Romeo a Julie a noc
Přečtěte si stať vydanou v pátém čísle časopisu Moderní divadlo, která se detailně věnuje ději této slavné Shakespearovy tragédie.
Přečtěte si stať vydanou v pátém čísle časopisu Moderní divadlo, která se detailně věnuje ději této slavné Shakespearovy tragédie.
Na počátku druhé scény třetího dějství se Julie nemůže dočkat znovushledání se svým novopečeným manželem a prahne po tom, aby den již skončil a nastala noc, která s sebou přinese i jejího Romea:
K západu cválejte, ohniví oři,
a kočár slunce dovezte až k spánku.
Vozataj světla kéž vás bičem žene
pod noční plachtu ztemnělého nebe.
Oponu stáhni, noci tajných lásek,
ať Romeo mi skočí do náruče.
Juliina slova (odkazující na Ovidiovu elegii Výčitky Jitřence, v níž mladík touží, aby noc ještě neskončila a on mohl zůstat se svou milou – viz též začátek scény 3. 5 Shakespearovy hry) nenarážejí jen na tradici svatební noci, kdy láska novomanželů poprvé dochází fyzického zúročení, ale také na skutečnost, že noc je jediným prostorem, který Shakespeare ve své tragédii mladým milencům vymezil. Snad více než u jakékoliv jiné Shakespearovy hry si při sledování Romea a Julie divák uvědomuje plynutí času: zatímco v Shakespearově předloze, narativní básni Tragický příběh o Romeovi a Julii od Arthura Brooka (1562), se osudová láska mezi Romeem a Julií rozprostírá na ploše celého tři čtvrtě roku, Shakespearovi milenci mají na prožití svého vztahu pouze několik málo dnů. Zejména ve druhé polovině hry jako by se čas spikl proti nim a pocit intenzity mladé lásky na straně jedné a spěchu na straně druhé je umocňován častým střídáním dne a noci. Jak však již téměř před půlstoletím upozornil shakespearolog Emrys Jones, den a noc mají u alžbětinského dramatika zcela jiné dramaturgické konotace než u moderního diváka. Co pro nás může být prostým časovým úsekem, je pro Shakespeara především dramatickou příležitostí s metaforickým, až emblematickým charakterem. Není tedy náhodou, že ač se Shakespearovi spiklenci proti Juliu Caesarovi mohou teoreticky setkat v jakoukoliv denní dobu, učiní tak symbolicky za nezvykle bouřlivé noci, kdy je „čas zlých duchů“ (Julius Caesar 2. 1, přel. Martin Hilský). I Hamlet zabíjí Claudiova rádce Polonia uprostřed noci, kdy lidé mohou „páchat skutky, že roztřás by se den“ (Hamlet 3. 3, přel. Martin Hilský). V jakési parodii na balkonovou scénu podává Shylockova dcera Jessica svému milému Lorenzovi oknem z otcova domu Shylockovo jmění a je ráda, „že je noc a není vidět“, aby si Lorenzo nevšiml jejího studu (Kupec benátský 2. 6, přel. František Nevrla). V reakci na Jessičinu zradu Shylock začne trvat na své libře masa a hra málem skončí tragicky. Dějiště Romea a Julie je rozděleno mezi dva kontrastující světy: svět denní Verony, plný násilí, klanové nenávisti, nebezpečí smrti a striktních zákonů; a svět Verony pod rouškou noci, naplněný vášní a iracionálním chaosem, kdy denní řád načas pozbývá platnosti a noc dává zrodit zakázané lásce. Již od první scény hry, ve které dojde k pouliční šarvátce mezi příslušníky znepřátelených rodů, je zřejmé, že Romeo patří do druhého z obou světů: než aby se účastnil potyčky, prochází se o samotě „o hodinu dřív, než se zlaté slunce / zjevilo v okně východu jak bůh,“ aby se následně zavřel doma, kde si „uměle prodlužuje noc“ (1. 1). Noc není pro Romea denní dobou, ale místem, které svědčí jeho přirozené povaze melancholického milovníka. Podobně o noci uvažuje později i Julie, podle které „obřady lásky posvěcuje tma“ a „milenci svítí krásou milování“, přičemž Romea nazývá „mé světlo v temnotách“ (3. 2). Jak Romeo, tak Julie spojují svou lásku s nocí, kdy je pro ně jedině bezpečno. Je tedy pouze logické, že všechna důležitá setkání Romea s Julií proběhnou v Shakespearově hře právě během noci. Když Romeo poprvé spatří Julii na Kapuletově bále, okamžitě zapomíná na její sestřenku Rosalinu (která je v tu chvíli přítomna) a jeho jazyk je rázem plný obrazů černoty a tmy, s níž kontrastuje Juliina zář:
Vedle ní pobledne hned každá svíce,
na tváři noci žhne jak náušnice,
jak diamant, jak nejvzácnější skvost,
až za hrob krásná, krásná navýsost.
