Pokud naše inscenace pomůže alespoň někomu v Praze uvidět skutečného člověka – s jeho bolestí, silou i zranitelností –, bude to pro nás naplněním cíle.

V RÁMCI ČTVRTÉHO ROČNÍKU FESTIVALU MĚSÍC UKRAJINY SE 20. BŘEZNA V KOMEDII USKUTEČNÍ SVĚTOVÁ PREMIÉRA HRY NATALKY ZARYCKÉ PŘEKROČIT HRANICE (ВИЙТИ ЗА МЕЖУ). TATO DIVADELNÍ UDÁLOST BUDE VÝJIMEČNÁ V NĚKOLIKA OHLEDECH: ZA PRVÉ SE JEDNÁ O PRVNÍ HOSTOVÁNÍ UKRAJINSKÉHO DIVADLA, KTERÉ PRACUJE A TVOŘÍ S VÁLEČNÝMI VETERÁNY V ČESKÉ REPUBLICE; ZA DRUHÉ JDE O PRVNÍ FESTIVALOVOU KOPRODUKCI MĚSTSKÝCH DIVADEL PRAŽSKÝCH A ZA TŘETÍ JE TO INSCENACE HRY, KTERÁ NABÍZÍ AUTENTICKÝ POHLED NA VÁLKU A POSTAVENÍ ŽEN V NÍ.

PŘINÁŠÍME VÁM ROZHOVOR SE SPOLUZAKLADATELEM A MENTOREM KYJEVSKÉHO DIVADLA VETERÁNŮ A VÝZNAMNÝM UKRAJINSKÝM DRAMATIKEM MAKSYMEM KUROČKINEM, ŘEDITELEM DIVADLA JEVHENEM MALJUKEVYČEM A DIVADELNÍM REŽISÉREM OLEKSANDREM TKAČUKEM.

Kdy a z jakých důvodů vzniklo Divadlo Veteránů? Jak souvisí s vaším dalším projektem – Divadlem Dramatiků?

Jevhen Maljukevyč
Divadlo veteránů vzniklo jako odpověď na potřebu ukrajinské společnosti poskytovat naléhavou a komplexní pomoc vojákům vracejícím se z fronty. V současné době je na Ukrajině 1,3 milionu veteránů. Profesionálních psychologů je pro všechny nedostatek. Proto se pomocí nástrojů dramaterapie a narativního psaní snažíme veteránům umožnit prožít svou zkušenost a trauma a proměnit je v tvorbu. Spoluzakladatelé Divadla dramatiků se stali mentory veteránů. To vše se uskutečnilo zásluhou komunikačního oddělení Velitelství sil územní obrany Ukrajiny (TRO Media). V této jednotce slouží herci, režiséři i komunikační specialisté – téměř všichni mají zkušenost z bojů. Uměleckým šéfem Divadla veteránů je jeden z nejznámějších ukrajinských režisérů a herců Achtěm Seitablajev. Spoluzakladatel Divadla dramatiků, dramatik a příslušník TRO Media Maksym Kuročkin vytvořil experimentální vzdělávací kurz pro veterány a nyní je uměleckým vedoucím vzdělávacího programu divadla. Za 1,5 roku jsme v Kyjevě vychovali dva ročníky veteránských dramatiků. Třetí plánujeme v roce 2026 a chceme otevřít i několik poboček v dalších ukrajinských městech.

Co všechno s sebou nese potřeba psát o válce? Co je motivací veteránů-dramatiků? 

Maksym Kuročkin
Tým Divadla veteránů se inspiruje vědomou potřebou pravdivého a umělecky přesvědčivého popisu událostí rusko-ukrajinské války. Ukrajinská dramatika byla po staletí pod tlakem: od zákazu profesionálních ukrajinských divadel, přes omezení témat na „lehké“ či etnografické vesnické náměty až po přímé represe a vraždy ze strany sovětské moci. I v posledních letech existence SSSR podléhala ukrajinská dramatika cenzuře. Musíme také přiznat, že sovětská setrvačnost znevažování divadla v ukrajinštině přetrvala ještě nějakou dobu po získání nezávislosti; divadla se téměř přestala věnovat současným dramatikům nebo se zaměřila na zábavní repertoár. Dnes se situace začíná měnit, ale k opravdovému rozkvětu má stále daleko.

