Emigrace bez příprav: Příběh Ivety Clarkeové

OD ZÁŘÍ MINULÉHO ROKU SE SCHÁZEJÍ KAŽDÝ TÝDEN VE ZKUŠEBNĚ MĚSTSKÝCH DIVADEL PRAŽSKÝCH A POD VEDENÍM LEKTORKY ALENY SKÁLOVÉ HLEDAJÍ SOUVISLOSTI MEZI IVETINÝM OSUDEM A SVÝM VLASTNÍM POJETÍM SVOBODY, ODVAHY A IDENTITY.

Už ve své první práci po promoci na Vysoké škole ekonomické Iveta poznala, že život v normalizačním Československu pro ni nebude jednoduchý. Její bratranec emigroval rok předtím do Kanady a tento (ne jediný) vroubek v kádrovém profilu rodiny pociťovala Iveta neustále. Byla nejlepší z ročníku, ale nikdy nemohla dosáhnout na pozici, kterou si přála a zasloužila. „Chtěla jsem žít podle svého, ne se přizpůsobovat pravidlům, která mi nedávají smysl.“ Měla prestižní místo v Československé akademii věd, ale přála si pracovat v mezinárodním obchodu a být v kontaktu se zahraničím. Ubíjely ji polední přestávky s kolegy, neustálé stěžování si a předávání vtipů o životě v komunistickém režimu, bez možnosti něco skutečně udělat a změnit.

Z Československa odešla ve dvaadvaceti letech bez jakýchkoli plánů. O myšlence na útěk věděl jen kamarád Petr. Jeho manželka a dcera utekly o několik měsíců dříve do Německa a Petr se chtěl pokusit dostat se za nimi. S Ivetou se tedy společně zapsali k zájezdu do Jugoslávie. Během programu získali od průvodkyně své pasy, Iveta zavolala bratranci do Kanady pro několik rad a zkusila štěstí na rakouské ambasádě v Záhřebu. Vzpomíná na to, jak se jim v Záhřebu vyplatila upřímnost. „Před námi stál nějaký Polák a žádal o průjezdní vízum přes Rakousko. Aby se dostal domů. To jsme chtěli říct taky, dělalo se to tak. Paní za přepážkou mu ale nevěřila a odmítla ho. Mě se potom taky zeptala, jestli chci žádat o průjezdní vízum. Odpověděla jsem, že ne, že chceme emigrovat. Dala nám razítko a popřála good luck.“

Cesta ke statusu uprchlíka, žadatele o azyl a nakonec občana Spojených států amerických byla dlouhá a komplikovaná. Ve Vídni pomohl Ivetě umělec a emigrant Jan Brabenec, bratr jejího lékaře v Československu. Poradil jí, jak se zaregistrovat v uprchlickém táboře v Traiskirchenu a požádat o azyl v Rakousku a v USA. Iveta žádala raději ve více zemích. Nemohla riskovat, že rakouské úřady její žádost zamítnou, to by znamenalo nucený návrat do Československa a vězení za nelegální opuštění republiky. Ivetě se podařilo zavolat rodičům až za dva měsíce. „Na dvoře ubytovny pro uprchlíky postávali lidi z různých zemí, a když jim člověk hodil z okna peníze a telefonní číslo, mohli někam zavolat anebo něco vyřídit. Srolovala jsem dvacet marek a napsala na papírek telefonní číslo mých rodičů. Peníze si vzali, ale nikam nezavolali, takže táta za ty dva měsíce skoro zešedivěl. Ale potom měli naši radost, přáli mi to.“

Po uplynutí povinné čtyřicetidenní karantény směla Iveta opouštět ubytování v bývalých kasárnách v Traiskirchenu a začala také načerno pracovat v kuchyni penzionu. Měla štěstí, že uměla plynně německy. I když byla práce opravdu těžká a musela být v kuchyni sedm dní v týdnu, byla za ni ráda a podařilo se jí našetřit nějaké peníze. Nejhorší bylo čekání na odpověď imigračních úřadů. Petr dostal během čekání v Traiskirchenu zprávu od své ženy. Chtěla být v emigraci s dcerou sama a požádala o rozvod. Po vyřízení rozvodových papírů se Petr s Ivetou vzali. I když byli dobří přátelé, důvod ke sňatku byl čistě praktický. V manželském páru bylo mnohem snadnější získat azyl v Kanadě nebo USA, zvlášť když muž uměl řemeslo. Petr byl tesař.

