Režisér Eliáš Gaydečka: Divadlo by se mělo pokoušet zacelit díry v naší roztrhané společnosti

Kdo je podle vás BAAL? Jak byste ho představil našim čtenářům?

BAAL je původně starověké pohanské božstvo spojené s cyklem přírody. Kdesi jsem dokonce četl, že BAAL byl bohem jak plodnosti, tak krutých bouří – obě strany jedné mince v jednom božstvu. Dál se taky objevuje jako jedna z mnoha falešných model v bibli. Každopádně konkrétně Brechtův BAAL je nezkrotný talent, který svět kolem sebe leccos stojí. Falešná modla. Nebezpečné individuum, které dává, ale taky si bere. Reinkarnovaný bůžek plodnosti a bouří. Jak píše Brecht ve své poslední vůli: BAAL žere, BAAL tančí, BAAL křepčí!

Co byste chtěl touto inscenací nabídnout divákovi, který do divadla moc často nechodí?

Jsem hrozně rád za tuhle otázku, protože věřím, že právě v tomhle je velký potenciál inscenace. Teď myslím marketingově. Hodně lidí mi říkalo, že v Čechách na Brechta diváci nechodí – nevím proč, možná kvůli averzi Čechů k jeho levicovým postojům? Nicméně doufám, že právě díky Jamesi Coleovi a Ristovi Sokolovskému máme možnost oživit tuhle hru, znovu ji představit divákům, a to ideálně i těm, kteří nepřijdou kvůli divadlu, ale kvůli rapu. A my jim bokem k tomu zkusíme propašovat divadelní zážitek o opravdu strašně aktuálních věcech.

Proč jste si zvolil právě BAALA? Čím vás tato hra oslovila a kde v ní vidíte témata, která lze vztáhnout i k dnešní době?

Je to pro mě hlavně hra o úzkosti umělce ze života v kapitalismu, který nám podprahově předepisuje určitý systém pravidel hry. Objevují se tam současná témata jako zneužívání moci nebo sexuální násilí, ale nad tím vším vidím hlavně otázku: „Co z člověka udělá svět, který se ho rozhodne na chvíli milovat?“ Máme svoje modly a uctíváme je, dokud se chovají, jak od nich očekáváme. Vyznáváme jim lásku, lechtáme jim ega, ale potom něco přeženou a my pokrytecky prchneme a děláme, že s námi to přece nemělo nic společného. BAAL je podle mě nakonec strašně smutná a tragická postava. Kluk, co se chtěl jenom bouřit, kritizovat, ale svět ho doštengroval k tomu, že nemá na výběr nic jiného než ničit.

Proč se ve vaší interpretaci stal z básníka rapper?

To klíčové slovo je rituál. Divadlo vždycky bylo a vždycky svým způsobem bude rituální událostí, a kdo absolvoval pořádný rapový koncert, případně techno, určitě pocítil i fyzicky, že rapper, MC nebo DJ může být tak trochu médium. Šaman, který aktivizuje dav ve snaze nabídnout nějaký druh transcendence skrze fyzický prožitek společně zažívaného rytmu. Může mu jít o očistu, kritiku, útok na to, co nám na nás samotných vadí. Navzdory rozšířenému mínění, že „je to sprostý a pro mladý“, je rap vysoce umělecká a technicky náročná disciplína. A náš BAAL se díky němu stane hvězdou. Opravdovou dnešní hvězdou.

Vzpomínáte si na dobu, kdy vás začal rap zajímat? Je vám přirozeně blízký, nebo vás k němu přivedla práce?

Jako malému mi táta pouštěl Franka Zappu, Pink Floyd nebo Rolling Stones a novější hudbou jsem trochu povýšeně pohrdal. V pubertě jsem objevil Gorillaz, začali hrát Mutanti a Past, ale definitivně jsem mu propadl až s RAPsodií (inscenovaný rapový koncert o dospívání – pozn. red.). Díky Kačce Letákové a Davidu Košťákovi jsem pochopil, že rap má ojedinělou moc skrze výrazný, kolektivně zažívaný rytmus a frázování. A BAAL je pro mě dalším krokem ve zkoumání rapu na jevišti.

Jak už padlo, na inscenaci jste spolupracoval s dvěma výraznými hudebními osobnostmi: s Jamesem Colem a Ristem Sokolovským. Jak tato spolupráce vznikla?

Kluci jsou super. Zavolal jsem Ristovi, že bych stál o to, aby nám dělali hudbu. Za dva týdny jsme se potkali, udělali poradu, potom jsme měli ještě pár schůzí u nich ve studiu. Pouštěli jsme si hudbu, povídali o světě s cigárem na dvorku. Až zpětně si uvědomuji, že kluci dali tématům, která mě na BAALOVI zajímala, hodně své síly, znalostí a vnitřní energie, co mě nakopla. Dostali zadání na songy, podstročníky ze hry, ale přišli nazpátek s naprostými peckami. Mám fakt radost a fakt bych si to s nimi dal někdy znovu.

