opatření jsou proto důležitá, obzvlášť ta vedoucí k větší transparenci toho, co a proč vidíme, a k větší moci uživatelů nad vlastním obsahem, než nad ním mají majitelé sociálních sítí; ale sama o sobě nás nespasí. Opravdová odolnost začíná u lidí samotných – u naší schopnosti zdravě pochybovat o mainstreamu i antiestablishmentu, dívat se na informace v kontextu a nepodlehnout prvnímu impulzu. V tom tichém okamžiku, kdy si položíme jednoduchou otázku: Proč věřím právě tomuto?

Nejde ale o to, stát se podezřívavými vůči všemu. Jde o to, zůstat si vědomi, že naše pozornost je cenný zdroj, o který někdo neustále usiluje. A že naše důvěra je ještě cennější. Demokracie je postavena na myšlence, že většina lidí chce jednat v dobré víře – a že pomocí informací, které mají k dispozici, dokážou rozumně rozhodovat o společných věcech. Pokud ale přestaneme věřit tomu, že společné „my“ je vůbec možné, ocitáme se na cestě, která vede k apatii nebo chaosu. A nahrazení demokracie totalitou.

Děsivé tedy není to, že by rok 2027 mohl vypadat jako v Houellebecqově románu. Děsivé je, že podstatnou část té atmosféry už zažíváme dnes. A právě proto má smysl o těchto tématech mluvit – nejen v odborných debatách, ale i na jevišti. Divadlo totiž dokáže ukázat, co se odehrává pod povrchem společnosti, a připomenout, že v době digitálních iluzí jsou nejpevnější kotvou stále ještě lidský vztah a dialog.