Gershwin ze Žižkova: Jaroslav Ježek, velký skladatel z malé země

Po nich měl do studia se svým nahrávkami vstoupit jazzový saxofonista, klarinetista a kapelník Woody Herman, tehdy ve svých třiceti letech na prahu budoucí slávy. Když zazněly hudební ukázky, v režijní místnosti zpozorněl: „Co je to za muziku? Kdo to složil? Že by Gershwin?“ zajímal se. „Ale je divné, že to neznám…“ Vysvětlili mu, že na tom nic divného není, protože autorem je jistý Ježek, anglicky Hedgehog, z dalekého Československa. Načež Woody Herman, nic netušící o Ježkově klopotném životě, prohlásil: „Ten se narodit v Americe, šlapal by Gershwinovi na paty!“

Ani netušil, jak trefně udeřil hřebíček na hlavičku. Ti dva měli leccos společného. Oba pocházeli z chudých poměrů. Gershwin, ročník 1898, byl synem židovských přistěhovalců z Ruska, kteří našli svůj nový domov v newyorské čtvrti Brooklyn. Ježek přišel na svět uprostřed Žižkova, který tehdy, v roce 1906, ještě ani nepatřil k Praze. Dva roky po něm se jeho rodičům, krejčímu Adolfovi a jeho ženě Františce, narodila ještě dcera Jarmila. Oba, George i Jaroslav, se měli do hudebních dějin zapsat tím, že komponovali různorodou hudbu znamenité úrovně.

Pravda, Ježek si na své konto nemohl připsat operu tak významnou, jako byla Gershwinova Porgy a Bess, pro kulturní Ameriku doslova přelomová. Zato vynikl širokou škálou své tvorby, které – vnímáno hlediskem obliby – přirozeně vévodily divadelní a filmové písně, ale stejně kvalitní byla jeho tvorba v oblasti soudobé klasiky. Zkomponoval k dvěma tuctům skladeb pro klavír, komorní soubory, orchestry či sólový a sborový zpěv. Podobně jako Gershwin hrál znamenitě, ne-li virtuózně na klavír a jeho majstrštykem byla také pódiová improvizace. Někdy vyzval diváky, aby mu navrhli čtyři různé tóny, na které vzápětí složil skladbičku. Jindy oslnil užaslé publikum úpravou lidové písně Šla Nanynka do zelí ve stylu různých skladatelů minulosti. Rozburácel klávesy jako bouřlivák Ferenc Liszt, vzápětí se převtělil do romantické duše impresionisty Clauda Debussyho; cizí mu nebyl ani hudební svět Igora Stravinského či Paula Hindemitha: „Ježek se mohl předvést jako neobyčejný znalec hudební literatury,“ poznamenal na toto téma uznávaný publicista, klavírista i pedagog Václav Holzknecht a dodal: „Jak si ji osvojil při svém nedostatečném zraku a za materiálních podmínek tehdy ještě velmi omezených, suď bůh.“



Jaroslav Ježek s herečkou Marií Grossovou Sedláčkovou o pauze představení Caesar 
foto: archiv Jaromíra Farníka

Roku 1947 vyšla z tvůrčí dílny Václava Holzknechta sice útlá, ale půvabná a hlavně obsažná knížka nazvaná výmluvně Tak žil Jaroslav Ježek. Její autor se totiž se skladatelem dobře znal; chodili spolu už na Pražskou konzervatoř, kde byly Ježkovými pedagogy kapacity jako Josef Suk či Bohuslav Foerster, ale též neméně kvalifikovaný, ovšem později u nás polozapomenutý Josef Boleslav Jirák. Za zázrak lze zpětně považovat skutečnost, že do tak výsostného hudebního učiliště byl přijat chlapec sužovaný od dětství chorobami, které mu měly v cestě za uměním zabránit. Viděl jen na jedno oko a ještě nevalně; že má zrakové potíže, si rodiče všimli díky jeho zálibě ve hře s knoflíky, které lovil ze zásuvek v otcově krejčovské dílně, protože se nápadně leskly. Jeho další dvě záliby už cosi napovídaly o budoucím velikánovi hudby. Pravda, zatím mu doma přezdívali Franta Rámus, protože vytahoval mamince z kuchyňské linky poklice a donekonečna s nimi třískal. Jen trochu povyrostl, zamiloval se do jediného povyražení, které si chudá žižkovská rodina dopřávala. V neděli odpoledne chodívali Ježkovi na bílou kávu do nedalekých Riegrových sadů, kde vyhrávala zahradní kapela. Chlapec vždy vylezl na pódium a motal se pod nohy kapelníkovi, který ho chválil prorockým výrokem: „Z toho kluka bude jednou muzikant!“

