historie městských divadel pražských

Městská divadla pražská jsou největším jednosouborovým činoherním divadlem v Praze.

Vznikla v roce 1950 spojením Komorního divadla a divadla Komedie. Jejich prvním ředitelem byl režisér a překladatel Ota Ornest. Pod jeho vedením se divadlům podařilo obejít dobově poplatný repertoár uváděním světové a české klasiky (Tartuffe, Pygmalion, Měsíc nad řekou). Režiséři (Ota Ornest, Jan Fišer, Karel Svoboda, Karel Dostal) a režírující herci (Bedřich Vrbský, Václav Vydra ml., Rudolf Hrušínský, František Miška) dbali především na kvalitní herecké výkony a pod jejich vedením se divadla pyšnila jedním z nejlepších hereckých souborů v zemi. 

Uvolňující se podmínky pro uměleckou tvorbu v druhé polovině 50. let využila Městská divadla pražská k rozšíření repertoáru o hry současných západních autorů (Obchodník s deštěm). Režijní působení Miroslava Macháčka vneslo do inscenační tvorby jevištní obraznost a osobitý výklad díla (Útěk). Režisér Václav Hudeček se přikláněl spíše k tragikomice a modelovému dramatu (Romulus Veliký s Václavem Voskou v titulní roli). Do výtvarného řešení inscenací vnášeli nové impulzy scénografové Joan Brehms a Ester Krumbachová, spolupracující s Miroslavem Macháčkem, a Ladislav Vychodil v objevných režijních interpretacích Alfréda Radoka (1962–65), které se staly vrcholem tvorby MDP a českého divadla vůbec (Švédská zápalka, Ženitba, Sestup Orfeův, Hra o lásce a smrti). 

Od sezóny 1962/63 vplynulo do MDP divadlo ABC včetně souboru (Jaroslava Adamová, Jiřina Bohdalová, Květa Fialová, Nataša Gollová, Alena Vránová, Stella Zázvorková, Stanislav Fišer, Josef Zíma ad.) a baletu s choreografem Josefem Koníčkem. Do početného souboru přibyli v 60. letech postupně další herci: Petr Kostka, Libuše Švormová, František Němec, Dana Syslová, Ladislav Trojan, Carmen Mayerová, Viktor Preiss, Václav Postránecký ad. Režii posílil v roce 1962 Ladislav Vymětal a v roce 1965 Ivan Weiss.

V 60. letech dramaturgie MDP dál zaplňovala mezery ze světové dramatiky (Skleněný zvěřinec, Fyzikové, Vajíčko, Židle, Služky). Víc než jinde se tu hrály hry bulvárního rázu (Idiotka s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli nebo Charleyova teta s Lubomírem Lipským v hlavní roli). Dramaturgii spoluutvářel ředitel Ornest jak svými zahraničními kontakty, tak svojí překladatelskou aktivitou. Současnou domácí dramatiku až na výjimky (Třetí přání, Příliš štědrý večer) zastupovala tzv. komunální satira (Občan Čančík) a veselohry, reprezentující socialistickou variantu bulvární hry (Čtyři z velkoměsta, Svatba sňatkového podvodníka).

Do konce Ornestovy ředitelské éry (1972) se udržovaly obě větve „západní“ dramaturgie: bulvární (Víš přece, že neslyším, když teče voda) a umělecká (Mouchy, Křehká rovnováha, Play Strindberg, Čtrnáctý hrabě Gurney). Západní ráz repertoáru a inscenace se zřetelným politickým podtextem (Óda na krále - Misantrop) přičetl nastupující normalizační režim MDP k tíži. Odvoláním Oty Ornesta z funkce (jako režisér setrval do roku 1976) skončila více než dvacetiletá éra, která svým programovým zaměřením odkazovala spíše k předválečné divadelní praxi, kterou měla MDP po roce 1950 popřít.

