Odříznout parťáka na laně, abys sám přežil

Přátelství na laně. Tato slova pro horolezce neznamenají jen prázdnou frázi, ale hlubokou a prožitou zkušenost. Dalo by se říct, že je to jeden z důvodů, proč do hor vůbec vyrážejí. Pokud jste připoutaný ke svému spolulezci a navzájem se jistíte při výstupu, musíte mít obrovskou důvěru v jeho dovednosti a schopnosti. Musíte se na něj zcela spolehnout, svěřujete mu život. Přátelství tak získává docela jinou dimenzi.

Siula Grande je krásná hora. Strmá, štíhlá, elegantní. Prudce se zvedá z ledovců peruánského pohoří Cordillera Huayhuash do výšky 6344 metrů. Zblízka je pohled na horu jiný. Skalní žebra, ledové stěny, sněhové hřebeny se zde spojují v kompaktní, technicky náročný celek. Alespoň tedy pro ty, kteří chtějí vylézt na vrchol. 

NALEHKO TĚŽKOU STĚNOU

V roce 1985 se o prvovýstup západní stěnou Siula Grande pokusili dva mladí, ale přitom už dostatečně zkušení britští horolezci Joe Simpson (25) a Simon Yates (21), jejichž příběh zpracovává nová inscenace Městských divadel pražských Dotknout se prázdna.

Lezecky jde o obtížnou cestu. Západní stěna je dlouhá, strmá a jednolitá, tvořená kombinací tmavé skály, zmrzlého firnu a ledu, bez přirozených míst k odpočinku. Počasí se zde může dramaticky změnit během okamžiku.

Simpson s Yatesem plánovali výstup nalehko, tzv. alpským stylem. Na rozdíl od himálajských výstupů neplánovali postupně zakládat a zásobovat výškové tábory před vlastním útokem na vrchol. Nezajišťovali cestu fixními lany, nepoužívali kyslík. Vše, co k výstupu potřebovali, si nesli s sebou na zádech. Ve světě dobrodruhů se říká, že co nemáš, to nepotřebuješ. Ve vysokých horách to platit nemusí. Co neneseš, tě sice nezpomalí, ale může ti nahoře v krizové situaci zatraceně chybět. 

Oba horolezci nebyli žádní hazardéři, ale zkušení ambiciózní sportovci, kteří věřili, že jsou schopni dosáhnout vrcholu a bezpečně se vrátit dolů. Tři dny se propracovávali náročnou západní stěnou, bivakovali zavěšení nad propastí, užívali si těžkosti i radosti výstupu. Pak konečně dorazili na vrchol. Ten pocit se ničemu jinému nevyrovná. Všechny obavy a trápení se rozplynou, zbude jen čistá radost. V tu chvíli jste bohové, nejvýše na celém světě, svobodní jako ptáci.

SNĚHOVÁ BOUŘE

Naprostá většina všech tragédií v horách se stane při sestupu. V tom je horolezectví unikátní – k dosažení vrcholu se upínají veškeré touhy, sny, dovednosti i ega horolezců. Tento cíl ale leží teprve na půli cesty. Z vrcholu vás žádná helikoptéra dolů nesnese, musíte po svých. O slovo se hlásí vyčerpání, ztráta pozornosti a motivace a nepředvídatelné změny počasí. 

Simpson s Yatesem se rozhodli nesestupovat stejnou cestou, zvolili trasu oklikou přes severní hřeben. To byla jejich první fatální chyba. Na první pohled vypadal plán solidně a logicky, realita severního hřebene ale byla jiná. 

Mraky přišly rychle. Sněhová bouře je oslepila a zpomalila. Oba horolezci postupovali po velmi úzkém, větrem navátém okraji hřebene. Při špatné viditelnosti v bouřce nebylo možné poznat, kde končí pevná zem a začíná nebezpečný sněhový převis. 