Navzdory citelným handicapům měl malý Jaroslav v zásadě veselou náturu, která mu zůstala i v dospělosti: „Příroda bývá natolik milosrdná, že vybavuje postižené děti, a Jaroslav byl navíc kvůli následkům spálového onemocnění nedoslýchavý, větší odolností,“ povšiml si Holzknecht ve zmíněné publikaci. „Nebývají si vědomy svého stavu tak, jak jej vidí ostatní lidé, a žijí po svém v relativním klidu.“ Když bylo Ježkovi patnáct, přibyla do jeho života další radost. Z titěrného příbytku v dnešní Rokycanově ulici, kde jeho rodný dům pod schodištěm z ulic Táboritská a Chelčického dosud stojí, protože unikl devastaci z osmdesátých let minulého století, se rodina přestěhovala roku 1921 do většího bytu na lepší adrese. Novým domovem se jim stala nárožní budova v Kaprově ulici, později známá knihomolům tím, že v ní sídlilo pověstné Fišerovo knihkupectví. Jenomže domácí idyla netrvala dlouho. Jaroslavův tatínek brzy zemřel a role živitelky se ujala obětavá sestra začínajícího skladatele. Právě ona mu z platu švadleny ušetřila na první klavír.

Jak šel čas, vznikla u něj celá řada Ježkových skladeb inspirovaných zprvu soudobou avantgardou. Pod vlivem skladatele Aloise Háby zkomponoval v roce 1927 Suitu pro čtvrttónový klavír. A téhož roku načerpal bezpočet podnětů během půlročního studijního pobytu v Paříži, kam se navzdory problémům s orientací v neznámém prostředí odvážně vydal. Zblízka se nechával oslovit díly členů seskupení Pařížská šestka, k nimž patřili například Darius Milhaud nebo Francis Poulenc. A seznámil se zde, ano, také s hudbou George Gershwina.



Jaroslav Ježek s budoucí manželkou Františkou Frances Bečákovou
foto: archiv Jaromíra Farníka

Po návratu domů se vrhl usilovně do práce. Výčet jeho děl, řazených do oblasti soudobé vážné hudby, postupně narůstal. Neudiví, že Ježek rád komponoval pro klavír, u kterého ostatně trávil nejvíc času. Za zmínku stojí kupříkladu jeho Sonatina, Etuda, Bagately či Rapsodie, vše vzniklé v rozmezí let 1928–1938; zdaleka nejznámější je ovšem zběsile pádící Bugatti step z roku 1930. Černobílé klávesy inspirovaly Ježka i k některým komorním skladbám jako Sonáta pro housle a klavír s vročením 1933 či k orchestrální hudbě, k níž patří třeba Fantasie pro klavír a orchestr, vzniklá o tři roky dříve. „Jeho svět byl tmavomodrý, ale jeho hudba zářila všemi barvami,“ psalo se o něm v dobovém tisku. K čemuž Jan Werich dodával, že: „Ježek byl z nás tří nejvzdělanější a nejvážnější.“ Sám skladatel obdařil později svou tvorbu několika trefnými poznámkami, z nichž dvě ji, myslím, vystihovaly nejpřiléhavěji: „Hrušky nedozrávají na Kamčatce, moje hudba byla zasazena doma,“ glosoval fakt, že se nebránil inspiracím z různých zdrojů v čele s jazzem, ale skládal jako rodilý Čech, vědomý si svých kořenů. A své dílo shrnul do věty zároveň lakonické i výstižné: „V hudbě je možné cokoli, ale musí to mít nápad.“

