Kdo je neviditelný?
Podivuhodná rodina Hajnů žije na maloměstě v temné vile s velkou zahradou, ve které každý o každém ví a nikdo se před nikým neschová. Tak začíná inscenace Neviditelný, kterou hrajeme v Rokoku. Přečtěte si něco víc o stejnojmenném románu slavného spisovatele Jaroslava Havlíčka v článku pro časopis Moderní divadlo.
Podivuhodná rodina Hajnů žije na maloměstě v temné vile s velkou zahradou, ve které každý o každém ví a nikdo se před nikým neschová. Tak začíná inscenace Neviditelný, kterou hrajeme v Rokoku. Přečtěte si něco víc o stejnojmenném románu slavného spisovatele Jaroslava Havlíčka v článku pro časopis Moderní divadlo.
Román bez hrdiny
Vzrušující čtenářský zážitek přináší hlavně vypravěč příběhu a perspektiva, z jaké je rozpad jedné středostavovské rodiny nazírán. Román je vyprávěn v ich-formě, mladým inženýrem Petrem Švajcarem, který se má stát ženichem Soni Hajnové a šéfem továrny jejího otce. Švajcar přijíždí ve dvacátých letech minulého století z Prahy na maloměsto a začíná se odvíjet příběh o tom, jak se hoch z chudých poměrů rozhodl zlomit osud a prodrat se na slunce. Mohlo by jít o známý příběh outsidera, který má dravost a švih a narazí na zpozdilost maloměstské smetánky. Jenže to by nebyl Havlíček, se svým smyslem pro nejtemnější zákoutí lidské duše, se svým talentem pro vykreslení nejednoznačných hrdinů. Petr Švajcar začíná vyprávět desetiletou historii své kariéry manžela bohaté nevěsty a ředitele továrny na mýdla retrospektivně. Od temného, rezignovaného konce. A my čtenáři víme už od začátku, že naším průvodcem bolestným a napínavým dějem bude tvrdý, racionální, nesentimentální muž, který bezohledně kráčí za svým cílem doslova přes mrtvoly. Vypráví nám příběh rodiny zatížené psychickou chorobou, ale není schopen se do bolesti nemocného člověka vcítit, buď ji bere na lehkou váhu, nebo se mu hnusí a pohrdá jí. Jak říká v závěru románu: „Ale cožpak silný a zdravý se dovede vmyslit do rozpoložení člověka zasaženého chorobou? Zdravý zlehčuje stonání chorého a silný se posmívá slabému pro jeho strach.“ Čtenář hltá úžasně detailní popis maloměstské atmosféry, továrního provozu, rodinných vztahů, povah a podob, ale hlavně odcizený popis situací, do kterých Petr Švajcar vstupuje jako obratný manipulátor a odhaluje čtenáři své myšlenkové pochody. Není možné se s vypravěčem ztotožnit, čtenář z něj má strach a bojí se, kudy se budou ubírat jeho další plány, a právě proto nemůže přestat číst. Děj Neviditelného je strhujícím zápasem dravosti, technického myšlení, chladu a vitality Petra Švajcara s křehkostí, přecitlivělostí, iracionalitou a nemocí jeho ženy Soni a jejího „neviditelného“ strýce Cyrila. Po takovém zápasu mohou zůstat jenom trosky.
Zlo a zlo
V románu Neviditelný se nedočkáme zápasu zla s dobrem. Spíše se zde střetává zlo se zlem. Ale s oním zlem je to složitější. Těch nejhorších skutků se dopouští Petr, ten je ale vypravěčem a své činy před čtenářem obhajuje. Havlíček a my spolu s ním dáváme vypravěči šanci až do poslední chvíle. Z Petrovy perspektivy jsou jeho zlé skutky pochopitelné. Zlo je nutným zlem pro naplnění životních cílů. Petr má v rodině silného protivníka. Pratetu jeho ženy Soni, která je stejně nekompromisní a tvrdá a celý život jedná pouze ve svém vlastním zájmu. Tento střet sobeckých osobností vytváří drama. Tito dva lidé si na začátku příběhu mlčky vyhlásí válku a bojují až do posledního dechu za svou věc. A pak je tu ještě třetí, neviditelné zlo – několik generací rodiny Hajnů sužuje osud, ďábel či Bůh, který na ně sesílá šílenství.
