DIVADLO JAKO NÁVOD K PARTNERSKÉMU SPOLUŽITÍ

DIVADLO JAKO NÁVOD K PARTNERSKÉMU SPOLUŽITÍ

Romantická komedie Na Zlatém jezeře amerického herce a dramatika Ernesta Thompsona vzbudila pozornost ihned po prvním uvedení. Sdružení Broadway Drama Guild ji ohodnotilo jako nejlepší hru roku 1978 a o čtyři roky později ji proslavila filmová adaptace. Představitelé hlavních rolí Henry Fonda a Katharine Hepburnová získali za své výkony Oscary. V inscenaci, uváděné Agenturou Harlekýn v divadle ABC i na scénách po celé republice, se v rolích stárnoucích manželů představí Simona Stašová a Ladislav Frej. 

Je text hry Na Zlatém jezeře nadčasový a dokáže oslovit současného diváka, nebo ho bylo nutné nějak aktualizovat?
S. Stašová: Vynikající divadelní hry, které bavily publikum v minulosti, nikdy nezestárnou. Stávají se z nich klasiky. A takové si pro sebe vybírám. Vždy hledám silnou ženskou postavu, takzvané maso na kosti, aby se divák pobavil, zamyslel, rozchechtal i si poplakal. Aby měl chuť jít po představení s přáteli či s rodinou na víno a aby v něm divadelní zážitek ještě dlouho dozníval. Když už při čtení textu vystřídám všechny emoce a objevuji nové myšlenky, vím, že je to hra, kterou musím předat svým divákům. Není jednoduché takový titul najít, stojí to hodně úsilí a hodně času, ale mně to stojí za to. Pak se pokaždé těším na jeviště a vím, že diváci se budou těšit do hlediště. To je můj sen, který si realizuji…

L. Frej: Tahle hra je něco neuvěřitelného. Nedá se srovnávat s filmovou verzí, protože tam je zasazena do realit amerického života, respektive života páru důchodců, kteří jezdí pětačtyřicet let na jedno místo a je jim tam dobře. Katharine Hepburnová byla skvělá herečka, ale zdá se mi, že dost ráda plakávala. Naše pojetí a režie Vladimíra Strniska jsou hrubě odromantizovány. Za podstatné považuji napínavé odhalování souvislostí a věcí minulých v návaznosti na současnost, což mě i nejvíce zajímá.

Nejde tedy o typickou americkou středostavovskou rodinu 80. let minulého století…
L. Frej: Ani nevím, jak bych takovou rodinu charakterizoval, ačkoliv jsem v té době byl poprvé v USA. To jejich až naivní lpění na pomyslných hodnotách amerického života, které jsou neustále vyzdvihovány… Američané ctí svůj patriotismus. A tady je hlavní paradigma vztahu manželů Thayerových. Oni jsou vlastně už odcházející generace, jezdí stále na totéž romantické místo a najednou tam vpadne jejich dcera Chelsea se svým pátým nápadníkem. Norman ji osm let neviděl a skrytě, v jednom místě dokonce zcela otevřeně, na ni útočí. Je v tom trpkost starého chlapa, který má dceru a nedovede k ní najít cestu.

Zlaté jezero se dá chápat jako symbol psychologické hloubky pod povrchním pozlátkem. Překvapila vás vaše postava něčím?
S. Stašová:
Na Zlatém jezeře je krásná, hluboká a potřebná hra do každé doby (a v té naší je požehnáním). Především je to ale komedie – jako je celý náš život tak nějak komický. Je to o úhlu pohledu. Jak život vnímáme, co od něj očekáváme, do jaké míry jsme ochotni tolerovat slabosti svých blízkých. Co pro nás znamená láska a soužití s člověkem, který má chyby, tak jako je máme i my sami. Vnímám ji jako návod k partnerskému spolužití a upozornění na to, jak je důležité nebrat všechno smrtelně vážně. Moje postava Ethel a její manžel Norman mají především smysl pro humor a chuť být spolu. Ethel je hnací motor rodiny, o třináct roků mladší než její muž. Zná jeho povahu, která není jednoduchá, ale nedovede si představit život bez něj. Ona je láskyplná, což je základ pro soužití dvou lidí, kteří dokážou všechny nezdary překlenout smíchem a citem. Jsou vlastně absolutně šťastný pár, přes všechny eskapády života, a humor je ten tmel, který dokáže udržet celou rodinu.