Ježkovy nápady vznikaly v dnes již legendárním modrém pokoji, jemuž tato barva – v různých odstínech – dominovala. Od stropu po stěny; od záclon po nábytek, který navíc rafinovaně světélkoval – do knihovny byla včleněna osvětlovací koule z mléčného skla, pod skleněnou desku nízkého stolku byly nainstalovány malé žárovky, které ji po stisku příslušné páčky osvítily zeleně, a nechyběla ani likérová skříňka, která se po otevření dvířek rozsvítila do žluta. Nad tím se tyčila lampa na kovovém stojanu, vybavená horním osvětlením. Vše bylo navrženo ve funkcionalistickém slohu, nejenže tehdy módním, ale především vyhovujícím slabozrakému obyvateli, který se mohl v místnosti bez potíží přemisťovat. Modrý pokoj byl dílem Ježkova generačního druha a blízkého přítele, za něhož považoval jen o dva roky staršího architekta, grafika, jevištního a kostýmního výtvarníka Františka Zelenku.

Poznali se v organizaci, na kterou se dnes zapomíná, přestože byla důležitá, ne-li klíčová pro rozvoj českého meziválečného umění. Řeč je o instituci v rámci Červeného kříže, kterou ve prospěch „organizování mimoškolní zábavy a vzdělání dětí sociálně slabých rodičů“ založila krátce po první světové válce Alice Masaryková. Sídlila v Holešovicích a nazývala se Legie malých, respektive mladých. Stala se líhní mnoha budoucích umělců i předstupněm Osvobozeného divadla, které vzniklo přesně před sto lety, roku 1926. Setkávali se tu režisér Jiří Frejka s výtvarníkem Františkem Muzikou; budoucí herecké hvězdy Jiřina Šejbalová a Bohuš Záhorský; skladatelé Iša Krejčí a Jaroslav Ježek. Druhý ze jmenovaných se poté stal – po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha – oporou Osvobozeného divadla. Řečeno Werichovými slovy, „jedna z našich prvních písniček s Ježkem byla Tři strážníci z roku 1928 a Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil… Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán; Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli.“

Výsledek společné tvorby představuje jednu z nejkrásnějších kapitol české kultury minulého století. Do Osvobozeného divadla se chodilo na hry jako Ostrov Dynamit (1930), Golem (1931) či Caesar (1932); následovaly tituly – namátkou – Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) nebo Balada z hadrů (1935); po Nebi na zemi (1936) přišly již zcela vyhraněné protesty proti nastupujícímu fašismu, jmenovitě Těžká Barbora (1937) a Pěst na oko (1938). Bez Ježkovy hudby by všechny kulhaly na jednu nohu. Vždyť řada písní, které skladatel pro „své“ divadlo vytvořil, žije tak či onak dodnes: Život je jen náhoda, Klobouk ve křoví, Šaty dělaj’ člověka, Tmavomodrý svět… A Ježek se samozřejmě podílel nesmazatelným způsobem i na filmech, k nimž Voskovec s Werichem psali scénáře a vystupovali v nich jako herci. V jednatřicátém roce vznikl Pudr a benzín; o tři roky později Hej rup; v sedmatřicátém vstoupil do kin snímek Svět patří nám.