Do Komedie přicházíte jako čerstvý absolvent divadelní režie na pražské DAMU. S jakými pocity? Cítíte nějaký druh obav nebo třeba nervozity?

Jasně. Ty úzkosti a nejistoty jsou občas fakt silné, ale nemám pocit, že by se ostrý provoz zásadně lišil třeba od Divadla DISK. Všude pracují lidé se svými emocemi a problémy. Když se k nim chováte jako člověk, chovají se taky jako lidé a ve valné většině případů dělají svou práci dobře, protože chtějí být užiteční, mít ze sebe radost, poradit nebo pomoci. Samozřejmě to chce pevnější ruku, je to výzva třeba stran příprav na zkoušky. Snažím se opakovat si, že jdu inscenaci udělat tak, aby se v nějakém paralelním světě líbila především mně jako divákovi. V minulosti se mi podle mého názoru nejvíc podařily inscenace, které jsem dělal ze srdce, z žaludku, prostě zevnitř.

Jak se vám pracuje se služebně staršími kolegy?

Se staršími herci si zatím rozumím fakt dobře, v mnoha případech možná víc než s vrstevníky. Často zjišťuji, že jsou to lidé, které baví nové formy, mladá energie a chtějí si zablbnout. Taky jsou zkušenější a já si rád nechám poradit od někoho, kdo zažil desítky režijních přístupů a odehrál stovky, tisíce představení. U kolegyň a kolegů z režie, scénografie nebo dramaturgie většinou cítím upřímnou snahu pomoct mi ve věcech, které ještě nemohu znát. Sem tam se ale ocitnu v situaci, kdy mám pocit, že se ze mě někdo snaží udělat blbce kvůli věku a nezkušenosti. To mi vadí, protože takový dialog probíhá nerovným způsobem a automaticky jsem postaven do role, kdy už ani nemohu být zvídavý a aktivní. Spousta mladých lidí se chce učit a poslouchat dobře míněné rady, ale občas narážíme na to, že se k nám přistupuje jako k dětem. Nejsem typ, který by reagoval agresivně, ale mám pochopení pro vrstevníky, především pak vrstevnice, které to už frustruje, a tak si nabrousili lokty.

V rozhovoru pro Divadelní noviny jste mluvil o tom, že vám vyhovuje domluva na kamarádské bázi a odmítáte přehnaně direktivní režii. Dokázal byste to konkrétně přiblížit? Jak si udržet režijní autoritu a vizi, posouvat projekt dál, ale zároveň jednat s týmem přátelsky?

Mně se zatím téměř vždycky vyplatilo, když jsem s lidmi komunikoval upřímně a autenticky. A když se mi to nevyplatilo, možná jsem špatně odhadl situaci, ale snažím se si takové situace nebrat moc k srdci, protože moje nastavená přátelská tvář neomlouvá cizí aroganci. Lidé, které mám nejradši, rozhodně nejsou normální – dokonce bych řekl, že jsou většinou fakt divní. Mám rád takové ty „skvěle divné“ typy a většina z nás, co jsme u divadla, takoví jsme. Tak na co bych si hrál? Na pána tvorstva? Pana režiséra? Z představy, že ze sebe dělám sebedůležité centrum místnosti, je mi trapno a skoro bych řekl blivno. Chci prostě před kolegy vystupovat jako Eliáš.

Ano, režisér musí být direktivní, zadávat dílčí úkoly, poskládat inscenaci, ve které se musí složky spojit, proto některé věci musí zkrátka rozhodovat pevně a jednoznačně. Ale kdykoli jsem se pokoušel něco na někoho hrát, tak se mi to strašně rychle vymstilo. Možnost věci rozhodnout mi dává moje role u projektu – režisér tam je, aby rozhodoval –, ale kdybych autoritativně nastoupil už na začátku zkoušení, tak se podle mě ochudím o to, že řada herců nabídne na zkoušce spoustu malých nápadů. Je pravda, že rizikem mého přístupu jsou občas diskuse, na které ve fázi finalizace už není čas, ale to je podle mě známka toho, že všem jde o společnou věc a záleží nám na tom.

Máte pocit, že už se začínáte jako režisér nějak víc profilovat? Je nějaká vrstva díla, kterou přirozeně víc akcentujete nebo zkoumáte (např. právě hudba), případně existují nějaká témata, která vyhledáváte?