Neviditelný
Kdo je vlastně ten titulní Neviditelný? Odpovědí je celá řada. Je jím samozřejmě strýc Cyril, který před lety zešílel, po mnoha chemických pokusech přesvědčil sám sebe, že nalezl sérum neviditelnosti, a začal se jako neviditelný chovat. Rodina Hajnů od té doby jeho hru na neviditelného hraje a totéž žádá i od nového člena rodiny. Když je Cyril za dramatických okolností z rodiny „odstraněn“, vrací se jako výplod pomateného mozku jeho neteři Soně. Tentokrát je opravdu nehmatatelný a nepolapitelný, protože je jen představou. „Žil, jako by tu nebyl. Není tu – jako by tu byl,“ říká o jeho „návratu“ otec rodu Hugo Hajn. Dalším neviditelným je ten, kdo tahá za nitky, kdo nás pozoruje a před kým jsme nazí a bezbranní, před kým nic neskryjeme – Bůh, či osud. „Kdo to byl?“ ptá se Petr po původci svého nepovedeného života. „Nikdo jiný než on – Prochazeč po větru denním – zvědavý pozorovatel.“ A pak je tu ještě jeden neviditelný. Vypravěč. Muž dvou tváří, z nichž jednu obratně skrývá před blízkými a nedovolí jim získat důkazy pro zlá tušení o pravé podstatě své povahy. Nikdy neztrácí kontrolu. Tu druhou tvář otevřeně ukazuje jen svým čtenářům, respektive divákům. Jeho tragédií je, že ostatní neviditelné nebere dostatečně vážně. Jeho racionální mysl je přesvědčena, že stačí za nimi zavřít dveře, že stačí je dostat z dohledu nebo se jim vysmát, jenže oni se vracejí.
Neviditelný a divadlo
Pokud se člověk rozhodne Neviditelného adaptovat pro divadlo, má k dispozici několik plnokrevných, pozoruhodných, důkladně psychologicky propracovaných postav, z nichž každá má svou důležitou a opodstatněnou úlohu v temném příběhu o povaze člověka, rozumu a nerozumu. Na druhou stranu přichází o ten silný zážitek z vypravěčského partu, přichází o Petra Švajcara jako průvodce dějem. Proto v naší inscenaci Petrovu introspekci částečně zachováváme a vyjevujeme jeho nitro, které před svými blízkými obezřetně střeží. Do situací vstupuje Petr podle vlastního přesně stanoveného scénáře, je mistrem sebekontroly. Chladně promýšlí, kde projevit lítost, účast, něhu, kdy vyvolat konflikt a kdy ustoupit. Když jeho scénář vybočí z předem daných kolejí, vymyslí nový. Dokonale hraje role milence, manžela, zetě, vdovce. Neprožívá, pouze hraje a je sám sobě režisérem. Neuznává a nechápe, že může existovat ještě někdo nebo něco nad ním. Jeho blízcí tápou, nemají možnost rozpoznat, kým přesně Petr je, a přestože mají zlá tušení, nedovedou plně nahlédnout, čeho všeho je schopen. Diváci tu možnost mají, díky Petrovým monologům, které jsou plné pohrdání, nenávisti a pragmatického pohledu na vztahy, lásku a city. A zároveň jsou obhajobou této tvrdosti, bezcitnosti a sobectví. Havlíček v románu pracuje s divadelní terminologií, paralelami a metaforami. Šílenství, které je z rodiny vypuzeno, ale záhy se vrací, aby zasáhlo další oběť, vstupuje na scénu v kapitole Opona jde vzhůru a je zdánlivě zažehnáno v kapitole Opona padá. Přestože hlavní postavou je Petr a drží do poslední chvíle otěže příběhu v rukou, šílenství stejně nakonec vyhrává a bez varování trhá jeho životní scénář na kousky. Hajnových vila je v Havlíčkově románu jevištěm, na které vstupuje nový hrdina, a rodina Hajnů jsou herci, kteří „si chtějí zahrát jakási pokojová dramata“. Hlavní hvězdou těchto dramat je strýc Cyril, kolem něj se točí celý rodinný život a rituály, protože všichni hrají jeho hru na neviditelného s ním. Petr má být do téhle hry zasvěcen a přijmout rodinná pravidla, jenomže hlavní hvězdou chce být on a udělá pro to cokoliv.
