Klid utěšuje, ale hrozba nezmizí

Kostiantyne, jste výtvarný umělec žijící a působící v Charkově na východě Ukrajiny a také jedna z nejvýznamnějších osobností současné ukrajinské scény, a to i díky své komplexní práci v oblasti scénografie. Jak byste sám sebe jako umělce charakterizoval? Jaké je vaše hlavní téma a předmět zájmu?

Jako umělec pracuji s různými médii, věnuji se performanci, loutkovému divadlu, instalacím, sochařství, grafice, land artu atd. Je velmi důležité měnit média, každá nová zkušenost s materiálem vás obohacuje. Práce s různými médii znamená také práci s různými nástroji. Vím, že příště to bude něco nového, a vždycky se na to těším.

Za poslední čtyři roky jsem toho udělal více než za celý svůj předchozí život. Celoplošná invaze je zcela nová časoprostorová dimenze. Všechno to začalo projektem Protective Layer, který vznikl hned v roce 2022. Nyní může působit jako přímá reflexe války. Každý jeho prvek, zvolený materiál, forma, kompozice byly zcela osobní emocionální reakcí na to, co se dělo kolem. Nejde proto podle mě o konceptuální dílo, místo „konceptu“ raději užívám slova „smutek“. Slzy s lidským srdcem, které se objevují ve všech jeho komponentách, jsou prostě a především symbolem smutku. Nyní Protective Layer, prezentovaný mimochodem také v České republice (v olomouckém Centru pro současné umění a psychoterapii SOMA a šumperské galerii Contemporary Czech Art, respektive v rámci brněnského Měsíce autorských čtení, 2025), symbolicky ukončil svou výstavní historii a stal se divadelní dekorací v nové hře Božská komedie v divadle Lesya ve Lvově.

Pracuji nejen hodně, ale také v několika směrech najednou, takže si někdy ani nedokážu všechno zapamatovat. Teď právě například dokončuji práci na divadelním představení, vedu vzdělávací program pro teenagery, připravuji výstavu… Tento způsob práce je velmi únavný, dává mi ale zároveň pocit plnosti. Tváří v tvář smrti, která je nakonec vždy nablízku, není čas čekat a odkládat.

Jak moc vás ovlivnilo místo vašeho původu a škola, již jste studoval?

Mé vzdělání je kulturologické, ne umělecké. Před patnácti lety jsem však potkal jednoho profesora, který mě seznámil s avantgardní metodikou kresby. V Sovětském svazu byly takové znalosti utajované a umělci, kteří je používali, je sdíleli soukromě. 

Můj učitel Vitalij Lenchyn mi vysvětlil principy abstraktního tvarování, blízké suprematismu a konstruktivismu, které dodnes ve své práci používám. Vidím v nich nejen logiku, ale také hlubokou metafyziku, která rezonuje s mým chápáním umění jako magické praxe.

Ukrajina je rozlehlé a kulturně rozmanité prostředí. Co je pro ni jako celek typické a co charakterizuje prostor, ve kterém žijete vy?

Myslím, že ukrajinské umění má velmi silnou vazbu k zemi; čerpáme magické a mytologické symboly a obrazy ze země. Je to vidět na různých úrovních: při práci s materiálem, s kompozicí i ve volbě témat. Zároveň zde zůstávají silné avantgardní trendy, v nichž je vždy přítomna energie budoucnosti.

Samotný Charkov je velmi specifický. Myslím také, že i kvůli současné situaci jste aktivní součástí své umělecké komunity. Spojujete se s nějakým místem, nebo se cítíte být spíše světoobčanem?

Charkovské umění mi dalo hodně. Vždy se mi líbily rysy konstruktivismu, expresionismu a naivního umění, které jsem mohl pozorovat v dílech místních umělců. Dnes už vidím jejich kořeny.

Umělci již více než sto let rozvíjejí ukrajinskou uměleckou tradici a snaží se ji kombinovat se současnými světovými trendy. Stejné postupy nakonec můžete vidět nejen na Ukrajině. Většina z nich však byla sovětským systémem zničena a my jsme k nim ztratili přístup.

Jak moc se situace vaší a ukrajinské umělecké komunity změnila s eskalací války? Je válka něčím, co aktivně reflektujete ve své práci, možná proto, že se snažíte udržet zájem a odvahu společnosti doma i na Západě?

Celý život pracuji na Ukrajině, převážně v Charkově. Kvůli válce odtud mnoho umělců odešlo, zemřelo nebo se ukrývá. Máme malou, ale silnou komunitu a za poslední čtyři roky jsme vytvořili mnoho zajímavých věcí. V mém případě to znamená divadelní projekty, knihy a řadu výstav. Bylo to možné díky spolupráci s dalšími umělci, ale nejen s nimi – také s vydavateli, architekty, vědci, filosofy. Je to fenomenální situace, protože nemáme žádnou formální podporu. Smrt je všude kolem nás a nevidíme budoucnost, nemáme čas čekat nebo odpočívat. Musíme pracovat. A pracujeme.

Myslím si, že umění je nejlepší prezentací Ukrajiny ve světě, ale musí to být pravé ukrajinské umění, které není nutně tím, co by se západnímu publiku jednoduše líbilo. Umění dokazuje, že i když je tělo Ukrajiny v krvi a ohni, její duše je živá a silná.

Nevím, co přinese budoucnost, ale jsem si jistý, že vše, co jsme během „velké války“ udělali, je nedocenitelné a mělo by být zaznamenáno v historii. I kdybychom my přišli o život.

Jaké jsou vaše zkušenosti se západním publikem? Vystavoval jste v zahraničí i během války, mimo jiné v Kolíně nad Rýnem…

Všiml jsem si, že Ukrajinu nyní ve světě reprezentují hlavně dokumentaristické formy nebo doslova válečné dokumenty. Můj umělecký jazyk není dokumentární v obvyklém slova smyslu. Své zkušenosti vyjadřuji symboly, znaky, vlastním obrazovým slovníkem.

Mám zároveň pocit, že západní divák je dokumenty unavený. Myslím si, že historii tvoří závěry, ne aktuální konstatování faktů. Proto pokračuji v tom, co dělám, a vidím reakci – zejména vděčnost za umění, které může fungovat jak v kontextu války, tak mimo něj, jako tomu bylo v případě hry Žirafa z Monsu, pro kterou jsem vytvořil loutky a scénu. Byla uvedena v Německu, Polsku, navštívila mnoho měst ve Francii. A také západní diváci se při ní smáli i plakali, protože i když je to příběh o válce, působí jako čisté umění tvořené obrazy, nejen fakty.

Pokud jde o výstavu v Kolíně nad Rýnem, odnáším si především zkušenost s komunikací s Ukrajinci, kteří se postupně asimilují do západní společnosti. Dosud jsem s nimi komunikoval náhodně. Kolín mi nabídl velký sociokulturní průřez. Na jedné straně jsem rád, že lidé žijí v klidném a stabilním prostředí, bez bombardování, výpadků elektřiny a rizika okupace. Na druhé straně cítím nebezpečí tohoto klidu západní Evropy. Klid utěšuje, ale hrozba nezmizí.

Barbora Kundračíková
autorka je kunsthistorička a kurátorka