Mým záměrem není budovat nějaký konkrétní styl nebo poetiku – každou inscenaci se snažím brát jako hlavolam, který musím znovu rozklíčovat. Ale je pravda, že určité postupy se v mých inscenacích začínají opakovat. Dlouho pociťuji tendenci k rytmizaci, v čemž jsem se hodně inspiroval Tomášem Čapkem. Jde s tím ruku v ruce i snaha o silný groteskně expresivní výraz. Táta dělá hudební akce, na kterých jsem odmalička byl, a jako dítě jsem hrál na několik nástrojů. Často dialog slyším spíš jako hudbu v intonacích a neumím někdy dobře vysvětlit racionální pochod za replikami a hereckým jednáním. Hudebně cítím, že to tak má být, ale občas mi dlouho trvá to konkrétně formulovat.

Co se týče témat, sám mám jako divák rád divadlo, které je radikální, na začátku diváka chytne, provleče za obojek štěrkem a vyhodí na ulici po hodině a půl. Témat je spousta. Spousta věcí, pro které se může člověk nadchnout – ale začínám sledovat, že se v mých inscenacích objevuje takové obecnější téma, které se mi do toho vždycky nějakým způsobem promítne. Pojmenoval bych ho jako „Člověk a svět, v němž je lapen, a dopad jeho činů, kterými řeší vlastní lapení“. To rozhodně platí i pro našeho BAALA.

Ztotožnil byste se s označením „režisér generace Z“?

Asi ano, i když nevím, co to pro mnoho lidí znamená. Pro někoho je to pejorativní pojem, pro jiného pozitivní. Mně je to jedno. Chci dělat divadlo, které může bavit mou generaci a otevírat témata, která nás zajímají. Je ohromná radost, když někdo mého věku nebo mladší přijde po představení a řekne: „Konečně jsem viděl divadlo, který je pro mladý lidi.“ Musíme pečovat o to, aby do divadel chodili lidé věkově pod námi. Mám taky naivní naději, že v době AI může být po divadle strašná poptávka, protože lidský kontakt bude vzácnější. Uvidíme.

V čem se vaše divadelní generace liší od generací před vámi? Jedním z mýtů, které se okolo generace Z šíří, je, že pro vás není práce tak důležitá.

Taky se říká, že jsme lenoši, ale podle mě to není pravda. Jsme spíš generace „za sebe odpovědných“ plánovačů. Připadáme si odpovědní za vlastní štěstí. Což do velké míry jsme, zároveň to ale může být obrovský zdroj úzkosti, pocitu, že neděláme dost. Znám moc dobře scénář, kdy si mladý člověk ve snaze dělat něco dobře a dosáhnout výsledků nabere strašně moc práce. Trpím na to taky. Jenže den má čtyřiadvacet hodin a bohužel ještě existuje taková ta věc, které se říká spánek. Člověk nestíhá, dostane se do spirály stresu a přestane být efektivní. Navenek to působí, že se fláká a je neschopný, když ve skutečnosti neodhadl svoje síly a časové možnosti a absolutně se mu porouchá rytmus výkonu. Chytří a šikovní lidé tak najednou mohou vyhořet. Doba je nějaká moc rychlá a málokdo zvládne tlak sociálních sítí, které vyvolávají pocit, že toho člověk pořád nedělá dost.

Jak byste chtěl, aby vaše generace změnila nebo posunula podobu českého divadla či divadelního provozu?

Líbilo by se mi, kdybychom přivedli do hlediště úplně nové skupiny diváků. Trápí mě, jak se rozevřely nůžky mezi takzvaným uměleckým a komerčním divadlem. Divadlo je ohromnou součástí naší české identity už od národního obrození přes kabaretní scény nových forem až po bytová divadla za komunismu. Vidím v něm příležitost, jak se pokusit zacelit díry v naší roztrhané společnosti, a mám pocit, že současná sestava vedení Městských divadel pražských tohle chápe. Vedle toho je zásadní vybojovat slušné pracovní podmínky i pro mladé tvůrce. Začínající umělec nemůže dostat stejný honorář jako ověřené jméno, které táhne diváky a dlouhodobě předvádí nadstandardní výkony. Ale nepřipadá mi šťastné, aby mladí lidé, kteří se snaží odpovědně dělat uměleckou činnost, museli hnát ještě dva kšefty bokem, aby se uživili. Hrozí, že pak práci nebudou moct dělat důkladně, protože jim energie odtéká jinudy. Režijní honoráře jsou dnes výš, než zažily generace před námi. Jenže když je člověk zdaní a zaplatí dvakrát měsíční pojištění, najednou zbude na nájem a pár kafí.

Co byste naopak rád převzal od starších kolegů či kolegyň?