Jaroslav Ježek, zároveň plachý i hravý, se díky své popularitě stal čímsi na způsob hvězdy salonů, kdyby to přirovnání vzhledem k jeho levicovému zaměření neznělo nemístně. Ať tak či onak, těmito slovy na něj vzpomínal herec František Filipovský: „Neoplýval nijak krásou, když však zasedl ve společnosti ke klavíru a hmátl do kláves, tak mohli jít všichni donchuáni do háje. Nejkrásnější děvčata byla kolem piana a existoval pro ně jen on.“ Přitom se skladatel vlastně nikdy plnohodnotně neoženil a zdá se, že do jeho života výrazněji vstoupily pouze dvě ženy. Navíc asi víceméně platonicky. První byla Míla Ledererová, sopranistka s operním školením ve Vídni či ve Varšavě, která se na prknech Státního divadla Brno proslavila jako Liška Bystrouška. Ještě předtím, v sezoně 1933/1934, ovšem přijala angažmá v Osvobozeném divadle. Ježek pro ni tehdy zkomponoval náročný koloraturní valčík s výmluvným názvem Láska má právo se smát, který zazněl ve hře Svět za mřížemi.

Pilně si poté dopisovali, nejintimnější a zároveň nejbolestnější je série osmi dopisů, které si vyměnili během podzimu 1938. V pohnuté době, kdy se hroutil okolní svět, první Československá republika i Osvobozené divadlo, jež úřady po Mnichovu již otevřeně likvidovaly. Tři strážníci byli tou dobou už vysoko na seznamu, podle kterého se nacisté chystali zničit českou kulturu, jen co se jim naskytne příležitost. Před koncem roku 1938 raději odletěl z vlasti Voskovec, 9. ledna 1939 ho – za dobrodružných okolností – letadlem a následně lodí následovali též Werich s Ježkem. Cílem byla Amerika. Skladatel chápal, že musí pryč, protože by mu mohlo brzy jít o život, což se ostatně po 15. březnu potvrdilo. Pryč od matky, sestry a Míly se mu ale nechtělo. Přesto se v dopise příteli Holzknechtovi pokoušel o humor: „…jsme právě na rozbouřeném oceáně… cítím se dobře, až na tu chůzi, musím totiž dávat velký pozor, abych sebou někde neříz’ a nenatlouk’ sobě lebku…“

V americkém exilu byl Ježek duchem stále doma: „Jsem tady napnut nad naší válkou a není snad hodiny, abych si neposlech’ zprávy z rádia,“ píše Holzknechtovi. V cizím světě, rychlém a ryčném, se těžko orientoval. A prožíval duševní krize. Voskovec s Werichem se mu snažili pomáhat, přestože sami neměli na rozdávání, a brali ho s sebou, kam mohli; přesto se jim jednou v New Yorku na ulici vymanil a za pokřiku „Unesli jste mě, unesli,“ se vrhl do husté dopravy. Naštěstí přežil. Bylo to však jeho bytostným přáním? Kdo ví; vlastní tvorba už ho při životě nedržela. Možná měl však přece jen jedno přání: vypravit se na newyorskou premiéru Gershwinovy opery Porgy a Bess, ohlášenou na Broadwayi v Majestic Theatre na 22. ledna 1942. A jak se později ukázalo, mnohem úspěšnější, než bylo první uvedení díla v Bostonu před sedmi lety. Nebylo mu to ovšem dopřáno.

Souběžně s tím, jak steskem chřadl na duchu, pociťoval totiž Jaroslav Ježek stále naléhavěji i své zdravotní potíže. Pokud se jakž takž držel nad vodou, bylo to díky druhé ženě, která vstoupila do jeho života. Poznali se v krajanském sboru Zpěvokol a Františka Frances Bečáková, původem ze Slovácka, o Ježka poctivě pečovala. Odměnil se jí tím, že se s ní – bohužel jen několik dnů před svou smrtí 1. ledna 1942 – oženil. V posledních okamžicích, kdy ještě vnímal, ho navštívil Rudolf Firkušný. „Na všechno kašlu,“ řekl mu Ježek, „chtěl bych jenom vidět mámu…“ Brzy pak ztratil vědomí, ale pod kyslíkovou maskou ještě prožíval zkoušku v Osvobozeném divadle. Blouznil a volal jmény jednotlivé členy svého orchestru. Dirigoval. Zářil štěstím.