Vedle ní hasnou všechny krasavice,
vrány jsou ony, ona holubice.
O Rosalině jsme od Romea podobná slova ani jednou neslyšeli. I při následném setkání během ikonické balkonové scény je Romeo zcela uchvácen Juliinou krásou na pozadí noci a poznamenává, že „tam v tom okně svítá. Julie / už vychází jak slunce za rozbřesku“ (2. 1). V očích Romea a Julie jejich láska nepotřebuje den – ten je od počátku naopak jejich nepřítelem. Když se mladí milenci zasnoubí a noc se nesmiřitelně chýlí ke konci, Julie posílá Romea pryč se slovy: „Je skoro ráno, budeš muset jít“ (2. 1). Na rozdíl od Romea si Julie uvědomuje, že s ránem začínají platit jiná pravidla a jejich cit by na denním světle neměl šanci přežít. S podobným motivem Shakespeare operuje i ve Snu noci svatojánské, hře, která je obecně považována za dvojče Romea a Julie (obě hry byly napsány kolem roku 1595, nevíme v jakém pořadí) a která stejný základní příběh zpracovává formou komedie. I Sen je rozdělen mezi nekompromisní denní svět aténského dvora, který vyžaduje poslušnost a nepřeje lásce, a noční svět víl a elfů, kde láska a vášeň dostávají volný průchod (byť občas za pomoci kouzel) a kde nešťastní milenci nacházejí své útočiště. Proč však Sen noci svatojánské končí trojitou svatbou a Romeo a Julie krveprolitím? Vysvětlení najdeme v nejstarší a nejklasičtější charakteristice tragického divadelního žánru, Aristotelově Poetice. Hned druhý den po Kapuletově bále se Juliin bratranec Tybalt rozhodne pomstít Romeovu přítomnost na rodinné oslavě a vyzývá mladého Monteka na souboj. Ten však má stále plnou hlavu svatby s Julií a místo toho, aby výzvu v souladu s etiketou přijal, nechá za sebe bojovat svého přítele Merkucia, který je smrtelně raněn. Ve chvíli, kdy si Romeo uvědomí dopad svého rozhodnutí, je již na dobrý konec pozdě a nezbývá mu než mrtvého přítele pomstít a nad svazkem s Julií i sebou samým tak vynést ortel smrti.
Podle Aristotelových pravidel musí „dobrá skladba tragického děje“ obsahovat změnu „ze štěstí v neštěstí“, jak vidíme u Romea (Poetika, 13. kapitola, přel. Antonín Kříž). Příčinou takové změny podle Aristotela není ani tak vadný charakter tragického hrdiny, nýbrž jeho „vina“ (ἁμαρτία), jíž bývá nejčastěji chyba v úsudku. Zatímco díky zásahu aténského vévody Thesea se milencům ve Snu noci svatojánské nakonec podaří přemostit denní a noční světy a svou noční lásku přenést do denní reality, Romeo toho samého schopen není. V klíčovém okamžiku si neuvědomuje, že v jeho Veroně se denní a noční svět řídí jinými pravidly, a rozum, jehož je mu ve dne zapotřebí nejvíce, mu i tehdy zamlžuje noční cit: „Tvá krása, / Julie, ze mě dělá zbabělce, / kvůli ní změkla zakalená ocel“ (3. 1). Zatímco první polovina Romea a Julie obsahuje více komických než tragických prvků, a nebýt prologu, divák by si mohl myslet, že hra nakonec skončí smírem obou rodin skrze šťastný svazek jejich potomků, chyba Romeova úsudku na počátku třetího dějství všechny tyto naděje zhatí a herci již musí hru dohrát jako tragédii. Příběh Shakespearovy hry je symbolicky završen opět v noci, po posledním „setkání“ Romea a Julie, kdy oba milenci umírají. Starý Montek a Kapulet si nad mrtvými těly svých dětí podávají ruce a slibují si, že každý nechá potomkovi toho druhého odlít zlatou sochu, která, „ať dokud Verona je Veronou, / za věrnou lásku září jako tryzna“ (5. 3). Ze slovesa „lie“ v Shakespearově originálu je patrné, jak má toto sousoší vypadat: dvě postavy ležící vedle sebe, jakoby ponořené do spánku. Je příznačné, že na konci hry „zármutkem slunce hlavu svěsilo“ (dosl. „slunce zármutkem neukáže hlavu“) a Verona zůstává ponořená do věčné noci. A této metaforické temnotě bude, stejně jako za jejich života, navždy vévodit zlatá záře mladých milenců.
