True crime: léčba neklidem

Na přelomu tisíciletí jsem bydlel v jednom bytovém domě se zdmi tenkými jak z papíru. Když naše sousedka, letitá dáma, propadla opojně modrému svitu televize a nekonečnému vodopádu detektivek, tak jsem měl pocit, jako bych seděl na gauči přímo vedle ní. Tak hluchá byla. Uchvácena ostrovtipem Jessicy Fletcherové, postavy slavného seriálu To je vražda, napsala o důchodkyni, která kam vkročí, tam je nějaký mord. Jednoho dne však televize za papírovou zdí utichla. Vzpomínám si, že když jsem sousedku potkal, říkala, že už viděla úplně vše a ze všeho toho zla už má těžkou hlavu. A bylo ticho. Kdyby tak žila dnes, nejspíš by zjistila, že ani zdaleka neviděla vše. Skutečné brutální vraždy, křivé duše vrahů vykreslené do posledních detailů a dostupnost všech odstínů zla by měla jak v bonboniéře přes celý stůl. To by se jí nejspíš nelíbilo, ale pro jiné to je potrava pro duši.

Každý živý článek přírody bojuje o přežití a chce být v bezpečí. V tomto světle zní potřeba zažívat strach poněkud nerozumně, ale ve skutečnosti to, čemu bychom se logicky měli vyhýbat pro klid své duše, je příčinou naší evoluční úspěšnosti. Většina živých organismů, a to včetně hmyzu a rostlin, se svým způsobem umí bát. Strach je základní emoce vznikající v reakci na bezprostředně vnímané nebo očekávané ohrožení, která aktivuje obranné mechanismy organismu. U člověka se však jedná o komplexní, víceúrovňový proces, který zahrnuje emoční, kognitivní, fyziologickou a behaviorální složku. Nejde tedy jen o „pocit“, ale o koordinovanou reakci organismu na vnímanou hrozbu.

Ve vzdálených časech byl člověk od svého prvního nádechu po celý svůj život v neustálé ostražitosti, aby se nestal kořistí. I dnes se stále máme, naštěstí pro náš další vývoj, čeho bát. Tváře strachu ale mezitím změnily svou podobu. Dokud se bojíme, tak vnímáme, přemýšlíme, rozhodujeme se, měníme se a přizpůsobujeme. Strach je mocnou přísadou vzestupu našeho druhu a lidé se potřebují bát, aby přežili. Prožívání strachu se nejspíš z větší části nezměnilo, ale stále přítomná pohotovost čelit možnému ohrožení nás naučila způsobům, jak se na strach lépe adaptovat, jak jej využívat k manipulaci ostatních nebo případně sofistikovaně eliminovat původce strachu.

Stále však zůstává otázka, proč by nám mělo být příjemné se strachu záměrně, a dokonce s libými pocity vystavovat. Bojíme se kontrolovaně a zpovzdálí proto, abychom se skutečného a blízkého ohrožení báli méně. Je snadnější mít pod kontrolou akutní pocit strachu v bezpečném odstupu s vědomím, co jej způsobuje, než chronickou úzkost, která se nás dotýká a její původ nemá konkrétní obrysy. Proto se mimo jiné vystavujeme úleku, děsu a možnému ohrožení, abychom trénovali v poklidných časech a bezpečí naši ostražitost, reaktivitu, výbušnost pro časy neklidné či ohrožující. Svrchovaný predátor se udrží na vrcholu pouze, když si zachová svou schopnost se bát a rozvíjí dovednost okamžitě správně, sebezáchovně reagovat.

