Americký sen
Americký sen jako ústřední téma Smrti obchodního cestujícího. Co k němu autora hry Arthura Millera vedlo, se dozvíte v článku časopisu Moderní divadlo.
Americký sen jako ústřední téma Smrti obchodního cestujícího. Co k němu autora hry Arthura Millera vedlo, se dozvíte v článku časopisu Moderní divadlo.
Když v roce 1948 Arthur Miller ve svém nově zakoupeném domě v městečku Roxbury v Connecticutu během jediného dne napsal první dějství Smrti obchodního cestujícího, měla jedna z nejslavnějších her dvacátého století ještě název: Uvnitř jeho hlavy. Ten poukazoval na základní tematický i formální princip hry: hlavní postavou je proud vědomí Willyho Lomana, stárnoucího otce, který celý svůj život obětoval snu o úspěchu. Na dopsání dramatu Miller potřeboval ještě dalších šest týdnů, během nichž se rozhodl prozradit vyústění hry již v samotném novém názvu. Diváci tak nesledují inscenaci, aby se dozvěděli, jak drama dopadne, ale aby postupně zjišťovali, co hlavní postavu vedlo k tomu, že zvolila dobrovolný odchod ze života. Miller nakombinoval tradiční strukturu tragédie (první dějství obsahuje expozici, kolizi a krizi, druhé peripetii a katastrofu) se snovými scénami, které se odehrávají ve Willyho mysli. V průběhu hry se tyto scény čím dál více vzdalují od reality a mísí se v nich výjevy z minulosti se současností. Zpřítomňování minulosti neprobíhá retrospektivním vyprávěním, ale formou dialogů. Díky použití těchto modernistických prvků Miller působivě zdramatizoval svou tezi, že: „Nic v životě nepřichází ‚potom‘, ale všechno existuje v nás naráz a současně.“
Zlatý věk amerického dramatu
Podle mnohých je Smrt obchodního cestujícího jedna z nejlépe napsaných her 20. století. Jako první hra v historii získala všechna tři nejprestižnější divadelní ocenění: Pulitzerovu cenu za drama, cenu Tony i cenu newyorských kritiků. Sedmdesát let od broadwayské premiéry (10. února 1949) Smrt obchodního cestujícího uvádí i divadlo ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli a nabízí tak možnost nahlédnout na základní text moderního amerického dramatu ze současné perspektivy. Pro Arthura Millera byla Smrt obchodního cestujícího již druhou úspěšnou hrou jeho kariéry. Prosadil se o dva roky dříve s incenací Všichni moji synové (1947), kterou režíroval slavný americký režisér Elia Kazan. Miller získal nejen svou první cenu Tony, ale hra byla následujícího roku zfilmována. Když psal Smrt obchodního cestujícího, prožíval Miller nejúspěšnější období své dlouholeté kariéry. Přelom čtyřicátých a padesátých let byl zlatou érou pro celé americké divadlo – nejen díky Millerovým úspěchům, ale i díky hrám jeho souputníků Tennesseeho Williamse a Eugena O’Neilla. Není slavnějších amerických her než Smrti obchodního cestujícího, Tramvaje do stanice Touha (1947) a Cesty dlouhého dne do noci (napsáno 1941–42, premiéra proběhla až po smrti O’Neilla v roce 1956). „Smrt“, „Touha“ a „Noc“ změnily tvář moderního amerického divadla, které se konečně sebevědomě osamostatnilo od evropských vzorů. Všichni tři „otcové zakladatelé“ ukázali divákům odvrácenou tvář amerického snu v době, kdy ke Spojeným státům vzhlížel celý svět.