Noc je zastihla až příliš vysoko. Vybudovali bivak a snažili se doplnit tekutiny – vyčerpaná těla obou mužů zoufale potřebovala vodu. Přesně v ten moment jim došel plyn ve vařiči. To byla jejich druhá fatální chyba. Dehydratace není v horách jen nepříjemnost, ale multiplikátor chyb. Snižuje výkonnost i schopnost rozhodovat se a komunikovat.

ROZTŘÍŠTĚNÉ KOLENO

Sněhová bouře během noci ustala, jasné a klidné ráno dodalo oběma novou naději. Věřili, že mají to nejhorší za sebou a do večera budou dole v táboře.

Joe Simpson, který šel první, najednou narazil na kolmou stěnu, která hřeben rozdělovala. Spouštěl se z ledovcového srázu, ale pod cepínem mu povolil led, Joe spadl z výšky několika metrů a zlomil si nohu.

V tu chvíli to ještě nevěděl, ale šlo o tříštivou zlomeninu pravé holenní kosti. Kost se rozpadla na několik fragmentů, které se při dopadu zarazily do kolenního kloubu. Bolest ho úplně ochromila. Když se zkusil postavit, cítil, jak o sebe kosti skřípou. 

Simon Yates měl před sebou prakticky nemožný úkol: dostat v mrazu a ve složitém terénu zraněného parťáka dolů. Přemýšlel alespoň na okamžik o tom, že by pod záminkou cesty pro pomoc Joea opustil, aby se sám zachránil? Pokud ano, rychle tu myšlenku opustil.

ROZHODNUTÍ

Dohromady měli dvě lana o délce 45 metrů. Spojili je uzlem uprostřed a získali tak 90 metrů. Simon Yates se vždy posadil, zapřel nohama ve sněhu a spouštěl Joea Simpsona o délku lana po svahu dolů. Ten pak počkal, až se k němu Simon dostane, a pokračovali dál. A znova a znova. Joe Simpson se sunul po břiše, každé škubnutí znamenalo šílenou bolest ve zlomené noze. Bylo to nesmírně pomalé a vyčerpávající. Blížila se noc. 

V jednu chvíli se Simpson při spouštění dostal přes hranu nečekaného srázu a zůstal viset ve vzduchu nad převisem. Křičel na Yatese, ale ve větru ho nebylo slyšet. Trvalo to nekonečné desítky minut. Yates na svém stanovišti cítil, jak ho tíha pomalu stahuje ze svahu dolů, jak pod ním povoluje sníh. Nevěděl, co se dole přesně děje, netušil, proč je lano pořád zatížené, ale bylo mu jasné, že to dlouho nevydrží a spadnou oba. Nakonec dospěl k rozhodnutí. Buď obětuje svého parťáka, nebo zahynou pádem do hlubiny oba. V batohu nahmatal kapesní nůž a lano přeřízl.



Sestoupil níž, aby zjistil, co se stalo. Na místě, kam mělo dopadnout Joeovo tělo, uviděl velkou bezednou ledovcovou trhlinu. To je místo, kde Joe našel svůj hrob. Už mu nemůže pomoct. 

Když dorazil do tábora, čekal tam jejich kamarád Richard Hawking, který se během výstupu staral o stan. Simon si mohl vymyslet jakoukoli historku, aby svůj čin zatajil – jediný svědek jeho rozhodnutí byl přece mrtvý. On se ale rozhodl říct kamarádovi pravdu. Hlavou se mu pořád dokola honila myšlenka, jak tohle vysvětlí doma – rodičům, přátelům, lezecké komunitě. Už nejspíš tušil, že se z bezvýchodné situace v horách může snadno stát mediální lynč.