L. Frej: Nerad bych prozrazoval motivace, které se divákům vyjeví během představení. Veškerý Normanův vnitřní život se v podstatě odvíjí od jeho vztahu s dcerou, vůči které on není schopen projevit cit. Jak říkával papež Wojtyła, Chelsea je kámen úhelný, který Normana trvale vnitřně tíží. On to jen nedává najevo. Dost velkou roli hrají i jeho paměťové výpadky a mimoděčná ztráta orientace, taková ta okamžitá částečná amnézie, kterou se snaží maskovat. Zvrhne to tu v nějaký žert, tu v jakýsi skrytý vztek sám na sebe. S Ethel má roztomilý vztah. V některých pasážích se Norman přímo rozněžní, přestože jinak se ti dva různě škorpí.

Inspirují vás svým přístupem herečtí kolegové mladší generace?
S. Stašová:
Na výběru obsazení si dávám záležet, protože hrát s dobrým partnerem je to nejdůležitější. Vynikající partneři vás táhnou nahoru. Jsem šťastná, že všichni kolegové, které jsem oslovila, nabídku přijali. Každá ze šesti postav má svůj velký part, nikdo není postavou vedlejší. Především děkuji Láďovi Frejovi, že s ním můžu stát na jevišti. Je to pro mě veliká čest. Láďa je znamenitý herec, kdyby byl v Americe, tak jde z role do role. Je to pěknej chlap a myslím, že nám to spolu dobře šlape. Role Normana Thayera je pro něj jak dělaná a užívá si ji, radost ho pozorovat. Pro postavu naší dcery Chelsea jsem získala Mariku Procházkovou. Ona je velmi niterná a přemýšlivá herečka, takzvaně z oka do oka, z duše do duše, takže pro Láďu Freje i pro mě je ideální představitelka. V postavě jejího milence se střídají Vasil Fridrich a Jan Teplý ml. Oba jsou velmi zkušení herci a mají velký smysl pro humor, což je pro tuto komedii nezbytné. Pošťáka Charlieho hrají Jaromír Nosek nebo Karel Zima. Jde o kouzelného dojemného človíčka, který o sobě říká, že se raději hlasitě směje, jinak by z pláče nevyšel. Oba kluci jsou skvělí a navíc jsou to báječní parťáci i v zákulisí. Představitele třináctiletého Billyho jsme vybírali na konzervatoři a oslovili jsme čtyři nejtalentovanější kluky. Na zkouškách byli všichni báječní.

L. Frej: Kluci jsou bezvadní, s nimi je dobrá „partneřina“. A ti Billové… Je to pěkná práce, když tam má člověk čtyři kousky. Ono totiž dojde k podivuhodnému sblížení osmdesátníka s teenagerem, který je postupem času víc a víc jeho parťák. A ti nápadníci… Nádherný je výstup se zubařem Billem, Norman z něj udělá takového troubu, jako dělal ze všech předešlých. Já mám totiž tendenci si všechno vždycky ještě zbeserovat.

Co to znamená zbeserovat?
L. Frej:
Zbeserovat vzniklo z německého verbessern a je to speciální termín již zesnulého režiséra Jiřího Krejčíka, se kterým jsem zkoušel úplně poprvé. Používal jej vždy s jízlivým a mírně nasraným podtextem, když se mu herec utekl ku vnějškové ilustraci a snažil se hloupě „vylepšovat“. Plivl po něm s vyceněním svého jediného zubu nahoře: „Vy to chcete zbesserovat?!“ A herec byl takhle malinký, ubohý. To úsloví se mi líbí a od té doby ho používám.

Polovina postav je alternovaných. Odrazí se to v energii jednotlivých představení?
L. Frej:
Jsme pod docela přísným dozorem režiséra, který nám vyložil, jak si jednotlivé situace představuje. Některé jsou velice pozoruhodné a velice nečekané. Samozřejmě, že se to dá hrát tisíci různými způsoby a pořád to bude splňovat režijní záměr. Se Simonou zápolíme, co hrdlo ráčí, v tom smyslu, že obě figury jsou stále ve střehu před vzájemnými výboji, anebo se vše obrátí vzhůru nohama a je z toho najednou fraška až absurdní komedie. Mantinely tedy jsou, ale nejsou v žádném případě omezující. Dobrý režisér počítá s tím, že herec do role něco vnese. I ti mladí kluci jsou toho schopni a to je na tom hezké.

Paní Stašová, s režisérem Vladimírem Strniskem už pracujete po osmé.
S. Stašová: Potkali jsme se před čtyřiadvaceti lety, když byl ředitelem a režisérem Činoherního klubu. Čtyři roky jsem tam hostovala a pod jeho vedením hrála veliké krásné role. Skutečně je to režisér podle mého gusta, a proto jsme se už nikdy neopustili. Je to můj dvorní režisér. V posledních letech jsem však pracovala především se Zdeňkem Kaločem, který bohužel před pár měsíci zemřel, ale zanechal mi na repertoáru Shirley Valentine, Filumenu Marturano a Poslední ze žhavých milenců, takže je se mnou vlastně pořád. Moc na něj myslím.