Divadlo veteránů zahrnuje široké spektrum performativních a terapeutických praxí. Na které kladete největší důraz?

Jevhen Maljukevyč
Základem celého projektu jsou vzdělávací programy v dramatice, kde učíme veterány psát hry, pracovat s osobní zkušeností a rozvíjet vlastní hlas. Profesionální režiséři a herci pak vytvářejí inscenace podle textů veteránů. Po každém představení je povinná debata s publikem – potřebujeme a vyžadujeme zpětnou vazbu. Každý ročník kurzu psaní uzavíráme Festivalem prvních her pro široké publikum. Festivaly proběhly dvakrát v Kyjevě a také v Sumách, Poltavě, Dnipru, Záporoží, Charkově a Lvově. Prostřednictvím umění napomáháme socializaci veteránů. Na repertoáru máme představení, ve kterých vystupují veteráni jako herci, například inscenaci Eneida.

Jaké aktivity a projekty jste v Divadle veteránů již realizovali?

Jevhen Maljukevyč
Dosud náš program absolvovaly dvě skupiny veteránů-dramatiků a realizovali jsme dva Festivaly prvních her. V repertoáru Divadla veteránů jsou tři inscenace: Vojenská máma Aliny Sarnacké v režii Oleksandra Tkačuka, I v hoři, i v radosti Maksyma Devizorova v režii Oleksa Hladuševského a Balanc Aliny Sarnacké v režii Mykyty Poljakova. Máme také hudebně-pohybovou inscenaci Eneida pro veterány s amputacemi a poraněními pohybového aparátu, která vznikla pod uměleckým vedením Achtěma Seitablajeva a v režii Olhy Semjoškinové. Kromě inscenace Přes všechny meze pracujeme v této sezoně na dalších třech titulech. 

Vaši absolventi a jejich hry jsou úspěšné i v jiných divadlech a soutěžích…

Maksym Kuročkin
Ano. Hry napsané v rámci našich kurzů vyhrály nebo byly mezi finalisty Týdne aktuální hry. V posledním ročníku této nejvýznamnější ukrajinské dramatické soutěže zvítězila právě hra Natalky Zarycké. Silný ohlas a velký úspěch mají také texty Aliny Sarnacké. Obrovskou radost máme z posledního úspěchu naší inscenace Sarnacké Vojenské mámy – stala se nejlepší v kategorii inscenací odrážejících události rusko-ukrajinské války národní divadelní ceny GRA 2025. 

V současnosti společně připravujeme koprodukční projekt, s nímž vystoupíte na mezinárodní scéně. Jaká jsou vaše očekávání? Co byste chtěli sdělit či předat festivalovému publiku a českým divákům?

Maksym Kuročkin
Při přípravě této inscenace pro mezinárodní uvedení očekáváme jediné: aby divák začal vnímat ukrajinskou válku nikoli skrze novinové titulky, ale skrze člověka. Text Natalky Zarycké je velmi poctivý a neuhlazený. Ukazuje zkušenost ukrajinské ženy. A chceme, aby přes tuto zkušenost český divák uviděl ne heroizaci, ale realitu. A přestože je téma těžké, paradoxně je to inscenace o lásce – o té, která přetrvává ne proto, že je to snadné, ale proto, že jinak to nejde; o lásce, která se učí žít vedle bolesti a nedovolí člověku zmizet v temnotě.

Jevhen Maljukevyč
Upřímně nás těší, že tuto inscenaci vytváříme s vaším divadlem v Praze – a zvlášť, že světová premiéra proběhne právě zde. Je to příležitost nejen představit naši práci širšímu publiku, ale také vybudovat most mezi kulturními komunitami, které dnes více než kdy dřív potřebují porozumění a solidaritu. Jsme vděční, že Praha je místem, které tento příběh přijímá s otevřeností a respektem. 