Veřejná debata o tragédii na Siula Grande se tehdy opravdu zúžila na jedinou otázku: „Bylo morálně správné přeříznout to lano?“ Jenže vysoko v horách stojí otázka jinak: „Co je ještě záchrana – a co už jen společná smrt?“ 

PODIVNÝ ZÁPACH

Simpson pád do ledovcové trhliny jako zázrakem přežil. Ocitl se v ledovém labyrintu, s rozlámanou nohou, dehydrovaný a s vědomím, že je úplně sám. Když našel odříznutý konec lana, pochopil, co se stalo. Místo apatie a zlomené vůle ale přišlo soustředění na drobné kroky. Joe Simpson se postupně v trhlině spouštěl níž a hledal cestu ven, až zahlédl světlo. Prolezl škvírou a vyškrábal se zpět na povrch ledovce.

Pak se plazil sněhem po ledovci, vláčel zraněnou nohu za sebou, každou chvíli hrozil pád do další trhliny zakryté slabou vrstvou sněhu. Později musel překonat rozlehlé pole balvanů – s provizorní dlahou a berlou vstával a znovu padal přes kameny. Řval bolestí.

To už byl na cestě tři dny. Bez jídla a vody. Přidaly se halucinace. V ten moment to vzdal. Schoulil se mezi balvany a čekal na smrt. Přišla jeho poslední noc.

Najednou ucítil podivný zápach. A došlo mu, kde se nachází: ležel v provizorní latríně, kterou se Simonem používali v základním táboře.

Z posledních sil začal do tmy křičet jméno svého parťáka.

EPILOG

Pro Simona to byla poslední noc v táboře pod horou Siula Grande. Ráno vyrazí s Richardem na cestu domů. 

Nevýrazné a slabé volání nejprve skoro neslyšel, pak usoudil, že se mu jen něco zdálo. Nakonec rozeznal hlas svého kamaráda a vyběhl ze stanu do noci. 

Když ho konečně uviděl, připadal mu Joe jako přízrak – extrémně vyčerpaný, vyhublý, špinavý a zraněný, sotva se hýbal. Simon to pořád nedokázal vstřebat, ale bylo to tak. Joe přežil.

​

Po návratu prodělal Joe Simpson řadu komplikovaných operací. Lékaři mu oznámili, že už nejspíš nikdy nebude chodit, natož lézt. Joe byl ale odhodlaný, že se s názorem lékařů nesmíří. Už po dvou letech rehabilitace se do hor vrátil, za další tři roky dokonce vylezl v Nepálu na ikonickou šestitisícovku Ama Dablam. S horolezectvím přestal až v roce 2009.

Jak událost na Siula Grande poznamenala vztah obou horolezců? „Máme se rádi, rozumíme si a tím to končí. To, že jsme spolu prožili tuto neuvěřitelně silnou zkušenost, neznamená, že jsme nějak navždy spojeni,“ řekl Joe Simpson v roce 1997 pro britský deník The Independent. 

„Věřím, že budeme vždy přáteli. Když se potkáme, dáme si pár piv a probereme, co jsme zažili za dobu, co jsme se neviděli,“ doplnil Simon Yates. 

Joe Simpson po návratu domů vždy jednoznačně obhajoval Simonovo rozhodnutí odříznout lano. Tvrdí, že by v Yatesově situaci jednal stejně a že spouštění na laně, které pádu předcházelo, bylo tou skutečnou záchranou. Mrzelo ho, jak snadno se přehlédlo vše, co jeho parťák před tímto činem udělal pro jeho záchranu. „Bylo by naprosto nelogické, aby Simon zemřel se mnou. Ve skutečnosti jsme díky jeho rozhodnutí přeříznout lano oba přežili,“ vysvětlil pro deník The Independent.

Přesto už Joe Simpson a Simon Yates nikdy nepodnikli společný horolezecký výstup. Dodnes jsou ale svázáni poutem silnějším, než kdyby se z nich stali nerozluční přátelé. Je to pouto sdílení absolutní důvěry – znáte všechny chyby a nedostatky svého parťáka na laně, přesto mu bez váhání svěříte svůj život. A zemřete, pokud udělá chybu. Tohle lano přeříznout nejde.
 

Marek Kožušník
autor je šéfredaktor časopisu Svět outdooru