Existuje na tisíc způsobů, jaké jsme si v průběhu naší evoluční cesty pro neustálý trénink naší ostražitosti nalezli. Silné emoční prožívání dovede vyvolat hudba, výtvarné umění, divadlo, film, ale také sledování rekonstrukce skutečných případů kriminalistiky v odstínech násilí, loupeží, mučení a vražd. Fenomén true crime představuje v současnosti výrazný mediální trend, nicméně jeho psychologické a kulturní kořeny jsou mnohem starší a hluboce zakořeněné v evolučním i sociálním vývoji člověka. Z antropologického hlediska lze násilné příběhy chápat jako součást univerzálních narativů o porušení normy a jejím následném obnovení, tedy o vítězství dobra nad zlem. Ústně šířené příběhy o zlu za dvěma kopci zvyšovaly sounáležitost, obezřetnost a kolektivní regulaci chování. Ve vyprávění však kontury skutečných příběhů hrubly, ztrácely detaily a vyvíjely se obrazotvorností vypravěčů pro uchvácení pozornosti posluchačů. Hladové smysly dychtící po blízkosti krutosti uspokojil až knihtisk, který umožnil již v 16. století šířit jednostránková vyprávění o bitvách, katastrofách, popravách a ukrutných mordech. Senzacechtivým slovem s morálním poučením o pokání a trestu byla obratným marketingem církve, oblažila hrstku gramotných a zbytek nakrmila dřevorytovou ilustrací s detaily činů. Prostý lid chtěl ale více, a tak se na počátku 18. století začaly již masově šířit tzv. kriminální letáky na levném papíru. Skutečné i smyšlené příběhy však nabraly barvu až s potulnými zpěváky a kramáři, kteří objížděli vesnické jarmarky s veršovanými morytáty, kulisami a převleky. Šokující, zaručeně pravdivé příběhy krvavých událostí si odnášeli diváci domů s jednoduchými popěvky a nekonečnými texty ponuré hrůzy se spravedlivým trestem v oprátce. Občas, když se poštěstilo, tak byla ve větším městě nějaká parádní poprava na náměstí. V kolébce lidového vypravěčství se zrodily i první legendy například o Vencovi z Pokratic, loupeživém vrahovi protřelém všemi mastmi podle zločinné obratnosti, kterého znal širý kraj Rakouska-Uherska jako lotra Babinského. Podobně v zahraničí měla krvavá vyprávění největší čtenářský ohlas, a tak se z kriminálních letáků staly pravidelné stránky tzv. soudniček v denním tisku, později viktoriánské gotické romány až k formě detektivní literatury.

Na kontinuální linii lidské fascinace násilím, deviací a porušením sociálních norem obratně navázaly kinematografie, divadlo, hudba, výtvarné umění a v současnosti opratě vyprávění o skutečném zločinu pevně drží zejména kriminální podcasty. Ze zahraničních výzkumů vyplývá, že podcasty pravidelně poslouchá šest set milionů posluchačů a třetina z nich vyhledává true crime. Trh s popisem zločinu narostl za posledních pět let trojnásobně, tvoří desetinu veškerého obsahu, skoro 90 % lidí doposlouchá díl do konce a 73 % si hned pustí další příběh. Z psychologické perspektivy představuje true crime komplexní fenomén na průsečíku evolučně podmíněné citlivosti na hrozby, kognitivní potřeby porozumění a emoční regulace. Lidská pozornost je systematicky orientována na násilné a negativní podněty, které mají vyšší informační hodnotu pro přežití (tzv. negativity bias), a právě proto jsou narativy o zločinu mimořádně atraktivní. Současně však true crime aktivuje i epistemickou motivaci – potřebu vysvětlit extrémní chování a rekonstruovat kauzalitu („proč se to stalo“), což odpovídá obecné tendenci lidské mysli redukovat nejistotu prostřednictvím narativního uspořádání reality. Výzkumy mediální psychologie navíc ukazují, že publikum není přitahováno primárně brutalitou, ale spíše kombinací autenticity a psychologické hloubky, tedy faktem, že jde o reálné příběhy doplněné analýzou motivů pachatele. Ostatně téměř tři čtvrtiny sledujících tvoří ženy, které upřednostňují informace relevantní pro přežití, například strategie obrany nebo analýzu motivů pachatele. To podporuje hypotézu evolučně adaptivního „defenzivního učení“ (defensive learning) za účelem rozvoje obranných instinktů a rozhodování v rizikových situacích. True crime tak využívá dvou sociálněkognitivních mechanismů. Na jedné straně „zástupné učení“ (vicarious learning),,kdy se jedinec učí novému chování, dovednostem nebo informacím tím, že sleduje činy jiných lidí a důsledky, které tyto činy pro ně mají, aniž by musel zkušenost prožít sám. Na druhé straně je pak paradox, kdy současná aktivace stresové a odměnové osy vytváří fenomén „bezpečného strachu“, tedy „přibližujeme se nebezpečí, abychom se cítili bezpečněji“. Podobně jako u hororů dochází k regulovanému emočnímu vzrušení, které může být subjektivně prožíváno jako příjemné. Vedle této hlubší funkce hrají významnou roli i motivy jako zábava, únik, sociální sdílení a voyeurismus, přičemž tyto motivace se navzájem kombinují. Neurokognitivně lze tento fenomén interpretovat jako aktivaci systémů detekce hrozby a odměny: negativní a násilné podněty mají vyšší salienci (negativity bias), zvyšují pozornost a zapamatování, zatímco narativní struktura „zločin–vyšetřování–odhalení“ podporuje dopaminovou anticipaci řešení. True crime tak funguje jako forma simulovaného učení, která umožňuje jedinci mentálně modelovat nebezpečné situace bez reálné expozice. Zároveň však tento proces vykazuje ambivalentní charakter: konzumace true crime může zvyšovat subjektivní vnímání ohrožení a vytvářet cyklus, v němž strach zvyšuje zájem o další obsah, který tento strach dále posiluje.