Rodičům se Iveta bála po telefonu vysvětlit, že nejde o romantickou svatbu, ale jen o domluvenou formalitu. „Máma se rozhodla pro takový trik. Tenkrát bylo možné získat takzvané přemlouvací vízum. Když vycestoval někdo z vaší rodiny, mohli jste za ním na tři dny vyjet a přemluvit ho, aby se vrátil. A tátovi se podařilo vízum dostat na dny naší svatby. Řekl o tom mým spolužákům, kteří mi po něm poslali dopisy a fotky, máma napekla koláče a zabalila mi slavnostní šaty. Táta koupil i prstýnky, všechno to připravil do tašky a chystal se na cestu vlakem. A někdo ho udal.“ Iveta jela za několik dní stopem z Traiskirchenu do Vídně a v sedm ráno vyhlížela otce na nástupišti. Když se všichni cestující rozešli, začala tušit, co se mohlo stát. Otce zadrželi na hranicích, prohledali tašku a odhalili, že Ivetu nejede přemlouvat. Kuriozitou obsahu svatební tašky byl kreslená mapa Československa od Ivetina kamaráda architekta. V mapě byly vyznačené cesty, na kterých se dobře stopovalo, a v číslech uvedeno, kolik kterými místy projede za hodinu aut. Ivetin otec byl kvůli plánku zadržen pro podezření ze špionáže. Naštěstí nakonec jen na několik dní a pro rodinu z toho neplynuly žádné větší postihy.

Po tomto nepovedeném svatebním dni čekali Iveta s Petrem ještě více než rok. Poté přišla konečně kladná odpověď z USA a mohli společně odletět do Washingtonu. Tam prožili na dálku i sametovou revoluci. V USA Iveta od začátku skutečně zažívala pocity svobody a spravedlivého jednání mezi lidmi i na úřadech. S odstupem mnoha let se ale dívá na svůj příběh trochu jinak. „Teď už vím, že mi tenkrát nešlo jen o život ve svobodné zemi. Chtěla jsem se osamostatnit od rodičů, dělat svá vlastní rozhodnutí a vybudovat si svoje zázemí. Přišla fáze, kdy jsem si potřebovala zkusit žít bez jejich pomoci. I když byli skvělí. Tak to byl jeden z důvodů, proč jsem jim o emigraci neřekla dopředu. Abych je chránila a taky, aby mě nemohli nijak ovlivnit.“

Prostřednictvím příběhu Ivety Clarkeové vstoupili studenti divadelního ateliéru Paměti národa v Městských divadlech pražských do dialogu s nedávnou historií. Při tvůrčí práci porovnávali výzvy dnešního světa s nástrahami osmdesátých let ve východním bloku, inspirovali se osobností pamětnice a zkoumali své vlastní vazby na Českou republiku a českou kulturu, své sny a současné podoby emigrace. V autorském představení Good Luck!, které bude završením jejich několikaměsíční práce, zazní mimo jiné tyto úryvky:

Myslím, že migrace bude čím dál aktuálnější. Ale napadá mě, jestli časem vůbec budou bezpečná místa, kam emigrovat.

Ohromně bych se bála vystoupit ze své komfortní zóny a opustit to, co miluju. Ale kdyby byla politická situace neúnosná, kdybych se bála cokoliv říct, nic jiného by nezbylo.

Nejvíc by mi chyběl náš dobrý chleba s máslem a domácí marmeláda.

Emigrace by měla být svobodná volba pro všechny, protože ne každý má takové štěstí jako my.

Je to jiné, když víte, že se domů můžete kdykoliv vrátit.

Jsem člověk, který potřebuje mít každou minutu svého života pečlivě naplánovanou. Obdivuju, s jakou lehkostí si Iveta dokázala poradit, i když nic nešlo podle plánu.

Chyběl by mi pocit, že to tu znám, že můžu někomu poradit cestu, že tu nejsem cizinec. Jít do českého divadla… Tehdy bych ale asi byla odvážná a odešla. Chtěla bych říkat, co si myslím. Rozhodovat o svém životě.

Před globálními problémy není kam utéct. To je nejhorší.

Never give up. Nikdy se nevzdávej.