Strach a zoufalství se až příliš snadno promění v hněv a nenávist

Román je oproti filmovému hitu v mnohém odlišný. Neodehrává se v malém německém městě, ale v rakouské metropoli Vídni. I svým časovým zasazením pokrývá kniha větší plochu. Základ je ale stejný – dospívající chlapec Johannes, který je dokonale zpracován nacistickou ideologií, objeví ve svém domě židovskou dívku. Tato událost ho postaví před zásadní dilema – být oddaný vůdci a jeho vizi lepší budoucnosti, nebo zůstat věrný své rodině a základním principům lidskosti. Příběh o moci narativů a o tenké hranici mezi lží a pravdou nabízí znepokojivé paralely i k naší dnešní realitě. Co stálo za vznikem románu a jaká témata nabízí současnému čtenáři, jsem se ptal jeho autorky Christine Leunensové.

Váš životopis je plný kontrastů. Narodila jste se v Americe, strávila několik let ve Francii, přes deset let žila na Novém Zélandu a pak se znovu přestěhovala do Francie. Vaše rodina má italsko-belgické kořeny. Oba vaši dědové prošli nacistickými pracovními tábory. Byla pro vás kniha Nebe v kleci možností, jak se s tímto těžkým rodinným traumatem vyrovnat?

Určitě, ale nejen to. Byla také snahou lépe porozumět tomu, jak se jednotlivé lidské osudy, včetně těch z mé nejbližší rodiny, zaplétají do širších souvislostí této velmi temné éry.

Děj románu je vlastně poměrně komorním příběhem. Za hranicemi světa hlavních hrdinů přitom probíhají přelomové události a zásadní historické či společenské změny. Je právě tento střet „velkých dějin“ a intimních traumat tím, co vás jako spisovatelku nejvíce přitahuje?

Rozhodně ano, právě tam jako autorka nacházím největší inspiraci. Tak nějak totiž sami prožíváme své vlastní životy – od toho, co se kolem nás děje, se nedá úplně oprostit – vždycky nás to nějak ovlivňuje, ať už přímo, nebo nepřímo, někdy konkrétně, jindy spíš v dlouhodobější, emocionální rovině.

Proč jste děj přesunula z Paříže zrovna do Vídně? Byla pro vás motivem i rakouská snaha prezentovat svou zemi jako nevinnou oběť nacismu?

Vídeň je po staletí důležitým kulturním centrem – je tam cítit Mozartova hravost, Mahlerova citová křehkost, lehkost valčíku, Freudův psychologický vhled a mnoho dalšího. Vnímám ji jako mnohovrstevnaté město s bohatou historií: habsburská Vídeň, poté Vídeň jako hlavní město první rakouské republiky – a do toho postupně proniká nacismus jako další vrstva. Chtěla jsem zpochybnit její obraz nevinné bezmocné oběti vydané osudu – protože pokud se to mohlo stát ve Vídni, mohlo by se to stát téměř kdekoli.

Příběh, který se stal předobrazem vašeho románu, jste vyslechla od starší přítelkyně z Paříže, která se zamilovala do polského Žida, kterého pak její rodina ukrývala. Proč jste se rozhodla udělat v knize z objevitele úkrytu zfanatizovaného chlapce z Hitlerjugend?

Šlo mi o to, aby Johannesovo objevení Elsy ve vlastním domě zpochybnilo všechno, k čemu ho vychovávali: čemu měl věřit a co měl cítit.

Kniha tematizuje proces indoktrinace dětí a jejich transformace ve věrné služebníky režimu. Bylo pro vás autorsky i psychicky náročné proniknout do mysli takto zfanatizovaného dítěte?

Abych to zvládla, musela jsem sledovat Johannesův vývoj krok za krokem. Nejprve je to obyčejný kluk – pouští draka na vinicích, jezdí na kole. Pak se ale mění to, co se učí ve škole, a je nucen vstoupit do Jungvolku a později do Hitlerjugend, a postupně se začíná proměňovat. Tím, že jsem se do něj dokázala vžít, jsem mohla proniknout hlouběji do jeho psychologie a připomínat si, že to bylo jen dítě, kterému vzaly lidskost dospělé autority, kterým důvěřoval.

