Petra Tenorová: Najednou už nejde jen o mě

Do divadla ses po rodičovské dovolené vrátila zhruba před rokem. Jaký pro tebe ten návrat byl?

Já vlastně nikdy úplně hrát nepřestala. Už když bylo prvnímu synovi kolem půl roku, začala jsem znovu hrát večer, zhruba po roce a půl jsem přijala první hostování. Chtěla jsem si udržet kontakt s profesí. Věděla jsem, že kdybych byla šest let v kuse jen doma, návrat by byl mnohem těžší. Nejen profesně, ale i psychicky. Potřebovala jsem být mezi lidmi, potkávat kolegy a používat zase jiná slova než jen „hele, kostičky“. Jenže čím víc jsem se do divadla vracela, tím víc jsem si uvědomovala, kolik energie stojí všechno okolo. Najednou člověk tráví spoustu času tím, aby vůbec mohl do práce odejít. Stačí, aby na poslední chvíli odpadlo hlídání, a celý plán se sesype. Partner si pak vybírá dovolenou, pomáhá můj táta, volám tchánovi s tchyní, kteří přijíždějí až ze Slovenska. Každá prodloužená zkouška znamená další organizování a další peníze. Dva týdny prodloužených zkoušek mě vyjdou třeba i na devět tisíc jen za hlídání. A to už je něco, na co člověk musí šetřit měsíce dopředu.

Z toho, co popisuješ, mám pocit, že tvé dny musí být naplánované skoro na minuty. Jak vlastně vypadá den, kdy dopoledne zkoušíš a večer hraješ?

Je to logistická disciplína. Ve dvě mi končí zkouška ve Vodičkově ulici, ve 14.33 jede vlak ze Smíchova. Cestou si ještě stihnu koupit salát. Pak přestupuji na autobus, ve školce vyzvednu jedno dítě, popoháním ho na koloběžce a spěcháme pro druhé. Ve čtyři mám oba kluky doma, ale za hodinu už často musím jet zpět do divadla. Naštěstí nehraji každý den. A pak jsou tu všechny ty školkové akce: vánoční a velikonoční besídky, vítání jara, dětské dny, loučení s předškoláky… Jednou jsem přiběhla na besídku a zjistila, že ostatní maminky přinesly napečené cukroví, zatímco já za 15 minut zase utíkala na večerní představení. Pak jsem cestou na vlak brečela a připadala si hrozně, i když vím, že dělám maximum.

Přináší podle tebe rodičovská zkušenost do herecké práce něco, co jsi dřív neměla?

Nemyslím si, že člověk musí mít děti, aby dokázal přesvědčivě zahrát rodiče. Stejně jako můžu hrát postavu, která je duševně nemocná, aniž bych sama měla stejnou zkušenost. Herectví je přece o empatii a představivosti. Mateřství mi ale pomohlo některým situacím porozumět mnohem hlouběji. Vím, jak snadno se člověk může dostat na hranici svých sil. Neobjevila jsem nový způsob herectví ani žádný nový vesmír, spíš mám větší pochopení pro lidi a jejich slabosti a k některým situacím dokážu přistoupit s větším nadhledem, někdy i humorem. A to se nakonec promítne do každé role.

Od září zkoušíš novou inscenaci britské dramatičky Alice Birchové Anatomie sebevraždy, která se kromě jiného dotýká i toho, co si mezi generacemi předáváme. Přemýšlíš od chvíle, kdy máš děti, víc nad tím, co si od tebe odnesou?

Určitě. Nad některými věcmi jsem přemýšlela už dávno předtím, než jsem děti měla. Už jako malá jsem si říkala, že některé rodinné vzorce jednou vědomě přeruším. Jenže pak zjistíš, že rodičovství není projekt, který se dá dokonale naplánovat. Něco se ti opravdu podaří změnit. Třeba když jsem byla malá, tak k nám chodily návštěvy málokdy, zatímco u nás jsou dveře pořád otevřené. Doslova. Pořád k nám běhají nějaká děcka ze sousedství, společně si hrajeme a je u nás neustále živo. Ale zároveň se občas přistihnu, že z únavy nebo ve stresu použiji stejnou větu, jakou jsem slýchala jako dítě. A právě to je možná nejtěžší: přijmout, že i když se snažíš některé věci nepředat, nikdy nebudeš dokonalý rodič. Dneska si myslím, že důležitější než být bezchybná je umět si chybu přiznat, komunikovat s tím dítětem o společných pocitech, umět se omluvit, když je to potřeba, a pořád na sobě pracovat. Člověk najednou zjišťuje, proč ho některé věci rozčilují, kde jsou jeho vlastní hranice a co chce svým dětem předat. Vlastně až děti mě přiměly mnohem víc pečovat i sama o sebe – o svoje zdraví, psychiku nebo životní návyky. Protože najednou už nejde jen o mě.

Ve hře několikrát zaznívá myšlenka, že žena by měla být matkou, protože právě v tom spočívá štěstí a naplnění jejího života. Je to podle tebe představa, která je i ve veřejném prostoru pořád silně zakořeněná?

