Od odcizení k násilí a zase zpátky: Jak přistupovat k malým vůdcům dnešního světa?

Termín radikalizace se v současné době poměrně často skloňuje v médiích v souvislosti s nejrůznějšími incidenty u nás i v zahraničí, ale jestli existuje nějaká centrální otázka, na kterou se snaží najít odpověď odborníci i laická veřejnost, odkazuje k tomu, jak v našem okolí můžeme radikalizovaného jedince rozpoznat. Má nějaké konkrétní charakteristické znaky? A dá se radikalizaci vůbec zabránit nebo alespoň zmírnit její dopady?
 
Pojem radikalizace
Na začátku bychom si měli vymezit, co radikalizací vlastně myslíme. Definovat tento pojem totiž není vůbec jednoduché. Jak už v roce 2010 ve své studii Koncept radikalizace jako zdroj zmatení podotkl historik Mark Sedgwick, „používání jednotné definice radikalizace je docela problematické, protože nejenže na ní neexistuje shoda, ale používá se ve třech různých kontextech: bezpečnostním, zahraničněpolitickém a integračním“. Víme navíc, že se jedná o fenomén velmi obecný, který může mít různé projevy a intenzitu. Funkční řešení nabízí například Donatella Della Portaová, která ji vidí jako „proces eskalace od nenásilného ke stále násilnějšímu repertoáru akcí, který se vyvíjí prostřednictvím komplexního souboru interakcí odehrávajících se v čase“.

Co vlastně proces radikalizace spouští? Vnímáme ho jako odklon – od společenských norem, konvenčního chování, od podpory demokratického řádu. Člověk se většinou na začátku cítí odcizen ve smyslu odpojení od zbytku společnosti, vnímá sám sebe jako zranitelného a cítí potřebu vnitřního vzdoru. Výzkumník terorismu Randy Borum shledává v tomto procesu čtyři hlavní kroky, které se dají redukovat na jednoduchá prohlášení. Prvním krokem je prosté „není to správně“, po kterém následuje „není to fér“, jako třetí se objevuje „je to vaše chyba“ a celý proces vrcholí větou „to vy jste zlo“. Jedinec má pocit, že mu okolí nerozumí, jeho odpor vůči ostatním neustále zesiluje a paralelně s tím se začíná objevovat i přechod od úvahy k činům. Tou nejkrajnější formou, kterou v tomto kontextu vnímáme, je terorismus. Protože jeho účelem je primárně rozsévat strach v co největší možné míře.
 
Radikalizace u blízké osoby
Jak poznat, že se na scestí dostává někdo z mých bližních? V první řadě je třeba poznamenat, že každý člověk je jedinečný, a ne u každého je radikalizace hned viditelná pro okolí. To pak vede k situacím, kdy známí masových vrahů vypovídají, že je pokládali za extrémně inteligentní a nikdy by si nedovedli představit, že budou schopni násilí. Často se také objevuje teze, že radikalizaci snáze podléhají méně vzdělaní jedinci ze sociálně slabých rodin, jindy že ti, kdo mají málo přátel. I když je vliv okolního prostředí naprosto zásadní, je třeba zdůraznit, že nikdo není stoprocentně imunní. Stejně jako se z dětí chudých rodičů mohou stát lékaři, mohou se i z bohatých a vlivných stát radikálové. Stěžejní roli hraje osobní odpovědnost – případně její absence – a schopnost vybudovat vlastní hodnotový rámec.

Radikalizace je univerzální a může se týkat každého v kterékoli době. Historicky se jedná zejména o různá vysvětlení toho, jak mohlo tolik lidí podlehnout dvěma bezprecedentně hrůzným ideologiím – nacismu a komunismu. Existuje mnoho výkladů; vše každopádně začínalo na osobní úrovni – pocit vyloučení, snaha potrestat stávající politické elity, ale také hospodářské obtíže vedoucí k sociálním nepokojům. Individuální pocit se tu spojil s ideologií. Ta pak posloužila jako vysvětlení světa, ale zároveň pojítko, které k sobě přibližuje podobně uvažující jedince. Hannah Arendtová, která se podmanivému vlivu nacismu a komunismu věnovala ve svém Původu totalitarismu, si všimla toho, že obě ideologie vnášely do společnosti až elektrifikující náboj, vůbec ne vzdálený náboženskému uctívání. Obě hnutí se nejdřív pokusila svět vysvětlit, poté jej ovládnout. A něco nabízela každému člověku. Tu pocit záchrany světa, jinde lepší postavení nebo vyšší plat. S odpovědností se nezdržovala, zato všechny argumenty odprezentovala v jednotlivých a úderných sděleních, která jako by měla ukončit vše špatné starého světa. Právě spojování radikalizovaných jedinců do společenství je to, co je skutečně nebezpečné. Ideologie totiž jako by nabízela krytí, omluvu pro hrůzné činy.
 