V inscenaci se dotýkáme fenoménu „manosféry“ a vlivu některých politiků či influencerů na dospívající chlapce. Vidíte historickou podobnost mezi tehdejší Hitlerjugend a dnešní on-line radikalizací mládeže?

Rozhodně. Dospívající chlapec nebo mladý muž, který se cítí osamělý a ztracený v anonymním prostředí internetu a jehož budoucnost mu nenabízí radost, smysl ani naději, může snadno uvěřit nějaké „velké“ a „naléhavé“ věci. Pocit, že je najednou součástí určité skupiny nebo hnutí, může zaplnit jeho pocit vnitřní prázdnoty. Jenže strach a zoufalství se až příliš snadno promění v hněv a nenávist – a ty jsou pak mylně považovány za sílu a hrdinství.

Dnes vidíme zejména v západních zemích děsivý nárůst násilí u dospívajících mužů. Když jste studovala manipulaci dětí v období nacismu, objevila jste i mechanismus toho, jak snadno se dá v mladém člověku zničit přirozená empatie? Čím si tento současný nárůst násilí vysvětlujete?

Když se ztráta empatie začne považovat za něco „cool“ a dospívajícím dává pocit mužnosti a uznání, málokdo chce působit jako slaboch, na kterého ostatní shlížejí. Stejně jako v knize je rozdíl mezi těmi, kteří jsou skutečně bezcitní a násilní ve své podstatě, a těmi, kteří to jen předstírají a přizpůsobují se brutalitě – jenže jejich chování a důsledky mohou být bohužel stejné.

Ústředním mottem vaší knihy i naší divadelní adaptace je věta, že lež je nebezpečná tím, že se stává skutečnou v mysli jiných lidí. Kde se podle vás láme hranice, kdy už člověk nedokáže rozeznat vlastní lež od reality?

Lež je v určitém smyslu jen alternativní realita, která se nikdy nestala. Když si ji ale člověk začne představovat, držet se jí a lhát sám sobě, vzdaluje se realitě a překračuje hranici do umělého světa vlastní mysli.

Jak z tohoto úhlu vnímat dnešní dobu, o které se mluví jako o postfaktické, údobí, ve kterém hrají obrovskou roli dezinformace? Do toho všeho ještě nástup umělé inteligence… V čem se to liší od světa, který jste stvořila v knize, anebo se mu naopak podobá?

Tato takzvaná postfaktická doba mě znepokojuje. Propaganda samozřejmě není nic nového. Ale znehodnocování pracně získaných poznatků – například šířením tvrzení, že je Země placatá – nás vrací zpátky. Ještě víc mě ale znepokojuje míra nenávisti, která se dokáže šířit on-line, i jazyk, jakým jsou druzí lidé dehumanizováni. To silně připomíná některé momenty z mé knihy.

V roce 2023 jste strávila nějaký čas v Praze. Váš rezidenční pobyt v rámci projektu Praha město literatury byl vůbec první literární rezidencí, které jste se zúčastnila. V čem pro vás byla tato zkušenost tvořit v naprosto novém prostředí nejpřínosnější? Čím vás zrovna Praha lákala?

V novém prostředí jsem si připadala jako úplně nový člověk. V jistém smyslu to tak i bylo; všechno pro mě bylo nové – jazyk, kultura i město. Pracovala jsem dlouhé hodiny, ale každodenní procházky a krása, kterou jsem při nich viděla, mě vždy znovu nabily energií. Na Praze mě přitahovalo i to, že se tu natáčel film Králíček Jojo s českým štábem, a také to, že mám v Česku nakladatele několika svých knih. Dlouhodobě jsem k této zemi cítila silné umělecké i intelektuální pouto, a proto pro mě bylo důležité poznat Prahu osobně.