Je o vás známo, že si hlídáte i hudební a výtvarnou složku. Koho jste přizvala tentokrát?
S. Stašová: 
Mám opravdu vynikající tým. Martin Černý, skutečný pan scénograf, oceněný i v zahraničí, si dal záležet. Divadelní iluze s polorozpadlou chajdou na břehu je dokonalá, pomyslné jezero je situováno do hlediště a diváci to pocítí. Sedli jsme si i lidsky a zase se mi potvrdilo, že čím větší člověk, tím větší skromnost. Na hudbu jsem si přizvala dlouholetého kamaráda Kamila Holuba. Před lety jsme spolu pracovali v Divadle v Řeznické na Baladě o smutné kavárně. Mít vedle sebe při práci pravé profesionály považuji za opravdové štěstí a věřím, že budeme spolupracovat i nadále.

Dnes se pěstuje kult věčného mládí a téma smrti je programově upozaďováno. Co si představujete pod termínem „důstojně zestárnout“?
S. Stašová:
Stejně z toho nikdo nevyvázneme, tak proč se všemu včetně smrti nevysmát? Ona potom třeba nebude tak brzy otravovat. Nikdo nevíme, jak dlouhý život máme vymezený. Není tedy lepší vzít na pomoc humor? Život je přece proto, aby se prožil naplno se vším všudy. Nikdo z nás neví, kolik mu zbývá času, ale líp je na tom vždy ten, kdo se tím netrápí a žije plnohodnotně. A proč podobnými tématy zatěžovat mladou generaci? Oni žijí jako nesmrtelní a to je dobře. Mimochodem, hra Na Zlatém jezeře se toho všeho dotýká, proto je tak skvělá.
L. Frej: Norman před Ethel téma smrti rád vytahuje, jenže to myslí do značné míry ironicky nebo si dělá legraci. Předvádí jí například s jejím šedesát let starým panáčkem skok do kamen a komentuje to jako dobrý způsob, jak sejít z tohoto světa. A vyzývá ji: „Víš co, udělej to pro mě. Řekni mi, kam mám vylézt, řekni mi, kam mám skočit…“ Ona podobné řeči špatně snáší. Vyčítá mu je a prosí, aby toho nechal, a on ji schválně štengruje. Ale pak pronese krásnou větu, nádherný fór, kterým svoje časté řeči o smrti ospravedlní. Baví mě, že si můžu hrát na starého dědka a vyzkoušet si, jak to se mnou bude v Normanově věku, ačkoliv nejsem o mnoho mladší.

Kult mládí herci asi řešit nemusí, že?
L. Frej:
Kult mládí je především reziduum komunistické ideologie. Jak pravil starý rabín, nic nového pod sluncem. Pamatuji doby, kdy se zpívalo: „Všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista.“ Co je kultem současné mladé generace? Víte, já například vůbec nerozumím novým komunikačním prostředkům, ale mladí v tom žijí a myslí si, že manipulují nějakým přístrojem – jenže ten přístroj manipuluje jimi! Bohužel. A ta spousta „spagřóněnejch“ termínů, jak říkáme na Moravě. Nesnáším, když mi mladá prodavačka řekne: „Mějte hezký den!“ To je doslovný překlad z angličtiny! Finové jsou jiní kofři, ti mají pro všechno vlastní název, i pro internet a televizi. Teď ze mě mluví zapšklý starý škarohlíd, ale když si vzpomenu, jak se dříve nekriticky přejímaly ruské termíny… Vždycky jsem rostl, když jsem slyšel: „vottěbjázelenája“, tedy „máš zelenou“.

Co oceňujete na zralém věku a jak vnímáte jeho paradoxy?
S. Stašová:
Vzhledem k tomu, že mám ještě oba rodiče (mámě bude příští rok 90 a tátovi 93), tak o nějakém zralém věku u mě nemůže být řeč. Ještě nemám nárok. Uvědomuji si, že jsem šťastný člověk, že ne každý má to štěstí být v 65 letech ještě stále dítětem. Moc si toho vážím.
L. Frej: Tenhle věk se označuje jako podzim života a já mu říkám jaro smrti. Ale je to zajímavé, protože člověk se neubrání jakési konfrontaci sebe se sebou samým. Ohmatává si terén, který už se v určitých detailech začíná objevovat, například si nemůže vzpomenout na nějaké známé jméno nebo neví, kudy kam jel. V tom jsem s figurou Normana na jedné lodi. „Co bude dál, to nechť ať zjeví čas, jen ty to povídání nepokaz.“ Jak se praví v Shakespearově Večeru tříkrálovém.


VERONIKA BOUŠOVÁ

autorka je publicistka