Tím se dostáváme k negativním až deviantním důsledkům sledování true crime. V rámci „temné turistiky“ dnes můžete absolvovat zájezdy po domech, ve kterých žili a mučili své oběti sérioví vrazi, a v jejich pokojích je možné přespat. Obrazy, dopisy a vlasy vrahů se prodávají za desítky tisíc dolarů, existují speciální aukční síně a kupříkladu rekord drží prodej revolveru Jacka Rubyho, který se vydražil za dva miliony dolarů. Známe případy brutálních vrahů, kteří systematicky napodobovali jiné pachatele nebo studovali policejní postupy pro své zdokonalení právě sledováním true crime. Popisovat zlo je mimořádně náročná disciplína, kterou velká řada vypravěčů neumí uchopit citlivě a bezpečně. Výzkumy dokazují, že dlouhodobá expozice může vést u některých lidí k nadhodnocení pravděpodobnosti násilných činů. Jedinci pak vnímají svět jako nebezpečnější, než odpovídá reálným statistikám. U citlivějších jedinců může docházet k chronické aktivaci stresu, což vede k vyšší míře úzkosti, poruchám spánku a zvýšené ostražitosti. U řady lidí však dochází spíše k otupení, liknavosti a slepotě vůči agresi a utrpení. Některé studie poukazují na riziko romantizace pachatelů a vznik parasociálních vztahů, popřípadě glorifikace zla, což může deformovat morální úsudek. V neposlední řadě je potřeba zmínit, že true crime zdánlivě upírá pozornost k pachateli, ale v každém takovém příběhu jsou zejména oběti, které se společně s pozůstalými stávají obětí zas a znova.

Z mnoha důvodů je rozumné se zlu nevyhýbat. Boj se zlem není volbou, nýbrž povinností, ale zároveň je nezbytné zlo rozumně dávkovat, hluboce nevstřebávat, ale přemýšlet nad ním. Citlivě vybírat kvalitní zdroje bez prvoplánové fascinace, opečovat se dostatečnou protiváhou pozitivních obrazů, více se vědomě a všímavě radovat než nadbytečně strašit a čas od času raději rozložit lokty na parapet mezi muškáty, dívat se ven a učinit rázné rozhodnutí, že zla už bylo dost.