Deindustrializace je velké téma, o kterém se nemluví, a přitom stojí za vším, co dnes vidíme

(vybrané ukázky z článku Beth Steelové v The Skylark^[1])

Žila jsem už řadu let v Londýně, pracovala v divadle a spousta lidí kolem mě byla otřesena z toho, co se stalo. Byli šokovaní a neměli ponětí, proč se to stalo. To mě přivedlo k nápadu vytvořit dílo, kde by lidé seděli dvě a půl hodiny v temném sále spolu s postavami, které si zamilují, se kterými se budou smát, budou s nimi nesouhlasit, které je rozzuří. Ztratili jsme tenhle rozměr lidskosti: to spojení mezi sebou, které nám divadlo může vrátit.
 
Potom přišly volby v roce 2019 a zbořily tzv. rudou zeď. (Red Wall – termín užívaný v britské politice a označující parlamentní obvody v Midlands a Severní Anglii, které historicky podporovaly Labour Party. Ve všeobecných volbách v roce 2019 většinu parlamentních křesel získala Konzervativní strana, což média popisovala tak, že „rudá zeď zmodrala“ – barva konzervativců; v roce 2024 labouristé získali svá křesla zpět – pozn. red.)
 
Moje město bylo mezi těmi mnoha, ve kterých 70 % obyvatel volilo brexit. Přestože vždycky volili labouristy, teď hlasovali pro Borise Johnsona. To bylo kdysi nemyslitelné. Teď se to posunulo ještě dál. (Od konzervativního Johnsona k pravicovému populismu, politické straně Reform – což byla dříve Brexit Party Nigela Farage a znamenala radikálnější odklon od Labour Party – pozn. red.) Nestačí se jen mezi těmi lidmi objevit, když jde o to, vyhrát volby. Musíme o jejich životech podat svědectví, sednout si s nimi, znovu poznat jeden druhého.

To byl impulz k napsání hry. (Než hvězdy zapadnou – pozn. red.) Chtěla jsem ji usadit do jednoho dne, kdy si místní žena bere muže z východní Evropy. Chtěla jsem se podívat jakoby lupou na změny, které jsem viděla ve městech, jako bylo to moje. V Shirebrooku, kde ta rodina žije, byl kdysi uhelný důl. O několik dekád později stojí na jeho místě obrovský sklad Sports Direct. Strategií téhle firmy bylo přivézt do města mladé lidi z východní Evropy. Do města, které bylo naprosto homogenní a trpělo masivní nezaměstnaností.

Nechtěla jsem napsat hru, ve které se lidé přou o politice, ale kde ji žijí, hru, která ukazuje, jak je politika vetkaná do každodenního života lidí. Svatba mi připadala jako dobrá událost, radostná a plná příslibů; událost, která vypovídá o tom, co je dnes a bude zítra, a současně obsahuje desítky let historie; ztráty, změny a napětí.

Deindustrializace je velké téma, o kterém se nemluví, a přitom stojí za vším, co dnes vidíme. Ve městě, jako je to moje, způsobil konec průmyslu nejen to, že lidé přišli o práci, ale také přišli o svou identitu. Přijdeš o pracovní místo, kde je politika denním chlebem a kde jsou odbory. V „podniku“ Sports Direct dostaneš zprávu o šichtě esemeskou, když ji prošvihneš, nemáš práci celý týden. Ekonomické změny jsou jen jednou částí; práce byla taky zdrojem hrdosti a pocitu sounáležitosti. Imigrace to vystupňovala, protože se dotkla posledního zbytku identity. Když přijede někdo nový, viditelně jiný, může to vyvolat zápas o to, „kdo jsme teď my“?

V životě jsem schopná střílet od boku jako každý jiný. Ale divadelní hra mě nutí myslet jinak, najít, co je v každé postavě velkorysé, odvážné, zranitelné a krásné, dokonce i v takové, o které druzí říkají, že je „toxická“. Psaní je o pravdě. Nevěřím zobrazením, která lidi škatulkují; pokud jsi o svém pohledu opravdu přesvědčený, měl bys je nechat žít se všemi rozpory.

Ve hře Než hvězdy zapadnou jsou chvíle rozměrem téměř kosmické, i když jde pořád o jednu osobu – o nás všechny. Jak řekl Walt Whitman, „nosím v sobě zástupy“.

Citlivost pro mě znamená chtít právě tohle hledat a nacházet v každé postavě a dát si čas to najít. Nepodlehnout strachu – strachu z rozporů, strachu z empatie – a nakonec říct pravdu.

^[1] STEEL, Beth. Deindustrialisation is the great unspoken story behind much of what we see today. The Skylark, [b. d.]. Dostupné [on-line] na: https://www.theskylark.org/post/beth-steel [cit. 6. 2. 2026; článek vznikl na základě rozhovoru z 13. srpna 2025].