Co všechno stačí k tomu, aby se z dítěte stal věrný vykonavatel cizí pravdy?

Co všechno stačí k tomu, aby se z dítěte stal věrný vykonavatel cizí pravdy? A jak málo někdy chybí k tomu, aby se hra na vojáky proměnila v realitu? V Rokoku jsme uvedli světovou premiéru inscenace Můj malý vůdce, adaptace románu Christine Leunensové Nebe v kleci, který se stal předlohou oscarového filmu Králíček Jojo. V režii Tomáše Ráliše a v adaptaci Davida Košťáka vznikl mrazivý i dojemný příběh o lásce, moci a malých vůdcích, kteří drží u moci ty velké.  

Hlavním hrdinou je Johannes, dospívající chlapec, který zcela propadl nacistické ideologii. Ve škole dostává nové učebnice, v Hitlerjugend nachází kamarády, řád i smysl a svět kolem sebe začíná chápat jako místo, kde je třeba správně poslouchat, správně nenávidět a správně věřit. Jenže ve chvíli, kdy se válka přiblíží i k jeho vlastnímu domovu a Johannes odhalí tajemství, které může zničit celou rodinu, začne se jeho obraz světa nebezpečně drolit.  

Právě tento rozpor mezi oddaností ideologii a elementární lidskostí stojí v centru inscenace. David Košťák v souvislosti s adaptací upozorňuje, že příběh nezkoumá jen konkrétní historickou epochu, ale především to, co znamená pravda, kdo ji utváří a jak snadno se ze lži může stát skutečnost, pokud jí uvěříme. Vedle drobných lží, kterými si zpříjemňujeme vlastní svět, tu stojí velké lži, které pomáhají utvářet svět těm, kdo si ho chtějí přivlastnit.  

Dramaturg Martin Satoranský připomíná, že inscenace tematizuje moc, manipulaci, pravdu a lež, ale zároveň ukazuje i určitý model vztahů a soužití, který nemusí patřit jen minulosti. I dnes totiž existují prostředí, v nichž se mladí muži učí hledat sílu v podřízenosti, v jednoduchých odpovědích, v přijetí cizího nepřítele a v pocitu, že někam konečně patří. Právě proto inscenace nefunguje jen jako historický obraz nacistické indoktrinace, ale i jako nepříjemně aktuální připomínka toho, jak snadno se dá pracovat se strachem, osamělostí a potřebou identity.  

Silně to pojmenovává i sama autorka literární předlohy Christine Leunensová, která byla na premiéře v Rokoku osobně přítomna. Podle ní může osamělý a ztracený dospívající chlapec, jemuž budoucnost nenabízí radost, smysl ani naději, snadno uvěřit nějaké „velké“ a „naléhavé“ věci. Pocit sounáležitosti pak zaplní vnitřní prázdnotu, ale strach a zoufalství se až příliš snadno promění v hněv a nenávist, které bývají zaměňovány za sílu a hrdinství.  

Můj malý vůdce tak rozšiřuje repertoár Rokoka o titul, který se dívá přímo do míst, kde vzniká poslušnost, kde se rodí manipulace a kde se z lidské potřeby někam patřit může stát nástroj moci. Je to inscenace o dospívání, lži a indoktrinaci, ale také o tom, že i v té největší temnotě může zůstat jiskra naděje. A že právě o ni je potřeba bojovat včas.