Nový ředitel, režisér Lubomír Poživil (1972–90), začal MDP proměňovat. Ze západní dramatiky zachoval bulvární komedie a detektivky (Past na myši, Harold a Maude). Pokračoval v linii muzikálů, které inscenoval zejména Robert Mihula (Malované na skle, Chicago) a v nichž se uplatňoval baletní soubor MDP. Do popředí pronikala současná dramatika sovětská (Zapomeňte na Hérostrata), slovenská (Sólo pro bicí /hodiny/) a česká (Mladý muž a bílá velryba). Také autorská a herecká spolupráce Miroslava Horníčka, započatá hrou Dobře utajené housle, plynule pokračovala (Kantor Barnabáš a žáci darebáci,  Romeo, Julie a bratr Lorenzo). Dramaturgie se nově více zaměřila ke klasickému dramatu a tragédii (Maškaráda). Inscenace znovu upoutávaly především hereckými výkony (Harold a Maude s Marií Rosůlkovou nebo Pan Hamilkar s Václavem Voskou). Ambicióznější režie se objevovaly sporadicky (Miškovo nastudování Urfausta  s Eduardem Cupákem a Danou Syslovou). Autorské pojetí režie a aktivizace všech jevištních prostředků sjednocovaly inscenační tvorbu Karla Kříže (1982–87; Co řekl Ruzzante, Sen noci svatojanské), na níž se scénograficky podílel Jaroslav Malina. Soubor, z něhož odcházeli poslední příslušníci původní herecké gardy, se zcela proměnil. Nově byli angažováni Alois Švehlík, Věra Galatíková, Boris Rösner, Václav Vydra, Stanislav Zindulka ad. Dramaturgyní se stala vedle Aleny Kožíkové dosavadní lektorka Ludmila Janská. Po odchodu Adolfa Weniga (1978) neměla MDP vlastního jevištního výtvarníka; spolupracovalo zde mnoho scénografů různého zaměření a výtvarného názoru. V druhé půli 80. let tu působili režiséři Norbert Snítil a Petr Novotný. Do tohoto období spadají také inscenace Ladislava Vymětala (Soudný den) a Miroslava Macháčka (Smutek sluší Elektře).

Během Poživilovy éry bylo divadlo Komedie nejprve 1972–79 propůjčeno souboru Divadla Jiřího Wolkra, které procházelo rekonstrukcí, a poté bylo z důvodů adaptace uzavřeno. Připojením divadla Rokoko získala MDP v roce 1975 další scénu. 1976 bylo uzavřeno Komorní divadlo pro plánovanou rekonstrukci, která se však nikdy neuskutečnila. Do znovuotevření divadla Komedie disponovala MDP jen dvěma scénami (Rokoko a ABC).

V druhé polovině 70. let bylo součástí MDP Kreslené divadlo a dočasné útočiště tu nalezla baletní skupina choreografa Pavla Šmoka.

V 90. letech se MDP zásadně proměnila organizačně, umělecky i personálně. Ředitelem se stal v roce 1990 dramaturg a dramatik Jan Vedral, s nímž přišel dramaturg Martin Urban. Byli angažováni režiséři Lída EngelováMiloš Horanský a Petr Palouš. Znovuotevřením Komedie (1991), přezvané na Divadlo „K“, se provoz rozšířil na tři scény, opět programově odlišné. Od sezony 1991/92 získala každá v rámci MDP uměleckou samostatnost, vlastní vedení a dosud jednotný soubor byl rozdělen. Divadlo „K“ se vyhranilo jako dramaturgicky náročná a inscenačně průbojná scéna (Achterloo, Bílé manželství). Nastoupená linie pokračovala pod vedením Petra Palouše (1991–93), kdy došlo k přejmenování na Divadlo Ká. S novým uměleckým šéfem, režisérem Michalem Dočekalem, nastoupila v roce 1994 skupina herců z Divadelního spolku Kašpar a dramaturg Vít Kremlička. Profil scény, která se od května 1994 vrátila k názvu Divadlo Komedie, formovali režiséři Michal Dočekal (Tři sestry, Kupec benátský) a Jan Nebeský (Konec hry, Terezka). Výraznou osobností generačně dosti sourodého souboru (Viktorie Čermáková, Dana Batulková, Lucie Trmíková, David Matásek, Miroslav Mejzlík, Saša Rašilov, Jiří Štrébl) byl David Prachař. Hledáním živého významového sdělení inscenovaných děl, aktualizovaných jevištními prostředky i textovými úpravami, originální dramaturgií (Daria Ullrichová) a režijní kreativitou se Komedie stala v 90. letech osobitou pražskou scénou.

