Mateřství ve světě výkonu

Nikdy se o vyčerpání matek nemluvilo tolik jako dnes: o „neviditelné zátěži“, o mentální únavě, o nocích beze spánku nebo o tom, že žena může své dítě milovat a zároveň to nést jako tíhu. Čím víc se o těchto problémech mluví, tím spíš se z nich stává pouhý příznak, který je třeba zvládnout. Únavu spraví spánek, zátěž srovná lepší dělba práce s partnerem či partnerkou, pocit beznaděje zažene správný motivační podcast. Jako kdyby mateřství byla prostě série problémů, ke kterým existuje nějaké řešení.

Hannah Arendtová rozdělila lidskou činnost na tři druhy. Vedle jednání, jímž zasahujeme do světa a ukazujeme se druhým, a výroby trvalých věcí, které po nás zůstávají, je tu ještě práce v nejnižším smyslu slova, neustálá obsluha života: vaření, praní, uklízení, sycení, konejšení, cyklické, opakující se činnosti, spotřebované v okamžiku, v němž jsou vykonány. Péče o dítě patří bezvýhradně do této vrstvy; je to dílo, které nikdy není hotové, protože zítra bude opět hlad a znovu nepořádek. Můžeme namítnout, že právě tahle práce zanechává stopu ze všech nejtrvalejší – člověka. Je to pravda, a přece zvláštní, protože ta stopa se objeví až za mnoho let, nedá se ukázat na konci dne a nikdy není zřejmé, nakolik je dílem matky a nakolik prostého zrání. Den za dnem proto péče žádný viditelný výsledek nevydá; jejím jediným okamžitým důkazem je, že život pokračuje. Arendtová dobře věděla, že právě tato nejpokornější vrstva nese vše ostatní a že moderní svět jí přisuzuje tím menší hodnotu, čím méně po ní zůstává něco hmatatelného.

Žijeme totiž v době, která uctívá výkon. Filosof Byung-Chul Han popsal současného člověka jako bytost, která se neúnavně předhání sama se sebou, dobrovolně se vyčerpává a měří se tím, co dokázala, co je vidět, co lze ukázat a předvést. V takovém světě jako by činnost, která pouze udržuje a nikam nepostupuje, ztrácela na ceně, jako by se skoro nepočítala. Matka, jež celý den pracovala a večer nemá co ukázat, neselhala ve své práci; selhala v jediném druhu hodnoty, jejž tato kultura ještě uznává. Mateřská ambivalence je pak přesně tohle napětí prožité zevnitř. Žena žije ve společnosti zaměřené na výkon, nicméně se ocitá v čirém koloběhu každodenních „udržovacích“ aktivit, které žádný jasný výsledek (alespoň v krátko- nebo střednědobém horizontu) nepřinášejí.

Náš motivační aparát, vycvičený běžet za cílem, pokrokem a viditelným výsledkem, z čisté přítomnosti – hezkého dne stráveného na hřišti nebo klidného odpoledne u pohádkové knížky – neumí nic vytěžit, a proto je pro matky tak těžké udržet si dlouhodobou motivaci. Není to tím, že by ta radost nebyla skutečná. Je to tím, že jsme se naučili odměňovat hlavně to, co se posouvá a hromadí. Psychologové popisují, že vnitřní motivaci drží tři věci, a to pocit, že si člověk volí sám, pocit, že mu něco jde, a blízký vztah. Vztahu má péče nadbytek, ale volby je v ní málo a to „něco mi jde“ se cítí těžko tam, kde práce nikdy není hotová a nikdo ji neměří. Matce tedy chybí čitelný, každodenní důkaz, že se někam posouvá. Není to o ní, ale o tom, že jsme se jako společnost naučili počítat jen to, co se dá ukázat.

Příznačné je, že jediná část péče, která spolehlivě pohání, je ta, jež se výkonu podobá. Žena, která si přerovná domácnost a zaraduje se nad tím, jak má vše uspořádané, právě okusila to, co péči jinak chybí. Udělala něco viditelného, systém, řád, jenž po sobě stopu nechá. Společnost ji pak tlačí tam, kde se ještě její cena počítá, a dvě taková místa se nabízejí nápadně často. Prvním je návrat k profesi. Ten se ovšem nikdy netýká jen ženy a jejího partnera, protože do něj promlouvá i okolí, které téměř samozřejmě očekává, že matka po pár letech naváže tam, kde skončila, a zase začne podávat viditelný výkon. Druhým místem, kam se potřeba přelévá, je vlastní tělo. Těhotenství a šestinedělí patří podle výzkumů k obdobím zvýšeného rizika, kdy se vrací či poprvé objevuje porucha příjmu potravy; tam, kde se vše ostatní vymyká kontrole (režim, spánek, samo vědomí, kým žena je), se tělo stává posledním polem, jež lze ještě ovládat.