Levicový intelektuál Miller
Arthur Miller na vlastní kůži zažil, co to znamená přijít rázem o všechno. Jeho otec byl úspěšným podnikatelem v textilním průmyslu, zaměstnával přes 400 lidí, rodina bydlela v krásném domě na Manhattanu, měla vlastního šoféra a o Arthura Millera a jeho sourozence se starala chůva. Po krachu na newyorské burze v roce 1929 rodina přišla ze dne na den o majetek a středoškolák Arthur Miller začal rozvážet pečivo, aby rodině alespoň trochu v nouzi vypomohl. Jelikož chtěl studovat na univerzitě, musel si Miller vydělat brigádami na školné. Na univerzitě studoval žurnalistiku a přispíval do studentských novin. Tehdy napsal i svoji první hru Žádný viník (No Villain), za kterou vyhrál stipendijní cenu Avery Hopwooda. Povzbuzen úspěchem, Miller změnil zaměření studia na anglický jazyk a literaturu a přihlásil se do kurzu dramatického psaní k známému profesoru Kennethu Rowovi, který se stal jeho celoživotním mentorem a přítelem. V téže době vstoupil do Ligy amerických spisovatelů, kde se seznámil s mnoha významnými literáty a dramatiky (například i s dramatičkou Lillian Hellmanovou). Členové Ligy byli všichni levicového smýšlení, většina dokonce patřila k Americké komunistické straně. Po dokončení univerzitních studií byla Millerovi nabídnuta prestižní práce scenáristy pro hollywoodské studio 20th Century Fox, kterou však odmítl, a místo toho se v roce 1938 přihlásil do projektu federální vlády, který v rámci Rooseweltova Nového údělu zajišťoval pracovní místa v divadelním odvětví. Americká vláda tento unikátní projekt brzy ukončila kvůli obavě z komunistického vlivu. V té době se už senátor Joseph McCarthy dostal do čela Výboru pro vyšetřování antiamerické činnosti a v neblaze proslulých procesech si komise nechávala předvolat mnohé členy levicové kulturní obce, včetně režiséra Kazana a později i Arthura Millera, kterého k výslechu doprovázela i jeho tehdejší manželka Marilyn Monroe. Miller, na rozdíl od Kazana, odmítl sdělit jakékoli jméno a byl odsouzen k odnětí svobody a pokutě za pohrdání kongresem, rovněž mu byl zabaven pas. Atmosféra davové hysterie, podezřívání a udávání Millerovi posloužila jako inspirace pro jeho další slavnou hru Čarodějky ze Salemu (1953), která zpracovává reálné případy čarodějnických procesů z let 1692–1693. I když v Millerově hře přímé odkazy k mccarthismu nejsou, podobnost je naprosto zřejmá. Tato nejtemnější Millerova hra nejenže získala v roce 1953 další cenu Tony, ale je i jeho celosvětově nejuváděnější hrou. V roce 1996 se Čarodějky ze Salemu dočkaly slavného zfilmování s Millerovým zetěm Danielem Day-Lewisem a Winonou Ryder. Arthur Miller k filmu napsal scénář, za který byl nominován na Oscara. I když odvolací soud v roce 1958 Millerovo odsouzení zrušil, trauma z křivého obvinění provázelo dramatika celý život. Miller byl velmi politicky aktivní a zasazoval se za propuštění disidentů po celém světě, včetně komunistického Československa. Vzhledem k sociálně kritickému vyznění Smrti obchodního cestujícího bylo možné hru uvést i za železnou oponou. Deset let po americké premiéře se tak dočkala i inscenace v pražském Národním divadle (režie Jaromír Pleskot). Karel Höger se kvůli roli Willyho Lomana dokonce vzdal původně plánovaného Hamleta s odůvodněním, že chce ztvárnit postavu v současném dramatu. Jeho herecký výkon byl natolik přesvědčivý, že někteří diváci prý „nebyli schopni pro pohnutí ani dojít si pro kabát do šatny“. V kontextu dramaturgie padesátých let, které dominoval povinný socialistický realismus, byla Pleskotova inscenace Smrti obchodního cestujícího naprosto přelomová i pro nastupující generaci dramatiků, včetně Václava Havla, který označil inscenaci za „strhující podívanou“. Smrtí obchodního cestujícího se Národnímu divadlu podařilo úspěšně vstoupit do „zlatých šedesátých“. Pleskot svou režijní koncepci postavil na interpretaci Millerovy hry jako „příběhu donkichotského outsidera, malého člověka čelícího velkému světu“, což je téma natolik univerzální, že lze hru uvádět kdekoli a kdykoli.