Myslím, že děti samy o sobě šťastný život nezaručí. Společnost na ženy vytváří obrovský tlak, aby měly potomky, ale zároveň jim často nevytváří podmínky, aby to zvládaly. Od svých dvaceti jsem poslouchala, že bych měla hlavně co nejdřív porodit děti. Jenže realita je složitější. Člověk studuje, buduje si zázemí, hledá partnera, se kterým chce rodinu založit. A to všechno nejde urychlit. Zároveň si myslím, že pokud někdo děti nechce, je to naprosto legitimní rozhodnutí. Mateřství přináší úplně nové rozměry života a člověka promění způsobem, který si předtím neuměl představit, ale myslím, že to není jediná cesta ke spokojenému životu. Mnohem důležitější je, aby se žena mohla rozhodnout svobodně a aby ji kvůli její volbě společnost nepovažovala za sobce nebo selhání.

Carol, kterou hraješ v Anatomii sebevraždy, svou dceru hluboce miluje, ale zároveň bojuje s depresemi, vyčerpáním a pocitem, že nic nezvládá. Překvapilo tě, jak blízko má tato zkušenost k realitě?

Hodně. Překvapilo mě hlavně, jak náročné rodičovství skutečně je. Chtěla jsem být pořád trpělivá, hravá, respektující a plná energie. Myslela jsem, že mě bude bavit celé hodiny stavět lego nebo s dětmi vyrábět. Jenže realita je jiná. Někdy jsem unavená, někdy frustrovaná a někdy prostě nemám kapacitu. Dlouho jsem si to strašně vyčítala. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá máma, protože nejsem taková, jakou jsem si sama sebe vysnila. Nikdo mě nepřipravil na to, že s příchodem dětí člověk vlastně ztratí svoji dosavadní integritu. Ne že by přestal vědět, kdo je, ale najednou se rozpadne obraz sebe sama, který si o sobě celý život vytvářel. Musíš se znovu poskládat. Z člověka, kterým jsi byla před dětmi, z člověka, kterým ses chtěla stát, a z člověka, kterým tě udělala realita. A z téhle mozaiky vznikne někdo úplně nový.

Anatomie sebevraždy ale není první inscenací, ve které ztvárňuješ silnou ženskou hrdinku. V minulé sezoně jsi nazkoušela tři výrazné ženské role. Když se ohlédneš za Nebesy, Zničit a Mým malým vůdcem, spojuje ty postavy něco?

Když nad tím přemýšlím, tak asi ano, i když jsem je nikdy vědomě nepropojovala. Všechny tyhle ženy jsou sebevědomé, umějí převzít iniciativu a jdou si za svým. Každá z nich má jinou povahu, jiné motivace i jinou životní zkušenost, ale spojují je statečnost, vnitřní síla a schopnost jednat. Porodní bába Lizzy z Nebes je sebevědomá, ve své profesi respektovaná, ale zároveň se ocitá před jedním z nejtěžších rozhodnutí, jaké si člověk dokáže představit. Indy ze Zničit je manipulátorka, která potřebuje mít všechno pod kontrolou a lidi kolem sebe spíš využívá. Partnera si vybrala proto, že nad ním může dominovat, a dítě vnímá skoro jako projekt. Roswita z Mého malého vůdce bojuje o svého syna, jehož jí postupně bere nacistická ideologie, a zároveň ukrývá židovskou dívku. Musí neustále hledat rovnováhu mezi tím, aby syna neztratila, a tím, aby ochránila ostatní. Přitom si nemůže být jistá, že ji vlastní syn nepůjde třeba udat. Ví, že jediné špatné slovo by mohlo ohrozit celou rodinu. Už nehraji takové ty naivní, uplakané víly, které čekají, až za ně někdo rozhodne. Z toho mám velkou radost.

Máš pocit, že s věkem přicházejí zajímavější role? Často se naopak říká, že po určitém věku pro herečky příležitostí ubývá…

Myslím, že je to vlastně přirozené. Herec vždycky hraje postavy přiměřené svému věku. Když je ti dvacet, hraješ dvacetileté holky a řešíš jejich svět. Žena po pětatřicítce už má za sebou vztahy, zklamání, pracovní zkušenosti, někdy děti, někdy rozvody nebo ztráty. A to všechno se do těch postav promítá. Najednou mají mnohem víc vrstev a tajemství. Právě proto mě dnešní role baví mnohem víc. Je pravda, že výrazných ženských rolí není tolik jako těch mužských, ale záleží především na tom, jaké texty si divadlo vybírá. Když dramaturgie nedává prostor ženským příběhům, promrhá tím podle mě věk, životní zkušenost i obrovský potenciál hereček. Mám pocit, že u nás se to naštěstí neděje, Eva Salzmannová a Dana Batulková určitě nehrají nějaké babičky u krbu. Naopak: umělecký šéf Marián Amsler nejraději sahá po hrách s ženskými tématy a já mám pocit, že dnes dostávám nejzajímavější příležitosti své kariéry.

Kdybys měla povzbudit kolegyně, které přemýšlejí, jestli se dá skloubit herectví a rodina, co bys jim řekla?

Dala bych jim asi tu nejlepší radu, jakou jsem sama dostala: nikdy nebude ideální chvíle. Vždycky bude nějaký důvod, proč to odložit: práce, peníze, bydlení nebo pocit, že ještě není ten správný čas. Děti člověku vezmou spoustu energie, ale zároveň mu dají úplně novou perspektivu. A hlavně bych na sebe tolik netlačila. Dnes máme pocit, že musíme být dokonalé herečky, dokonalé mámy i dokonalé partnerky. Jenže nikdo takový není. Důležité je snažit se dělat věci co nejlíp, jak v danou chvíli umíme. To podle mě úplně stačí.