Podmínka míru

Bylo to začátkem května 2022, kdy jsem se spojil se Serhejem Dorofiejevem, ředitelem Luhanského regionálního akademického ukrajinského hudebního a dramatického divadla. Ruští okupanti tehdy ožírali Luhanskou oblast a rychle se blížili k Severodoněcku, kde divadlo sídlilo. Serhej v té době balil divadlo do krabic. Nepředstavitelná situace: malý vesmír, jakým je každé divadlo, naskládat do nákladních aut a poslat kamsi daleko.

Nezažíval takovou situaci poprvé. Už v roce 2014, po vyhlášení mezinárodně neuznané separatistické Luhanské republiky, chvatně stěhoval divadlo ze svého rodného Luhansku do Severodoněcku, který se nacházel na území kontrolovaném Ukrajinou. A po osmi letech ho to čekalo znovu. Sotva divadlo zapustilo kořeny na novém místě, bylo nutné je vyrvat a přesadit jinam. Divadelní techniku, dekorace, kostýmy a především všechny zaměstnance a umělecký soubor, nenahraditelnou a neopakovatelnou kolektivní bytost, bylo třeba dostat do bezpečí.

Jakmile 28. února 2022 v pět hodin ráno dopadly na Severodoněck první střely, začalo tedy druhé vynucené stěhování divadla, tentokrát do Dnipra. Hodně toho v Severodoněcku zůstalo. Ještě v prvních květnových dnech, kdy Rusové město pomalu svírali do kleští, Serhej psal, že by se s naší finanční pomocí pokusil zorganizovat přepravu zbývajících věcí. Začali jsme připravovat sbírku, jenže čas byl neúprosný. O pár dní později už přišla od Serheje zpráva, že armáda oblast uzavřela a poslat tam kamion není možné. A zanedlouho jsme mezi fotografiemi zpustošeného města, dobytého ruskými skřety, uviděli i divadelní budovu – zdevastovanou palbou z tanků, vypálenou a rozvalenou.

Stejně tragický osud potkal už o něco dříve divadlo v Mariupolu a v dalších letech mnoho dalších budov na Ukrajině sloužících kultuře. Zničené kulturní stavby nejsou ve válce „kolaterálními škodami“. Jsou vědomým útokem na paměť, identitu a důstojnost národa. Kdo boří divadla, galerie, koncertní sály a knihovny, neboří jen zdi, ale pokouší se zničit samu podstatu lidské civilizace. Na Ukrajině vidíme, že rakety nemíří pouze na vojenské cíle, ale i na tato místa kultury, kde se rodí pochopení, empatie a naděje. A přesto právě umění zůstává tím, co nelze vyhubit ani rozprášit: silou, která připomíná, kým jsme, a která dokáže po válce znovu vystavět mosty tam, kde zůstala spálená zem. Umění není dekorací míru. Je jeho podmínkou. Bez něj se neutváří společnost, jen plané teritorium.

Zkušenost s opožděnou pomocí kolegům ze Severodoněcku, kteří přišli o své divadlo i domov, nás v Městských divadlech pražských poučila, že solidarita má smysl tehdy, je-li včasná a vytrvalá. Proto dnes stojíme při ukrajinských divadlech s pevným cílem: aby už žádné další místo, kde se rodí lidskost a porozumění, neskončilo v troskách dřív, než jsme udělali vše, co bylo v našich silách.

Toto speciální číslo Moderního divadla, které právě držíte v rukou, chce vnést lidský hlas do informačního hluku rusko-ukrajinského válečného konfliktu. V mediálním balastu, který se na nás denně valí a celou problematiku citelně dehumanizuje, dáváme prostor lidem z celé Ukrajiny, kteří tváří v tvář válečné hrozbě žijí své životy: těší se na svátky, nakupují, scházejí se s přáteli a mají sny. Jejich příběhy a pohled na svět ukazují na vnitřní sílu, kterou čtvrtým rokem Ukrajinci vynakládají, aby si uchovali svou historii, pospolitost a důstojnost.

Daniel Přibyl
ředitel Městských divadel pražských