Perspektiva stárnoucího bílého muže
Přesto se však z dnešního pohledu ve Smrti obchodního cestujícího najdou prvky, které jsou minimálně problematické. První znepokojující otázkou je Millerovo ztvárnění ženských postav. Jelikož je hra vnímána skrze perspektivu stárnoucího bílého muže, ženy jsou viděny klasickým stereotypem – buď jako loajální manželky a matky, nebo povrchní známosti, pouhé atraktivní objekty mužského zájmu. Ve srovnání s komplexními psychologickými portréty hrdinek Tennesseeho Williamse Miller přeci jen zůstává mužem své doby. Centrem zkoumání je selhání otce rodiny a zhroucení jeho pečlivě stavěné obranné zdi vůči vlivu vnějšího světa, ženy jsou postaveny jen do role pozorovatelek a vedlejších postav. Willyho manželka Linda je spořivá žena v domácnosti, jejímž jediným cílem je úspěch jejího manžela a synů. Necitlivost a někdy i vyloženou Willyho hrubost trpně snáší, synům klade na srdce, aby otci vždy vycházeli vstříc. Lindě však patří poslední slova hry, která zdrceně a plačky pronáší na Willyho pohřbu: „Jsme volní…“ Tato věta v první rovině odkazuje k faktu, že díky penězům od pojišťovny, které rodina obdržela po Willyho smrti, se Lindě konečně podařilo splatit hypotéku na rodinný dům, ale zároveň ji lze možná interpretovat i v obecnější rovině jako Lindino osvobození od Willyho, jeho snů o dokonalém domově, dobře placené práci a společenském úspěchu. Další klíčová ženská postava v Millerově hře je Lindiným protipólem, svůdná femme fatale, které Willy na svých obchodních cestách vozí hedvábné punčochy. Přesto však nemá ani jméno, je to pouze „Žena“. Mnoho se o ní nedozvíme, stejně jako o dívkách, které Willyho synové sbalí v restauraci. Smrt obchodního cestujícího je tedy sice hrou rodinnou, zkoumá ale především mužský svět. Miller se primárně zabývá ústředním tématem celé americké literatury, tj. rozpadem amerického snu a tragickým rozporem mezi tímto snem a drsnou realitou. A realita Světa obchodního cestujícího je v Millerových očích nemilosrdná: „Měl jsem náboženství bez bohů, ale se silami bohům podobnými. Se silami hospodářských krizí a politických nevyhnutelností, které rozbíjejí, trhají, rozleptávají a poznamenávají všechno a každého, na koho mi padl zrak.“ Willyho neschopnost a neochota přiznat si vlastní nedokonalost je důvodem, proč se mu život hroutí pod rukama. Není schopen spokojit se s tím, co má, touží po veřejném i soukromém uznání a naplnění amerického ideálu. Když neuspěje on, sní alespoň o úspěchu svých dětí. I když se v závěru hry Willyho starší syn Biff vzbouří proti životu v permanentní lži a konfrontuje otce s nepříjemnou skutečností, Willy není schopen drsnou realitu přijmout a volí raději sebevraždu jako finální oběť pro svou rodinu. Katarzi však Miller divákům nenabízí, naopak hořce ironicky zakončuje hru scénou, v níž Willyho mladší syn Happy na pohřbu pateticky slibuje, že otec nezemřel nadarmo, protože on v životě uspěje. Marná honba za americkým snem v rozpadajícím se světě tak bude pokračovat, se všemi tragickými důsledky.
Autorkou textu je překladatelka a anglistka Hana Pavelková.
Když v roce 1948 Arthur Miller ve svém nově zakoupeném domě v městečku Roxbury v Connecticutu během jediného dne napsal první dějství Smrti obchodního cestujícího, měla jedna z nejslavnějších her dvacátého století ještě název: Uvnitř jeho hlavy. Ten poukazoval na základní tematický i formální princip hry: hlavní postavou je proud vědomí Willyho Lomana, stárnoucího otce, který celý svůj život obětoval snu o úspěchu. Na dopsání dramatu Miller potřeboval ještě dalších šest týdnů, během nichž se rozhodl prozradit vyústění hry již v samotném novém názvu. Diváci tak nesledují inscenaci, aby se dozvěděli, jak drama dopadne, ale aby postupně zjišťovali, co hlavní postavu vedlo k tomu, že zvolila dobrovolný odchod ze života. Miller nakombinoval tradiční strukturu tragédie (první dějství obsahuje expozici, kolizi a krizi, druhé peripetii a katastrofu) se snovými scénami, které se odehrávají ve Willyho mysli. V průběhu hry se tyto scény čím dál více vzdalují od reality a mísí se v nich výjevy z minulosti se současností. Zpřítomňování minulosti neprobíhá retrospektivním vyprávěním, ale formou dialogů. Díky použití těchto modernistických prvků Miller působivě zdramatizoval svou tezi, že: „Nic v životě nepřichází ‚potom‘, ale všechno existuje v nás naráz a současně.“
Zlatý věk amerického dramatu
Podle mnohých je Smrt obchodního cestujícího jedna z nejlépe napsaných her 20. století. Jako první hra v historii získala všechna tři nejprestižnější divadelní ocenění: Pulitzerovu cenu za drama, cenu Tony i cenu newyorských kritiků. Sedmdesát let od broadwayské premiéry (10. února 1949) Smrt obchodního cestujícího uvádí i divadlo ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli a nabízí tak možnost nahlédnout na základní text moderního amerického dramatu ze současné perspektivy. Pro Arthura Millera byla Smrt obchodního cestujícího již druhou úspěšnou hrou jeho kariéry. Prosadil se o dva roky dříve s incenací Všichni moji synové (1947), kterou režíroval slavný americký režisér Elia Kazan. Miller získal nejen svou první cenu Tony, ale hra byla následujícího roku zfilmována. Když psal Smrt obchodního cestujícího, prožíval Miller nejúspěšnější období své dlouholeté kariéry. Přelom čtyřicátých a padesátých let byl zlatou érou pro celé americké divadlo – nejen díky Millerovým úspěchům, ale i díky hrám jeho souputníků Tennesseeho Williamse a Eugena O’Neilla. Není slavnějších amerických her než Smrti obchodního cestujícího, Tramvaje do stanice Touha (1947) a Cesty dlouhého dne do noci (napsáno 1941–42, premiéra proběhla až po smrti O’Neilla v roce 1956). „Smrt“, „Touha“ a „Noc“ změnily tvář moderního amerického divadla, které se konečně sebevědomě osamostatnilo od evropských vzorů. Všichni tři „otcové zakladatelé“ ukázali divákům odvrácenou tvář amerického snu v době, kdy ke Spojeným státům vzhlížel celý svět.