Pozoruhodné je, jak naše společnost, volající po zvýšení porodnosti, toto své dilema „řeší“. Nabízejí se dvě cesty, obě však míjejí to hlavní, totiž že celá péče dnes dopadá na jednoho člověka. Liberální strana žádá, aby se neviditelná práce konečně zviditelnila, změřila, zaplatila a spravedlivě rozdělila; ekonomové dnes dokládají, že současný rozdíl v příjmech mužů a žen je vlastně rozdílem mezi matkami a všemi ostatními, a volají po nápravě. Konzervativní část společnosti naopak žádá, aby se péče opět posvětila jako poslání a naplnění. Liší se ve všem až na jediný, skrytý předpoklad, že obě věří, že lék na nedůstojnost péče je v tom, učinit ji viditelnou, ať už na výplatní pásce, nebo na piedestalu. Jenže důstojnost péče možná nikdy nespočívala v tom, být viděna. Tím, že po ní žádáme, aby se ukázala, započítala a odměnila, jen stvrzujeme, že už neumíme uctít dobro, které se neukazuje, nehromadí a nikam nepostupuje. Influencerka vysílající svou domácnost do světa a aktivistka požadující její ocenění dělají v posledku totéž gesto. Obě chtějí péči pomoci tím, že ji zviditelní, jenže tím ji zároveň poměřují výkonem, tedy tím, čemu se nikdy nevyrovná.

Antropoložka Sarah Hrdyová připomíná, že člověk se vyvinul jako tvor, který děti nikdy nevychovával sám; péči vždy nesla celá síť příbuzných a sousedů a z této sdílené pozornosti se podle ní zrodila sama lidská empatie. Osamělá matka v bytě tedy není přirozený stav, nýbrž novověká anomálie. Práce kdysi rozložená mezi mnohé dopadá na jednoho. A co dřív nesla skupina, u níž nikdo nepočítal výkon jednotlivce, se proměnilo v osobní úkol, na kterém lze selhat, nebo obstát. Teprve osamocení udělalo z péče výkon. Naše společnost zrušila rámec, který péči činil snesitelnou, aniž jej nahradila, a pak se divíme únavě, kterou si vykládáme jako osobní slabost. A je v tom ještě hlubší zvláštnost. Úkol kdysi nejsamozřejmější, totiž zachovat vlastní druh, se proměnil v téma, o němž se vede spor, jenž se optimalizuje a zpochybňuje. Snad nic nevypovídá o naší době víc než to, že nejpřirozenější věc na světě dnes potřebuje obhajobu.

Napadne nás, že řešením je změnit myšlení. Být víc tady a teď, užívat si všední chvíle, nehnat se za výsledkem. Jenže to je jen další verze povrchního motivačního podcastu, protože vinu přesouvá zpět na matku, jako by klid byl otázkou správného nastavení hlavy. Avšak nejde jen o to, co si myslí ona sama. Byla celé odpoledne na hřišti a v očích okolí tím pádem v podstatě nic moc náročného nedělala. Ten soud přichází zvenčí a matka ho pak jen přebírá za svůj. A právě proto se z toho nedá vystoupit vůlí jednotlivce. Nezmění se to, dokud budeme věřit, že hodnotu má jen ten čas, po kterém něco viditelného zůstane.

Zbývá otázka, co by se mělo změnit, aby mateřství nebylo tak těžké. Rádi se díváme na sever, na Dánsko či Švédsko, kde kratší a sdílená rodičovská, dostupné jesle a otcové na rodičovské skutečně část té zátěže rozkládají. Něco z toho bychom nejspíš mohli převzít, protože leccos už o českých matkách víme. Z průzkumu mezi více než deseti tisíci českými rodiči malých dětí vyplynulo, že přes devadesát procent z nich by chtělo pracovat, ale daří se to jen zhruba polovině. Schází jim dostupnější školky a jesle, víc částečných a flexibilních úvazků a vstřícnější zaměstnavatelé. Částečný úvazek, o který je mezi matkami víc než dvojnásobný zájem, než kolik se ho nabízí, má u nás jen zhruba každá sedmá žena, zatímco průměr Evropské unie je téměř každá třetí.

Chyba by ale byla myslet si, že existuje jeden model, který sedne všem. Matky nejsou stejnorodá skupina. Jedna touží zůstat s dítětem co nejdéle doma a trápí ji, že na to nemá dost peněz. Druhá by se ráda brzy vrátila k práci a naráží na to, že pro dvouleté dítě není místo ve školce ani zkrácený úvazek. Právě proto matky nežádají v prvé řadě jeden správný model ani víc peněz. Žádají možnost zvolit si vlastní uspořádání a nebýt za tu volbu souzeny. Mateřství nepotřebuje nějak „vyřešit“, potřebuje, aby každá volba nepotřebovala obhajobu.

Velká systémová změna je ovšem během na dlouhou trať a matku, která je unavená dnes, hned nezachrání. Něco ale zmůže i každý z nás, a nemusí to být pomoc v obvyklém smyslu. Většina toho tlaku totiž nepřichází z toho, že by lidé kolem nepomáhali, ale z toho, že u toho soudí. Nejlepší, co pro matku můžeme udělat, je tedy přestat kolem jejího mateřství stát jako porota. A když už pomoc, pak ne jako laskavost, za kterou má být vděčná, ale jako samozřejmost, protože v té dávné síti, o niž jsme přišli, nebyla péče dar, nýbrž sdílený úkol. Nejde přitom ani tak o to, matce ubrat práci. Někdy jde spíš o to, přestat od matky cokoli chtít, být nablízku, aniž bychom čekali vděčnost nebo úsměv.