Odchodem Michala Dočekala v roce 2002 do Národního divadla skončila na dalších bezmála dvacet let éra divadla Komedie v rámci uskupení Městských divadel pražských.

Zábavné zaměření porevolučního ABC vyznačili především Švandrlíkovi Černí baroni a Dumasovi Tři mušketýři. Umělecký šéf Miloš Horanský (1991–93) orientoval scénu ke klasické komedii a k původním adaptacím. Pod vedením Milana Schejbala (od 1994) a v dramaturgii Jany Paterové (1994–98) se prosadil hudebně-dramatický žánr (Pěna dní, Funny Girl, Cikánský baron aneb…) a bulvární kusy (Harold a Maud, Past na myši, Charleyova teta). Ansámbl, s nímž ABC v roce 1991 začínalo, se během 90. let značně obměnil; prosazovali se zejména herci mladé a střední generace (Filip Blažek, Otakar Brousek ml., Veronika Gajerová, Jan Hrušínský, Oldřich Vízner).

Od sezóny 2004-06 působil v Rokoku umělecký šéf Tomáš Svoboda, který se pokoušel o výrazné a kontroverzní interpretace klasických děl (antická trilogie Oresteia) a současnou politickou satiru (Má vlast). Po dvou sezónách jeho působení došlo ke změně na postu ředitele Městských divadel pražských, kterým se nově stal režisér Ondřej Zajíc Pod jeho vedením došlo k opětovnému umělecko-provoznímu propojení divadel ABC a Rokoko. Uměleckým šéfem se stal Petr Svojtka. Divadlo ABC, které bylo dříve chápáno jako bulvární divadlo s žánrovým repertoárem, se postupně proměnilo ve scénu nabízející složitější témata zpracovávaná stále náročnější uměleckou formou. Divadlo Rokoko se etablovalo jako komorní scéna s lehce exkluzivním repertoárem, kde je kladen důraz především na individuální herecký výkon.

V Rokoku působil v letech 1991–93 Divadelní spolek Kašpar vedený režisérem Jakubem Špalkem. Mladá, názorově spřízněná skupina, usilující o generační divadlo (Hodina mezi psem a vlkem, Ondina) se po dvou letech rozštěpila. Jedna část odešla s režisérem Dočekalem do Divadla Ká, druhá vystoupila ze svazku MDP a osamostatnila se. Do uvolněného Rokoka přišel od sezóny 1993/94 kolektiv ústeckého Činoherního studia vedený Petrem Poledňákem a režiséři Jana Kališová, Michal Pavlík a Zdeněk Potužil. Herecký soubor doplnili v první pražské sezóně Barbara Lukešová, Lenka Vlasáková, Zdeněk Dušek, Marian Roden, Petr Štěpánek a Radka Fidlerová. Zpočátku se hrály přenesené inscenace a první nové premiéry (Katova píseň, Romové a Julie aneb E 55 Story), které se vyznačovaly kontroverzní tematikou. V roce 1995 převzal vedení Rokoka Zdeněk Potužil, režiséra Pavlíka vystřídal Ondřej Zajíc a Jana Kališová. Správní ředitelkou MDP se stala Radka Pipková. Sérií her s tématikou generačních střetů (Nic svatého, Tajný deník Adriana KrtkaQuerelle z Brestu, Volání za řekou, Romeo a Julie) se Rokoko vymezovalo jako divadlo pro mladé publikum.

Sezónou 2018/2019 začala další etapa Městských divadel pražských: do vedení nastoupil ředitel Daniel Přibyl spolu s uměleckým šéfem Michalem Dočekalem se společným cílem přeměnit Městská divadla pražská na respektovanou kulturní instituci hrající aktivní roli ve vývoji nejen českého a evropského divadla, ale společnosti vůbec. Ve stejné sezóně bylo divadlo Komedie znovu připojeno k MDP a skladbou repertoáru míří zejména k mladému publiku. 

NAVAZUJEME NA TY NEJLEPŠÍ!