Vlasta Kálalová: Imperátorka z jihočeské vísky

Ve dvacátých a třicátých letech byla tato výjimečná žena známá v lékařských kruzích i mimo ně, ale po válce už o ní skoro nikdo nevěděl. V sedmdesátých letech o ní Ilona Borská napsala knihu, díky které tato jedinečná osobnost nezmizela z kolektivní paměti. Román si získal ve své době srdce tisíců čtenářek. Po téměř padesáti letech od prvního vydání Doktorky z domu Trubačů je ale potřeba si Vlastu Kálalovou stále připomínat.

Kouzlo Orientu
Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 do rodiny bernartického učitele a nadšeného chovatele králíků Jana Václava Kálala. Jako školačka měla vynikající výsledky, z obecné školy v Bernarticích zamířila do Prahy na gymnázium. Když odmaturovala, uměla už anglicky, německy, italsky, rusky, trochu španělsky a turecky. I přes nesporné jazykové nadání vedly její další kroky na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Žena studující medicínu byla tehdy ještě vzácnost. Vlasta si navíc vybrala specializaci vyhrazenou do té doby pouze mužům – chirurgii.

Zlomovou událostí pro její další život byla přednáška prof. Jaroslava Hlavy o tropických chorobách. Profesor Hlava se velmi zasazoval o zřízení výzkumného pracoviště v zahraničí, které by tyto nemoci zkoumalo na místě, neboť s rozvojem techniky v dopravě hrozilo zavlečení vzácných patogenů i do Československa. To Vlastu zaujalo. Ve stejné době se náhodou dostala i na přednášku prof. Aloise Musila, známého cestovatele a orientalisty, který procestoval takřka celé východní Středomoří a velmi dobře se orientoval v prostředí arabských a beduínských kmenů. Vlasta byla z jeho výkladu nadšená, zapsala se na semináře arabštiny, turečtiny a perštiny na filozofické fakultě. A zároveň se rozhodla, že výzkum provede sama. A že se tak stane v Iráku.

Cesta na východ
Vlasta Kálalová promovala v roce 1922 s vynikajícím prospěchem. Při slavnostní promoci pronesla svoji řeč o slavném arabském lékaři Rhazesovi. Praktické zkušenosti získávala v Praze, Lounech a v Brně. Stále toužila vyrazit do Orientu, i když měla o tomto záměru jisté pochybnosti: „…jsem plna nejistoty: je má cesta opravdu potřebnou službou lidu, k němuž jdu? Mám odpor k záludnostem civilisační činnosti kolonisátorských států. Tento odpor naplnil v posledních měsících mou duši trpkými pochybami, je-li vůbec žádoucí jakékoliv evropské průkopnické podnikání v jiných světadílech,“ napsala později ve svém nikdy nepublikovaném spisu Přes Bospor k Tigridu.

Zároveň na cestu neměla peníze a banky jí odmítaly poskytnout úvěr. Nakonec pomohla Alice Masaryková, dcera prezidenta T. G. Masaryka, se kterou se znala díky dřívější spolupráci v rámci aktivit Československého červeného kříže. Alice domluvila schůzku se svým otcem, který posléze nařídil poskytnout Vlastě půjčku z fondů prezidentské kanceláře. Celkové náklady nakonec dosáhly výše 244 000 Kčs. Jen pro představu – roční příjem ministra ve vládě činil i s příplatky na bydlení asi 100 000 Kčs. Vlasta Kálalová celou částku splatila vlastními silami do tří let.

V říjnu 1924 Vlasta odjela do Istanbulu, kde si zařídila lékařskou praxi na porodnické klinice Osmara Paši. Na dálku se snažila zajistit si místo v bagdádské Královské nemocnici. Bohužel se jí dostalo negativní odpovědi. V úvahu tak zůstávala pouze soukromá praxe. To ale Vlastu Kálalovou neodradilo a zkraje března 1925 vyjela vlakem z Istanbulu do syrského Aleppa a odtud pak autem přes poušť až do Bagdádu. Cesta jí zabrala asi 15 dnů.

Mustausaf Tšíkuslufákijá
Hned po příjezdu narazila na další překážku – irácká vláda se na radu britských poradců chystala zpřísnit podmínky udělování licencí pro lékařskou praxi. Irácké království bylo v roce 1925 formálně nezávislé, reálně si ale bývalá britská mandátní správa udržovala na chod státu obrovský vliv. Je možné, že tímto nařízením chtěli britští úředníci svým krajanům zajistit monopol na lékařskou péči. Vlasta Kálalová si urychleně vyřídila potřebná povolení a na severu města našla prostory pro malou ordinaci. Další komplikací bylo, že její lékařské vybavení bylo stále na cestě, a tak svou praxi začínala pouze s nástroji z příruční lékárničky.

Vlasta Kálalová měla oproti svým konkurentům obrovskou výhodu – byla žena. Zatímco pro kolegy z oboru to bylo stigma, ze strany místních pacientek se těšila nebývalému zájmu. Pro muslimské ženy bylo téměř nepřípustné dojít na lékařské vyšetření k muži – svlékání nepřipadalo v úvahu, problematické byly i doteky, bez kterých se jakékoli vyšetření neobejde. Pacientky vyhledávaly lékaře až v případech nejvyšší nouze, kdy už bylo často na záchranu pozdě. Vlasta tak rychle získala věhlas a už po pár měsících si mohla v centru Bagdádu otevřít malou nemocnici, tzv. mustausaf, v domě rodiny Burazanliovy – tedy česky v domě Trubačových. Nápis v arabštině nad vchodem hrdě hlásal: Mustausaf Tšíkuslufákijá.