Autorem textu je literární historik Filip Krajník.
Na počátku druhé scény třetího dějství se Julie nemůže dočkat znovushledání se svým novopečeným manželem a prahne po tom, aby den již skončil a nastala noc, která s sebou přinese i jejího Romea:
K západu cválejte, ohniví oři,
a kočár slunce dovezte až k spánku.
Vozataj světla kéž vás bičem žene
pod noční plachtu ztemnělého nebe.
Oponu stáhni, noci tajných lásek,
ať Romeo mi skočí do náruče.
Juliina slova (odkazující na Ovidiovu elegii Výčitky Jitřence, v níž mladík touží, aby noc ještě neskončila a on mohl zůstat se svou milou – viz též začátek scény 3. 5 Shakespearovy hry) nenarážejí jen na tradici svatební noci, kdy láska novomanželů poprvé dochází fyzického zúročení, ale také na skutečnost, že noc je jediným prostorem, který Shakespeare ve své tragédii mladým milencům vymezil. Snad více než u jakékoliv jiné Shakespearovy hry si při sledování Romea a Julie divák uvědomuje plynutí času: zatímco v Shakespearově předloze, narativní básni Tragický příběh o Romeovi a Julii od Arthura Brooka (1562), se osudová láska mezi Romeem a Julií rozprostírá na ploše celého tři čtvrtě roku, Shakespearovi milenci mají na prožití svého vztahu pouze několik málo dnů. Zejména ve druhé polovině hry jako by se čas spikl proti nim a pocit intenzity mladé lásky na straně jedné a spěchu na straně druhé je umocňován častým střídáním dne a noci. Jak však již téměř před půlstoletím upozornil shakespearolog Emrys Jones, den a noc mají u alžbětinského dramatika zcela jiné dramaturgické konotace než u moderního diváka. Co pro nás může být prostým časovým úsekem, je pro Shakespeara především dramatickou příležitostí s metaforickým, až emblematickým charakterem. Není tedy náhodou, že ač se Shakespearovi spiklenci proti Juliu Caesarovi mohou teoreticky setkat v jakoukoliv denní dobu, učiní tak symbolicky za nezvykle bouřlivé noci, kdy je „čas zlých duchů“ (Julius Caesar 2. 1, přel. Martin Hilský). I Hamlet zabíjí Claudiova rádce Polonia uprostřed noci, kdy lidé mohou „páchat skutky, že roztřás by se den“ (Hamlet 3. 3, přel. Martin Hilský). V jakési parodii na balkonovou scénu podává Shylockova dcera Jessica svému milému Lorenzovi oknem z otcova domu Shylockovo jmění a je ráda, „že je noc a není vidět“, aby si Lorenzo nevšiml jejího studu (Kupec benátský 2. 6, přel. František Nevrla). V reakci na Jessičinu zradu Shylock začne trvat na své libře masa a hra málem skončí tragicky. Dějiště Romea a Julie je rozděleno mezi dva kontrastující světy: svět denní Verony, plný násilí, klanové nenávisti, nebezpečí smrti a striktních zákonů; a svět Verony pod rouškou noci, naplněný vášní a iracionálním chaosem, kdy denní řád načas pozbývá platnosti a noc dává zrodit zakázané lásce. Již od první scény hry, ve které dojde k pouliční šarvátce mezi příslušníky znepřátelených rodů, je zřejmé, že Romeo patří do druhého z obou světů: než aby se účastnil potyčky, prochází se o samotě „o hodinu dřív, než se zlaté slunce / zjevilo v okně východu jak bůh,“ aby se následně zavřel doma, kde si „uměle prodlužuje noc“ (1. 1). Noc není pro Romea denní dobou, ale místem, které svědčí jeho přirozené povaze melancholického milovníka. Podobně o noci uvažuje později i Julie, podle které „obřady lásky posvěcuje tma“ a „milenci svítí krásou milování“, přičemž Romea nazývá „mé světlo v temnotách“ (3. 2). Jak Romeo, tak Julie spojují svou lásku s nocí, kdy je pro ně jedině bezpečno. Je tedy pouze logické, že všechna důležitá setkání Romea s Julií proběhnou v Shakespearově hře právě během noci. Když Romeo poprvé spatří Julii na Kapuletově bále, okamžitě zapomíná na její sestřenku Rosalinu (která je v tu chvíli přítomna) a jeho jazyk je rázem plný obrazů černoty a tmy, s níž kontrastuje Juliina zář:
Vedle ní pobledne hned každá svíce,
na tváři noci žhne jak náušnice,
jak diamant, jak nejvzácnější skvost,
až za hrob krásná, krásná navýsost.