Influenceři a on-line komunity
Rozvoj internetu, sociálních sítí, ale také herního prostředí v současném globalizovaném světě vytvořil svět komunit, které dnes kvůli technologickému pokroku v šifrování konverzací mohou účinně pracovat se skrýváním a konspirací. Výsledek? O tom, že se někdo v našem okolí radikalizuje, se můžeme dozvědět o dost později. On-line svět poskytuje anonymitu a dává na výběr: jedinci se mohou mnohem snáz než dřív uzavřít do sebe, čímž se zcela vyhnou konfrontaci s názorovými oponenty, stejně jako mají mnohem víc možností síťování v domněle paralelním světě. Anonymita tu vytváří paradox: konečným cílem radikálních ideologií totiž má být změnit společenský řád, což nelze učinit, aniž by celému světu neukázaly, že mají pravdu. Zvítězíme, ale poměrně dlouho se za to, za co bojujeme, musíme stydět.

V posledních letech vidíme ideologické vzorce třeba v podobě stále se rozpínajícího prostoru tzv. manosféry – sféry influencerů, kteří se snaží mladým mužům vysvětlit, proč nemají úspěch u žen, a postupně je vtahují do světa nenávisti. Sami poskytují oporu a pocit sounáležitosti, tolik potřebný v případě odcizení. Rozšířil se také prostor, ve kterém manipulátoři mohou s mladými muži pracovat. Snaží se napojit na prostředí fitness videoobsahu, herního průmyslu, velmi se zdokonalili v tom, jak na cizím neštěstí vydělávat. Často se objevuje propagace různých alternativních způsobů, kterými si muži mohou zdokonalit svou figuru, mnohdy společně s odsuzováním konvenčních cest. V jiných případech zase můžeme sledovat pronikání ezoterické agendy do medicíny, které může v krajních případech skončit zdravotním neštěstím. Pozorujeme také snahu o to, zakomponovat do obsahu propagaci konkrétních politických směrů, někdy dokonce politiků, kteří se rádi nechávají vidět v posilovně. Klíčovými aspekty se stávají stírání hranic mezi světem celebrit a světem politiků, neustále se zvýrazňující otázka genderu nebo identity či stále populárnější plnění různých výzev.

Stranou by ale neměl zůstat ani opačný názorový pól než ten extrémně pravicový. Radikálové úřadují i v případě různých výkladů izraelsko-palestinského konfliktu nebo jiných geopolitických výzev a dokážou sešikovat své příznivce v sabotážích či útocích na majetek. Princip je ale i nadále stejný: ideologie dává jedinci vysvětlení něčeho, co pokládá za problematické, a je sama o sobě pohnutkou k akci.
 
Co s tím?
Existují možnosti, jak proces vzrůstající radikalizace zvrátit? Pokud se bavíme o individuální úrovni, kdy jde například o vašeho blízkého, základem je, abychom to vůbec rozpoznali. Pokud se to podaří včas, dává smysl především otevřená komunikace. Základní poučkou je, abychom pod tíhou vlastního přesvědčení ještě dál nepřispívali k tomu, co radikalizaci pohání dopředu – tedy pocit vyloučení ze společnosti. Nálepkování a urážky málokdy něčemu prospějí, snaha o empatii ale dovede zachránit nejednu situaci. Ti, kdo mají na počátku vyhraněné názory, mají velkou šanci se umírnit pod tlakem srozumitelných argumentů. To nejtěžší ale někdy možná není diskutovat, ale k debatě člověka, u kterého se proces radikalizace již spustil, přimět. Aby se to povedlo, musí mít takový člověk alespoň minimální vůli vpustit do svého světa názorovou oponenturu. V mém okolí se hodně lidí setkává s tím, že se třeba během covidové pandemie radikalizovali jejich blízcí. Stejně jako je tomu v politické propagaci myšlenek, i zde často platí, že emoční argumenty vítězí nad racionálními. A byť to možná zní trochu paradoxně, je to právě emoce, která tyto lidi dokáže ze scestí opět navrátit zpět do společnosti.

Na ideologické úrovni existují dvě možné cesty. První je udělat maximum pro to, aby se umírnění politici sami nepoškozovali, nenabourávali své ideje, a tím nenahrávali radikalismu a populismu. Druhá cesta je zředění toxického obsahu některých komunit v herním prostředí nebo na sociálních sítích. Pro někoho může být překvapivé, že výzkumy prokázaly pozitivní vliv zjemňování antisemitského obsahu. Když se v neonacistických komunitách objevila na první pohled dobře zpracovaná krátká edukativní videa o tom, jak zhoubné je popírání holocaustu, míru protižidovské radikalizace to snížilo. V prostředí manosféry se pak často mluví o propagaci netoxické maskulinity. Zdůrazňuje se v ní atraktivita těch mužů, kteří odmítají ponižování žen, a naopak přinášejí společnosti pozitivní hodnoty.

Pravdou navíc zůstává, že deradikalizace, proces, při němž se jedinci vracejí do společnosti zpátky, vůbec není jednoduchá. Vede přes komplikované přijetí vlastních minulých omylů, podporu okolí i nataženou pomocnou ruku na druhém břehu. Pozitivní příklady existují a za celou dobu výzkumu radikalizace jich nebylo málo. Jako příklad nám může sloužit třeba Ingo Klier, bývalý německý neonacista, který otevřeně sdílel svou zkušenost s odvrhnutím extrémní ideologie. Bodem obratu se pro něj stal moment, kdy bomba, nastražená skupinou, jíž se stal členem, zabila dvě mladé dívky. Pohnutí svědomí může někdy přijít zčistajasna… Někdy oním „očištěním“ procházejí i celé komunity, dokonce národy. Existuje snad lepší příběh na světě než ten o napraveném hříšníkovi?