Žena mnoha zájmů
Na podzim 1929 přestěhovala svou nemocnici do větších prostor. Pacientů bylo totiž stále víc. Většinu času byla na celý provoz sama, i přesto si ale dokázala najít čas na spoustu dalších aktivit. Na výzvu Národního muzea se pustila do sběru brouků a dalších druhů hmyzu. Domů odeslala několik desítek tisíc exemplářů – mezi nimi i dva zcela nové druhy, které nesou její jméno. Navštěvovala archeologická naleziště a vykopávky, pořídila stovky fotografií. Muzejní sbírky obohatila i o exponáty lokálních šperků, keramiky, nádobí nebo oblečení.

Zároveň poznala v Bagdádu i svou životní lásku – Itala Giorgia di Lotti. S ním a jeho ženou Cleofe se seznámila na jaře roku 1926. V srpnu téhož roku Cleofe zemřela na tuberkulózu. Už v lednu 1927 Giorgio požádal Vlastu o ruku. Souhlasila pod podmínkou, že se Giorgio naučí česky. Vzali se 19. července 1927. Další rok se jim narodil syn Radbor, o dva a půl roku později dcera Drahomila Lydia.

Návrat domů
V létě roku 1931 vyjela rodina na dlouhý výlet do Kurdistánu na severu Iráku, kde se Vlasta nakazila horečkou dengue. Její zdravotní stav se prudce zhoršoval, a tak nebyla jiná možnost než se vrátit zpátky do Československa. Rodina odjela na jaře následujícího roku. Doma se pak Vlasta zotavovala skoro čtyři roky. Od roku 1936 pracovala pro Československý červený kříž, později se stala vedoucí redaktorkou časopisu Zdraví lidu.

Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se rodina přestěhovala do Vlastina rodného domu v Bernarticích. Zde přečkala v bezpečí téměř celou válku. Jen jednou jim šlo skutečně o život – po atentátu na Reinharda Heydricha v létě roku 1942. Gestapo totiž našlo propojení několika bernartických rodin s parašutisty z výsadku Intransitive. Nechybělo mnoho a celá vesnice zopakovala osud Lidic a Ležáků. Bernartice zůstaly stát, zatčeno a popraveno bylo ale 23 osob.

Hrůzy války se do Bernartic vrátily 8. května 1945. Ten den ve vsi vládlo veselí. Američané už byli v Písku a místní netrpělivě očekávali jejich příjezd. Místo nich se ale dočkali kolony ustupujících jednotek SS. Nastala panika. Od domu doktorky Kálalové, který byl vyzdoben spojeneckými vlajkami, začal střílet nějaký chlapec. Němci ho ihned zabili. A pak nastal masakr, který nepřežili Giorgio, Radbor ani Drahomila. Vlasta Kálalová přežila jen proto, že ji němečtí vojáci považovali za mrtvou.

Žít sama
Vlasta Kálalová se zotavila v písecké nemocnici. Do konce života ji trápily potíže s ramenem, které jí rozdrtila kulka. I přes těžká zranění se ihned zapojila do pomoci ostatním. Už v nemocnici se snažila starostí o pacienty odlehčit přetíženému personálu. Později adoptovala několik válečných sirotků. V roce 1946 odletěla do New Yorku na Mezinárodní kongres žen. Následně téměř rok cestovala po USA a přednášela krajanům. Soustředila se zejména na mírovou agendu. Roku 1947 strávila několik měsíců v Norsku. Po návratu do Československa začala v Praze pracovat na chirurgické klinice. Tam vydržela až do roku 1951, kdy jí zdravotní stav už nedovolil dále vykonávat praxi.

Vrátila se do Bernartic, část domu nabídla místním jeslím. Děti doučovala jazyky, překládala. Sama se pak ještě naučila norsky a islandsky. Německy už do konce života nepromluvila. Zoufale toužila se ještě jednou podívat do Bagdádu. To se jí ale už nepodařilo. Vlasta Kálalová zemřela v písecké nemocnici 14. února 1971. V roce 1992 jí byl udělen in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Roku 1999 po ní byla pojmenována planetka 66934 v prostoru mezi Marsem a Jupiterem.

V padesátých letech si komunistická Státní bezpečnost do spisu, který vedla na Vlastu Kálalovou, poznamenala: „Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalosti světa by se mohly skrývat i protistátní věci.“ Začala se o ni zajímat poté, co doktorka Kálalová napsala dopis prezidentu Klementu Gottwaldovi, ve kterém ho žádala o milost pro Miladu Horákovou. Ve svém dopise na rozloučenou píše: „Jako je nejhanebnějším rysem otročivosti stádné klanění se současným mocným a kydání hany na ty členy národa, jejichž doba přešla, je projevem zavrženíhodné zbabělosti, nevyjádříme-li zrale uvážený nesouhlas anebo zabraňujeme-li druhým tak včas učiniti,“ a dále pokračuje: „…snažte se předcházet zlu činně, sotva zpozorujete jeho počátky. Houževnaté úsilí zvládne mnoho, jsme-li proniknuti láskou.“ Tato slova a celý život Vlasty Kálalové mohou sloužit jako pozitivní příklad a připomínka toho, že je třeba neústupně hájit slabší, být tolerantní a ozvat se proti nespravedlnosti. Třeba proto, aby se nevrátila doba, kdy přílišná humanita bude důvodem k represi státní mocí.
 

Martin Satoranský
autor je dramaturg Městských divadel pražských