Teď budu trochu kontroverzní, ale naše generace je podle mě moc úzkostná, co se týče různých druhů humoru. Neobhajuji humor, který do někoho konkrétního střílí, ubližuje někomu a vysmívá se mu. Ale humor jako prostředek detabuizace, uvolnění atmosféry kolem témat, která se nacházejí v nějaké bublině vážnosti. Smích lidi spojuje – pojďme ho směrovat, ne omezovat, protože to vede tak akorát k frustraci. Mohli bychom se brát trochu míň vážně.

Rozhovor děláme v době, kdy dochází k otevřenému odporu občanské společnosti proti snahám o změnu financování České televize a Českého rozhlasu. Kromě toho ministr kultury Oto Klempíř rozhodl o mimořádných kontrolách u čtyř členů Asociace nezávislých divadel, ohlásil škrty v kulturním sektoru a zároveň zpřísnění pravidel pro pobírání státních dotací včetně toho, kdo může sedět v komisích. Jak se podle vás může divadlo postavit současným politickým tlakům na kulturu a média?

Vidím kolem sebe ohromnou iniciativu, a dokonce důvtipné způsoby, jak dávat najevo protest. Situace má zatím za následek velkou jednotu mladých lidí. Skoro bych řekl, že na podobný společný impulz mnozí čekali. Měli bychom se jako vysokoškolská komunita sjednotit, přehlédnout to, v čem si občas nerozumíme, a soustředit se na společnou věc. Některá nezávislá divadla čelí opravdu náročné situaci – ale vlastně ve výsledku nejen ona. Teď musíme ukázat, že umíme vykonat nevídanou a chytrou odvetu. Obavy jsou dost veliké, asi se to časem bude stupňovat a možná to bude chtít ve způsobu protestů ještě přitvrdit. Každopádně kulturu a média si vzít nedáme.

Zároveň mám ale pocit, že jsme zanedbali velkou část populace, pro kterou jsme měli hrát. Jeli jsme na pár zájezdů po malých vesnicích s naší Národní třídou, kde si neskrývaně „střílíme“ z lidí, které nazýváme dezoláty. Překvapilo nás, jak pozitivně to přijali i diváci, které bychom mohli podobně kategorizovat. Měli jsme pak spoustu plodných diskusí.

V populaci je prostě trhlina, kterou bychom se současně s protesty měli pokusit zacelit, ne rozšířit. Myslím si, že kus viny na radikalizaci části spoluobčanů neseme i my sami, „pražská kavárna“, nebo jak to nazvat. Pojďme se snažit chránit spoluobčany před bludy s nějakou pozitivní energií. Když jsme u mě doma koukali na výsledky voleb, kamarád zahlásil: „Aspoň díky tomu Babišovi zas máme o čem hrát.“ To je super, ne? Takové repliky, takové situace, jaké ti politici dokážou vyprodukovat, to nevymyslíte. Obavy jsou veliké, ale zatím nepřevážily odhodlání a potřebu společně se k situaci postavit.

Co si myslíte o prohlášení některých vládních činitelů, že politika do umění nepatří?

Umění je vždycky politickou záležitostí. Pokud se rozhodne být apolitické, i to je politické gesto. Když reflektujeme aktuální poměry, když kritizujeme, co jiného to je než umělecky politická aktivita? V Malém divadle v Liberci jsme zkoušeli Létající dítě od Rolanda Schimmelpfenniga. Zjednodušeně je to o rodičích, kteří se nestíhají starat o svoje dítě. Na první pohled apolitická vztahovka. Možná je to v tu chvíli trochu méně politické než například inscenace zkoumající manosféru nebo návrat krajně pravicového uvažování, ale i tak to zkrátka politické je. Například z toho důvodu, že to vede diváky k zamyšlení nad tím, jaké stát připravuje podmínky pro rodiče, i nad tím, jak velký mýtus je „ideálně fungující heterosexuální vztah“. To je přece v konečném důsledku ohromně politické, ne? Tvářit se, že politika do umění nepatří, považuji za líný alibismus lidí, kteří hledají ventil, jak si odpočinout od svého života.

Co vás čeká po BAALOVI? Na co se můžeme těšit?

Režie Anny Jurije Klavdijeva v ostravské Komorní scéně Aréna. Takový ruský western říznutý feminismem. Potom budu v hradecké Besedě režírovat vlastní adaptaci Zlodějů zelených koní od Jiřího Hájíčka, což je jedna z knih, které mě v životě nejvíc zasáhly. A na konec sezony se stavím ve svém milovaném Liberci, kde budeme zkoušet Soukromý režim, který jsme napsali s Lukášem Cenkerem. U divadla si pořád připadám trochu omylem, tak se to celé děje rychleji, než jsem se stihl rozkoukat. Práce je požehnaná hromada, ale miluji to a nikdy bych neměnil.