V Charkově se dávkuje umění přímo do žil

Jsem tam, kde mám být. Ve městě, které se mi nelíbí, ale mám ho pod kůží, jehož stepní prach se mi usadil v plicích, kde se pořád ještě bojím, že mě právě teď nebo zítra rozerve výbuch dronu/bomby/rakety… 

Jsem tady, protože jsem se zamilovala do hrdého Charkovana, který ani na vteřinu nepomyslel na útěk před válkou. Naopak – každou minutu žití se snaží proměnit v umění. Aby lidé přežili, měli naději, cítili, dýchali, žili, mohli zjistit, kdo jsou. A proč jsou. Umění tady funguje jako životodárná infuze umírajícímu. Přímo do žíly, není čas na konzervativní postupy.

Charkov je jeho město. Teď i moje. Žiji tady rok a půl. Tohle je moje druhá válečná zima na dohled fronty. Píšu tady román, na který už český vydavatel čeká. Můj partner, charkovský výtvarný umělec Kostiantyn Zorkin, dokončuje o několik kilometrů dál ve svém sklepním ateliéru poslední artefakty pro nové představení ve lvovském Akademickém divadle dramatu Lesji Ukrajinky. Díla na svou výstavu, která za tři dny začíná v Kyjevě, již odeslal Novou poštou. Zorkin je nejen kultovním ukrajinským výtvarníkem, ale momentálně oficiálně i nejlepším ukrajinským scénografem a za pár dní už snad budeme ve Lvově na premiéře představení velmi volně inspirovaném Danteho Božskou komedií. 

Tři dny. Týden. Maximálně dva. To je časový rámec, ve kterém jsem se musela naučit myslet. I to je velmi smělé. Nikdy večer nevíme, jestli se ráno probudíme. 

Sedím u svého pracovního stolu v Charkově a jsem vděčná, že mohu na vlastní oči vidět každý den, jak naprosto kruciální je umění pro lidské duše a srdce. Pro přežití. Lidé (od dětí, přes vojáky po důchodce a zahraniční filosofy z Oxfordu) tady v Charkově hltají umění jako živou vodu. Dotýkají se ho, lapají slova, pláčou, křičí, objímají se, smějí, tancují a zpívají. Jsou. Dýchají a snaží se poslepovat svá rozbitá srdce. Umění se tady zvedá ze dna beznaděje a zoufalství, nepopsatelné bolesti a ztrát. Nelze to popírat. Bez současného ukrajinského umění nebude žádná ukrajinská identita. Nám v mírových zemích tohle zásadní spojení nedochází. Jako si ho neuvědomovali Ukrajinci, dokud na ně nezaútočily ruské hordy. 

Je mi zima a od horkého vzduchu mě pálí nohy. Po posledním ruském vzdušném nočním útoku (Stém? Tisícím? Nikdo to nepočítá.) opět nejde topení a neteče voda. Ale funguje elektrická síť. Což je zázrak. Protože je zima. Míním roční období. Je taky další vzdušný poplach. Právě teď na nás letí další roj útočných ruských dronů. Ruští teroristé napadli Ukrajinu, aby ji zničili, vymazali její kulturu, jazyk, historii, vykradli ji, porobili si lid a povraždili všechny, kteří nejsou ochotni přijmout totalitní ruskou diktaturu. Už zase. Rusko se o to pokouší dlouhá staletí a Ukrajinci stále vzdorují, jejich krev zaplavuje černozem. I právě teď jen kousek ode mne. Je nesnesitelné na to myslet. Nemožné si to neuvědomovat. Hluboká bolest a smutek se míchají s všeobjímající láskou. 

Jestli se v únoru uvidíme v Praze na otevření festivalu Měsíc Ukrajiny, budete vědět, že jsme s Kostiantynem přežili další válečnou zimu v Charkově.
 

Adéla Knapová
Autorka je spisovatelka a novinářka