Autorka textu je dramaturgyně Marie Nováková.
Román bez hrdiny
Vzrušující čtenářský zážitek přináší hlavně vypravěč příběhu a perspektiva, z jaké je rozpad jedné středostavovské rodiny nazírán. Román je vyprávěn v ich-formě, mladým inženýrem Petrem Švajcarem, který se má stát ženichem Soni Hajnové a šéfem továrny jejího otce. Švajcar přijíždí ve dvacátých letech minulého století z Prahy na maloměsto a začíná se odvíjet příběh o tom, jak se hoch z chudých poměrů rozhodl zlomit osud a prodrat se na slunce. Mohlo by jít o známý příběh outsidera, který má dravost a švih a narazí na zpozdilost maloměstské smetánky. Jenže to by nebyl Havlíček, se svým smyslem pro nejtemnější zákoutí lidské duše, se svým talentem pro vykreslení nejednoznačných hrdinů. Petr Švajcar začíná vyprávět desetiletou historii své kariéry manžela bohaté nevěsty a ředitele továrny na mýdla retrospektivně. Od temného, rezignovaného konce. A my čtenáři víme už od začátku, že naším průvodcem bolestným a napínavým dějem bude tvrdý, racionální, nesentimentální muž, který bezohledně kráčí za svým cílem doslova přes mrtvoly. Vypráví nám příběh rodiny zatížené psychickou chorobou, ale není schopen se do bolesti nemocného člověka vcítit, buď ji bere na lehkou váhu, nebo se mu hnusí a pohrdá jí. Jak říká v závěru románu: „Ale cožpak silný a zdravý se dovede vmyslit do rozpoložení člověka zasaženého chorobou? Zdravý zlehčuje stonání chorého a silný se posmívá slabému pro jeho strach.“ Čtenář hltá úžasně detailní popis maloměstské atmosféry, továrního provozu, rodinných vztahů, povah a podob, ale hlavně odcizený popis situací, do kterých Petr Švajcar vstupuje jako obratný manipulátor a odhaluje čtenáři své myšlenkové pochody. Není možné se s vypravěčem ztotožnit, čtenář z něj má strach a bojí se, kudy se budou ubírat jeho další plány, a právě proto nemůže přestat číst. Děj Neviditelného je strhujícím zápasem dravosti, technického myšlení, chladu a vitality Petra Švajcara s křehkostí, přecitlivělostí, iracionalitou a nemocí jeho ženy Soni a jejího „neviditelného“ strýce Cyrila. Po takovém zápasu mohou zůstat jenom trosky.
Zlo a zlo
V románu Neviditelný se nedočkáme zápasu zla s dobrem. Spíše se zde střetává zlo se zlem. Ale s oním zlem je to složitější. Těch nejhorších skutků se dopouští Petr, ten je ale vypravěčem a své činy před čtenářem obhajuje. Havlíček a my spolu s ním dáváme vypravěči šanci až do poslední chvíle. Z Petrovy perspektivy jsou jeho zlé skutky pochopitelné. Zlo je nutným zlem pro naplnění životních cílů. Petr má v rodině silného protivníka. Pratetu jeho ženy Soni, která je stejně nekompromisní a tvrdá a celý život jedná pouze ve svém vlastním zájmu. Tento střet sobeckých osobností vytváří drama. Tito dva lidé si na začátku příběhu mlčky vyhlásí válku a bojují až do posledního dechu za svou věc. A pak je tu ještě třetí, neviditelné zlo – několik generací rodiny Hajnů sužuje osud, ďábel či Bůh, který na ně sesílá šílenství.