Levicový intelektuál Miller
Arthur Miller na vlastní kůži zažil, co to znamená přijít rázem o všechno. Jeho otec byl úspěšným podnikatelem v textilním průmyslu, zaměstnával přes 400 lidí, rodina bydlela v krásném domě na Manhattanu, měla vlastního šoféra a o Arthura Millera a jeho sourozence se starala chůva. Po krachu na newyorské burze v roce 1929 rodina přišla ze dne na den o majetek a středoškolák Arthur Miller začal rozvážet pečivo, aby rodině alespoň trochu v nouzi vypomohl. Jelikož chtěl studovat na univerzitě, musel si Miller vydělat brigádami na školné. Na univerzitě studoval žurnalistiku a přispíval do studentských novin. Tehdy napsal i svoji první hru Žádný viník (No Villain), za kterou vyhrál stipendijní cenu Avery Hopwooda. Povzbuzen úspěchem, Miller změnil zaměření studia na anglický jazyk a literaturu a přihlásil se do kurzu dramatického psaní k známému profesoru Kennethu Rowovi, který se stal jeho celoživotním mentorem a přítelem. V téže době vstoupil do Ligy amerických spisovatelů, kde se seznámil s mnoha významnými literáty a dramatiky (například i s dramatičkou Lillian Hellmanovou). Členové Ligy byli všichni levicového smýšlení, většina dokonce patřila k Americké komunistické straně. Po dokončení univerzitních studií byla Millerovi nabídnuta prestižní práce scenáristy pro hollywoodské studio 20th Century Fox, kterou však odmítl, a místo toho se v roce 1938 přihlásil do projektu federální vlády, který v rámci Rooseweltova Nového údělu zajišťoval pracovní místa v divadelním odvětví. Americká vláda tento unikátní projekt brzy ukončila kvůli obavě z komunistického vlivu. V té době se už senátor Joseph McCarthy dostal do čela Výboru pro vyšetřování antiamerické činnosti a v neblaze proslulých procesech si komise nechávala předvolat mnohé členy levicové kulturní obce, včetně režiséra Kazana a později i Arthura Millera, kterého k výslechu doprovázela i jeho tehdejší manželka Marilyn Monroe. Miller, na rozdíl od Kazana, odmítl sdělit jakékoli jméno a byl odsouzen k odnětí svobody a pokutě za pohrdání kongresem, rovněž mu byl zabaven pas. Atmosféra davové hysterie, podezřívání a udávání Millerovi posloužila jako inspirace pro jeho další slavnou hru Čarodějky ze Salemu (1953), která zpracovává reálné případy čarodějnických procesů z let 1692–1693. I když v Millerově hře přímé odkazy k mccarthismu nejsou, podobnost je naprosto zřejmá. Tato nejtemnější Millerova hra nejenže získala v roce 1953 další cenu Tony, ale je i jeho celosvětově nejuváděnější hrou. V roce 1996 se Čarodějky ze Salemu dočkaly slavného zfilmování s Millerovým zetěm Danielem Day-Lewisem a Winonou Ryder. Arthur Miller k filmu napsal scénář, za který byl nominován na Oscara. I když odvolací soud v roce 1958 Millerovo odsouzení zrušil, trauma z křivého obvinění provázelo dramatika celý život. Miller byl velmi politicky aktivní a zasazoval se za propuštění disidentů po celém světě, včetně komunistického Československa. Vzhledem k sociálně kritickému vyznění Smrti obchodního cestujícího bylo možné hru uvést i za železnou oponou. Deset let po americké premiéře se tak dočkala i inscenace v pražském Národním divadle (režie Jaromír Pleskot). Karel Höger se kvůli roli Willyho Lomana dokonce vzdal původně plánovaného Hamleta s odůvodněním, že chce ztvárnit postavu v současném dramatu. Jeho herecký výkon byl natolik přesvědčivý, že někteří diváci prý „nebyli schopni pro pohnutí ani dojít si pro kabát do šatny“. V kontextu dramaturgie padesátých let, které dominoval povinný socialistický realismus, byla Pleskotova inscenace Smrti obchodního cestujícího naprosto přelomová i pro nastupující generaci dramatiků, včetně Václava Havla, který označil inscenaci za „strhující podívanou“. Smrtí obchodního cestujícího se Národnímu divadlu podařilo úspěšně vstoupit do „zlatých šedesátých“. Pleskot svou režijní koncepci postavil na interpretaci Millerovy hry jako „příběhu donkichotského outsidera, malého člověka čelícího velkému světu“, což je téma natolik univerzální, že lze hru uvádět kdekoli a kdykoli.