Vedle ní hasnou všechny krasavice,
vrány jsou ony, ona holubice.
O Rosalině jsme od Romea podobná slova ani jednou neslyšeli. I při následném setkání během ikonické balkonové scény je Romeo zcela uchvácen Juliinou krásou na pozadí noci a poznamenává, že „tam v tom okně svítá. Julie / už vychází jak slunce za rozbřesku“ (2. 1). V očích Romea a Julie jejich láska nepotřebuje den – ten je od počátku naopak jejich nepřítelem. Když se mladí milenci zasnoubí a noc se nesmiřitelně chýlí ke konci, Julie posílá Romea pryč se slovy: „Je skoro ráno, budeš muset jít“ (2. 1). Na rozdíl od Romea si Julie uvědomuje, že s ránem začínají platit jiná pravidla a jejich cit by na denním světle neměl šanci přežít. S podobným motivem Shakespeare operuje i ve Snu noci svatojánské, hře, která je obecně považována za dvojče Romea a Julie (obě hry byly napsány kolem roku 1595, nevíme v jakém pořadí) a která stejný základní příběh zpracovává formou komedie. I Sen je rozdělen mezi nekompromisní denní svět aténského dvora, který vyžaduje poslušnost a nepřeje lásce, a noční svět víl a elfů, kde láska a vášeň dostávají volný průchod (byť občas za pomoci kouzel) a kde nešťastní milenci nacházejí své útočiště. Proč však Sen noci svatojánské končí trojitou svatbou a Romeo a Julie krveprolitím? Vysvětlení najdeme v nejstarší a nejklasičtější charakteristice tragického divadelního žánru, Aristotelově Poetice. Hned druhý den po Kapuletově bále se Juliin bratranec Tybalt rozhodne pomstít Romeovu přítomnost na rodinné oslavě a vyzývá mladého Monteka na souboj. Ten však má stále plnou hlavu svatby s Julií a místo toho, aby výzvu v souladu s etiketou přijal, nechá za sebe bojovat svého přítele Merkucia, který je smrtelně raněn. Ve chvíli, kdy si Romeo uvědomí dopad svého rozhodnutí, je již na dobrý konec pozdě a nezbývá mu než mrtvého přítele pomstít a nad svazkem s Julií i sebou samým tak vynést ortel smrti.
Podle Aristotelových pravidel musí „dobrá skladba tragického děje“ obsahovat změnu „ze štěstí v neštěstí“, jak vidíme u Romea (Poetika, 13. kapitola, přel. Antonín Kříž). Příčinou takové změny podle Aristotela není ani tak vadný charakter tragického hrdiny, nýbrž jeho „vina“ (ἁμαρτία), jíž bývá nejčastěji chyba v úsudku. Zatímco díky zásahu aténského vévody Thesea se milencům ve Snu noci svatojánské nakonec podaří přemostit denní a noční světy a svou noční lásku přenést do denní reality, Romeo toho samého schopen není. V klíčovém okamžiku si neuvědomuje, že v jeho Veroně se denní a noční svět řídí jinými pravidly, a rozum, jehož je mu ve dne zapotřebí nejvíce, mu i tehdy zamlžuje noční cit: „Tvá krása, / Julie, ze mě dělá zbabělce, / kvůli ní změkla zakalená ocel“ (3. 1). Zatímco první polovina Romea a Julie obsahuje více komických než tragických prvků, a nebýt prologu, divák by si mohl myslet, že hra nakonec skončí smírem obou rodin skrze šťastný svazek jejich potomků, chyba Romeova úsudku na počátku třetího dějství všechny tyto naděje zhatí a herci již musí hru dohrát jako tragédii. Příběh Shakespearovy hry je symbolicky završen opět v noci, po posledním „setkání“ Romea a Julie, kdy oba milenci umírají. Starý Montek a Kapulet si nad mrtvými těly svých dětí podávají ruce a slibují si, že každý nechá potomkovi toho druhého odlít zlatou sochu, která, „ať dokud Verona je Veronou, / za věrnou lásku září jako tryzna“ (5. 3). Ze slovesa „lie“ v Shakespearově originálu je patrné, jak má toto sousoší vypadat: dvě postavy ležící vedle sebe, jakoby ponořené do spánku. Je příznačné, že na konci hry „zármutkem slunce hlavu svěsilo“ (dosl. „slunce zármutkem neukáže hlavu“) a Verona zůstává ponořená do věčné noci. A této metaforické temnotě bude, stejně jako za jejich života, navždy vévodit zlatá záře mladých milenců.
Autorem textu je literární historik Filip Krajník.