Neviditelný
Kdo je vlastně ten titulní Neviditelný? Odpovědí je celá řada. Je jím samozřejmě strýc Cyril, který před lety zešílel, po mnoha chemických pokusech přesvědčil sám sebe, že nalezl sérum neviditelnosti, a začal se jako neviditelný chovat. Rodina Hajnů od té doby jeho hru na neviditelného hraje a totéž žádá i od nového člena rodiny. Když je Cyril za dramatických okolností z rodiny „odstraněn“, vrací se jako výplod pomateného mozku jeho neteři Soně. Tentokrát je opravdu nehmatatelný a nepolapitelný, protože je jen představou. „Žil, jako by tu nebyl. Není tu – jako by tu byl,“ říká o jeho „návratu“ otec rodu Hugo Hajn. Dalším neviditelným je ten, kdo tahá za nitky, kdo nás pozoruje a před kým jsme nazí a bezbranní, před kým nic neskryjeme – Bůh, či osud. „Kdo to byl?“ ptá se Petr po původci svého nepovedeného života. „Nikdo jiný než on – Prochazeč po větru denním – zvědavý pozorovatel.“ A pak je tu ještě jeden neviditelný. Vypravěč. Muž dvou tváří, z nichž jednu obratně skrývá před blízkými a nedovolí jim získat důkazy pro zlá tušení o pravé podstatě své povahy. Nikdy neztrácí kontrolu. Tu druhou tvář otevřeně ukazuje jen svým čtenářům, respektive divákům. Jeho tragédií je, že ostatní neviditelné nebere dostatečně vážně. Jeho racionální mysl je přesvědčena, že stačí za nimi zavřít dveře, že stačí je dostat z dohledu nebo se jim vysmát, jenže oni se vracejí.
Neviditelný a divadlo
Pokud se člověk rozhodne Neviditelného adaptovat pro divadlo, má k dispozici několik plnokrevných, pozoruhodných, důkladně psychologicky propracovaných postav, z nichž každá má svou důležitou a opodstatněnou úlohu v temném příběhu o povaze člověka, rozumu a nerozumu. Na druhou stranu přichází o ten silný zážitek z vypravěčského partu, přichází o Petra Švajcara jako průvodce dějem. Proto v naší inscenaci Petrovu introspekci částečně zachováváme a vyjevujeme jeho nitro, které před svými blízkými obezřetně střeží. Do situací vstupuje Petr podle vlastního přesně stanoveného scénáře, je mistrem sebekontroly. Chladně promýšlí, kde projevit lítost, účast, něhu, kdy vyvolat konflikt a kdy ustoupit. Když jeho scénář vybočí z předem daných kolejí, vymyslí nový. Dokonale hraje role milence, manžela, zetě, vdovce. Neprožívá, pouze hraje a je sám sobě režisérem. Neuznává a nechápe, že může existovat ještě někdo nebo něco nad ním. Jeho blízcí tápou, nemají možnost rozpoznat, kým přesně Petr je, a přestože mají zlá tušení, nedovedou plně nahlédnout, čeho všeho je schopen. Diváci tu možnost mají, díky Petrovým monologům, které jsou plné pohrdání, nenávisti a pragmatického pohledu na vztahy, lásku a city. A zároveň jsou obhajobou této tvrdosti, bezcitnosti a sobectví. Havlíček v románu pracuje s divadelní terminologií, paralelami a metaforami. Šílenství, které je z rodiny vypuzeno, ale záhy se vrací, aby zasáhlo další oběť, vstupuje na scénu v kapitole Opona jde vzhůru a je zdánlivě zažehnáno v kapitole Opona padá. Přestože hlavní postavou je Petr a drží do poslední chvíle otěže příběhu v rukou, šílenství stejně nakonec vyhrává a bez varování trhá jeho životní scénář na kousky. Hajnových vila je v Havlíčkově románu jevištěm, na které vstupuje nový hrdina, a rodina Hajnů jsou herci, kteří „si chtějí zahrát jakási pokojová dramata“. Hlavní hvězdou těchto dramat je strýc Cyril, kolem něj se točí celý rodinný život a rituály, protože všichni hrají jeho hru na neviditelného s ním. Petr má být do téhle hry zasvěcen a přijmout rodinná pravidla, jenomže hlavní hvězdou chce být on a udělá pro to cokoliv.
Autorka textu je dramaturgyně Marie Nováková.