Perspektiva stárnoucího bílého muže
Přesto se však z dnešního pohledu ve Smrti obchodního cestujícího najdou prvky, které jsou minimálně problematické. První znepokojující otázkou je Millerovo ztvárnění ženských postav. Jelikož je hra vnímána skrze perspektivu stárnoucího bílého muže, ženy jsou viděny klasickým stereotypem – buď jako loajální manželky a matky, nebo povrchní známosti, pouhé atraktivní objekty mužského zájmu. Ve srovnání s komplexními psychologickými portréty hrdinek Tennesseeho Williamse Miller přeci jen zůstává mužem své doby. Centrem zkoumání je selhání otce rodiny a zhroucení jeho pečlivě stavěné obranné zdi vůči vlivu vnějšího světa, ženy jsou postaveny jen do role pozorovatelek a vedlejších postav. Willyho manželka Linda je spořivá žena v domácnosti, jejímž jediným cílem je úspěch jejího manžela a synů. Necitlivost a někdy i vyloženou Willyho hrubost trpně snáší, synům klade na srdce, aby otci vždy vycházeli vstříc. Lindě však patří poslední slova hry, která zdrceně a plačky pronáší na Willyho pohřbu: „Jsme volní…“ Tato věta v první rovině odkazuje k faktu, že díky penězům od pojišťovny, které rodina obdržela po Willyho smrti, se Lindě konečně podařilo splatit hypotéku na rodinný dům, ale zároveň ji lze možná interpretovat i v obecnější rovině jako Lindino osvobození od Willyho, jeho snů o dokonalém domově, dobře placené práci a společenském úspěchu. Další klíčová ženská postava v Millerově hře je Lindiným protipólem, svůdná femme fatale, které Willy na svých obchodních cestách vozí hedvábné punčochy. Přesto však nemá ani jméno, je to pouze „Žena“. Mnoho se o ní nedozvíme, stejně jako o dívkách, které Willyho synové sbalí v restauraci. Smrt obchodního cestujícího je tedy sice hrou rodinnou, zkoumá ale především mužský svět. Miller se primárně zabývá ústředním tématem celé americké literatury, tj. rozpadem amerického snu a tragickým rozporem mezi tímto snem a drsnou realitou. A realita Světa obchodního cestujícího je v Millerových očích nemilosrdná: „Měl jsem náboženství bez bohů, ale se silami bohům podobnými. Se silami hospodářských krizí a politických nevyhnutelností, které rozbíjejí, trhají, rozleptávají a poznamenávají všechno a každého, na koho mi padl zrak.“ Willyho neschopnost a neochota přiznat si vlastní nedokonalost je důvodem, proč se mu život hroutí pod rukama. Není schopen spokojit se s tím, co má, touží po veřejném i soukromém uznání a naplnění amerického ideálu. Když neuspěje on, sní alespoň o úspěchu svých dětí. I když se v závěru hry Willyho starší syn Biff vzbouří proti životu v permanentní lži a konfrontuje otce s nepříjemnou skutečností, Willy není schopen drsnou realitu přijmout a volí raději sebevraždu jako finální oběť pro svou rodinu. Katarzi však Miller divákům nenabízí, naopak hořce ironicky zakončuje hru scénou, v níž Willyho mladší syn Happy na pohřbu pateticky slibuje, že otec nezemřel nadarmo, protože on v životě uspěje. Marná honba za americkým snem v rozpadajícím se světě tak bude pokračovat, se všemi tragickými důsledky.
Autorkou textu je překladatelka a anglistka Hana Pavelková.