Oleksandr Tkačuk
Naše očekávání se vážou především k dialogu. Chceme českým divákům přivézt pravdivý, neuhlazený příběh ukrajinské ženy, která bojuje nejen s následky války, ale i s traumaty, jež ji provázejí celý život. Jsou v něm zkušenost zajetí, odpovědnost, únava, láska i vnitřní zápas. Pokud naše inscenace pomůže alespoň někomu v Praze uvidět skutečného člověka – s jeho bolestí, silou i zranitelností –, bude to pro nás naplněním cíle.

Na které významové či poetické vrstvy chcete ještě upozornit?

Oleksandr Tkačuk
Hlavní je pro nás korektně předat text Natalky, na němž dlouho a intenzivně pracovala. Je v něm mnoho nepohodlného, možná i pro ukrajinského diváka. Ale naše jediná spolehlivá strategie vítězství je přinášet světu pravdu o odporu Ukrajinců a Ukrajinek. Fašistické agresi Ruska čelí obyčejní lidé, kteří se většinou nikdy neviděli v roli vojáků. Proto je hlavním úkolem režiséra zprostředkovat jejich bezpodmínečné rozhodnutí bránit se. To je na této hře snad nejcennější. Je to především příběh o ženské síle a víře. Nikoli feministická agitka – spíše nekompromisní, nevyumělkovaná realita ruské invaze. Je to realita, kterou žijí stovky tisíc ukrajinských žen, jejichž muži jsou na frontě, nezvěstní, v zajetí či padli. Jak si v tom zachovat zdravý rozum, jak zesílit, kde vzít odvahu udělat víc, překročit hranici, aby člověk přežil a aby se zachránil.

V textech veteránů se často objevuje humor – černý, ironický, někdy až sarkastický. Je to charakteristický rys, nebo u vás vznikají texty různých poetik a žánrů?

Maksym Kuročkin
Humor se v textech veteránů skutečně objevuje často – nikoli proto, že bychom vědomě podporovali určitý styl. Je to spíše přirozený způsob, jak přežít příliš těžkou zkušenost; způsob, jak o ní mluvit jinak než přímo a doslovně. Černý, ostrý, někdy sarkastický humor je jedním z jazyků, jímž se člověk vrací k sobě po traumatu. Není to technika ani žánr, ale instinkt sebezáchovy. Divadlo veteránů nemá programový styl. Vznikají u nás texty velmi různé poetiky a struktury: tvrdé dokumentární příběhy, lyrická, téměř poetická monodramata, texty založené na jemné psychologii či na každodennosti. Každý veterán má svůj vlastní „tón“ – a my jej nepřizpůsobujeme jednotnému formátu. Pokud se tedy humor stává viditelným rysem, je to jen proto, že organicky vyrůstá z válečné zkušenosti. Žánr neurčuje program divadla, ale člověk, který promlouvá.

Působíte a tvoříte v podmínkách probíhající války. Jak se vám v této realitě daří fungovat? Co vám dává sílu pokračovat?

Maksym Kuročkin
Ze strany Ruska má tato válka genocidní charakter. Dobře si uvědomujeme, že v případě porážky by byla Ukrajina plně rusifikována, kreativní, intelektuální a morální elita ukrajinského národa fyzicky zlikvidována a rozvoj ukrajinského myšlení a kultury by byl zcela nemožný. Svého protivníka jsme poznali dost dobře na to, abychom neměli žádné iluze – nemáme jinou možnost než pokračovat v boji za všech okolností. Jakákoli dohoda je Ruskem vnímána ne jako vzájemný kompromis, ale jako pokračování války jinými prostředky. Pokud se Rusku podaří vyhnout vojenské porážce a rozpadu, bude nadále usilovat o dobytí, tj. zničení Ukrajiny i ukrajinského národa. Takže nemáme na výběr. A to je samo o sobě dostatečná motivace.