POESIE, APOKALYPSA  A PRASKLINA

POESIE, APOKALYPSA A PRASKLINA

Prasklej svět se ale z tehdejší autorovy tvorby vymykal. Jako by spodní proud jeho slov silněji než obvykle útočil na nejskrytější obavy čtenářů a podprahově je rozechvíval jemným nervem jejich tehdejší současnosti. Světová premiéra této hry na mnichovském jevišti v roce 2019, stejně jako její rozběhnutá cesta přes další německá divadla byly poté přeťaty dlouhou covidovou pauzou. Časem, kdy se svět obrátil vzhůru nohama a zatím se nedokázal vrátit zpátky. Dnes, na sklonku roku 2022, v době o to větší nejistoty, tísně, úzkosti, ale i silně vnímané potřeby nového celospolečenského začátku, se Roland Schimmelpfennig jeví jako skvělý vizionář. Jeho Prasklej svět k nám totiž hovoří ostře a jasně a stává se jedním z nejsilnějších popisů dneška. A přitom se autorův pohled umně skrývá pod jemnou sítí kaleidoskopického vyprávění, fragmentů a poetických i krutých obrazů:
Byli jiní. Byli jiní než ostatní, co sem přijíždějí na víkendy. Ostatní mluví o domě. O domě na kopci. Jsou lidé, kteří celý večer mluví o penězích, kteří celý večer mluví o penězích a vesmíru, a já stojím v kuchyni a všechno poslouchám, v kuchyni je slyšet všechno, ale nerozumím ničemu. Vesmíru moc nerozumím. Stačí mi kuchyně. Stačí mi tahle práce. Starám se tady o všechno. Držím to tu pohromadě. Beze mě by jim ten vesmír spadnul na hlavu. Vařím. Chystám pokoje v domě pro hosty. Stojím v kuchyni a slyším všechno, ať chci, nebo ne, ledaže bych si pustila rádio, ale já rádio nemám ráda, a kromě toho ten příjem tady nahoře, to je katastrofa. Jsou lidé, kteří přijedou a mluví jenom o těch obrazech. Mluví jenom o Gauguinovi. O Manetovi. O Rothkovi. Někteří říkají Ross-ko, jiní říkají Rot-ko. Nevím, jak je to správně. Někteří lidé mluví hodiny a hodiny o surfovacích prknech na zdi. Někteří lidé mluví hodiny a hodiny o mečounovi, který jim visí u stropu. Mečoun. Kostra ryby. Někteří lidé mluví o knihách, které se válí všude kolem. Staré knihy. První vydání. Encyklopedie. Všichni mluví o tom výhledu, jasně. Všichni mluví o srnkách. Všichni mluví o tom, že tady není signál. A všichni chtějí peníze. V podstatě všichni chtějí peníze. Ale tihle – tihle taky chtěli peníze, samozřejmě, proto taky byli tady. Ale tihle, dobře, tihle mluvili taky o vyhlídce a o knížkách a o tom, že tu není signál, ale hlavně mluvili o řece. Mluvili o řece plné krve.“

ORIGINÁLNÍ POETIČNO
Impozantní dům na vrcholku hory. Nádherná architektura, nedotčená příroda. Místo, které leží blízko Bohu. A především horské sídlo boháče Toma, podnikatele v mobilních komunikacích, a jeho mnohem mladší ženy Sue. Na víkend k nim přijíždí alternativní umělkyně Sophia a její partner Jared, aby zde získali finanční podporu Sophiina projektu. Měl to být báječný večírek se šampaňským a ústřicemi. Mluví se zde o umění a krásné zahradě. Ale taky o ghettu a třídní neprostupnosti. Zdánlivě běžná konverzace této čtveřice je tak postupně narušována nočními můrami, hrozivými vizemi a iracionálními projevy strachu. A pod povrchem slunečného dne a pohodového večera se začíná vzpínat agrese, jedovaté předsudky, překvapivé sympatie i nenávist. To vše zpovzdáli sleduje služebná María, trpělivý svědek a apokalyptický prorok. Jedno je jisté. Je zde noc, po jejímž ránu už nikdy nebude nic jako dřív…

Těžké kovy. Odpad. Mršiny, vlasy, srst, olovo. Rtuť. Ropa. Válka. Celá řeka z plastů a kovu a ropy. Pohybující se hora z odpadků, hořící vlna odpadu, co se řítí dolů korytem. Prasklina. Šklebící se rána. Prasklej svět. Mrtvé ryby. Mrtví ptáci. Štiplavý, leptající kouř nad břehy. Pálící oči. Vyrážky. Krev. Kouř. Nemocné slunce.

Prasklej svět představuje mou čtvrtou překladatelskou zkušenost s dílem Rolanda Schimmelpfenniga (předcházely jí překlady her Černá voda, 100 songů a Zítra bude všechno jinak). Výstavba textů tohoto dramatika, jeho užití jazyka a originální poetično mě nepřestávají fascinovat a není divu, že svými díly tento autor přitahuje divadelníky a jejich diváky po celém světě. Roland Schimmelpfennig vždy experimentuje s dramatickou formou a vyprávěcími postupy, střídá časové roviny a nechává je splývat, mění perspektivy, prolíná přímé promluvy s komentáři, dráždí divákovo vnímání a nutí ho k aktivitě. Všechny jeho texty jsou citlivě jazykově komponovány a poutají precizním vedením dialogů, stejně jako silnou atmosférou, ovlivněnou magickým realismem. Postavy se často prezentují prostřednictvím obsáhlých monologických pasáží, komentářů a vedlejších textů. K zásadním kvalitám těchto her patří jazyk, jeho rytmus a poetičnost. I ve výstavbě Prasklého světa pracuje Roland Schimmelpfennig jako obvykle s refrénem, ale jinak se zde jeho skladba kompozičně vymyká – minulost s přítomností se tu necyklí v chytrém řetězení s tak děsivou silou jako obvykle, děsivá je zde totiž roztříštěnost – jakožto určující princip a zároveň téma, nutnost několikanásobného pohledu, který vybízí k zastavení okamžiku.

O NEKOMUNIKACI A TRHLINÁCH
Prasklej svět je hra o nekomunikaci, zámlkách a tichu. O tichu, které narušuje ševelení větrné zvonkohry a zpřítomňuje chvíli, ve které se zdánlivě neděje nic, a přitom se v ní stane všechno. Roland Schimmelpfennig svůj text vybavil podtitulem „170 fragmentů ztroskotaného rozhovoru“. A skutečně. Jde mu o popis světa, kde rozhovor vázne a už není možný. Použité slovíčko „Unterhaltung“ znamená ovšem v němčině zároveň i zábavu. I ta se hroutí. Večírek dvou odlišných párů v uzavřeném prostoru bývá vděčná divadelní konstelace. I zde nahlížíme na party, kde se všichni křečovitě snaží bavit. Bavit se a pobavit sebe. Jenže se to nemůže podařit. Vždycky jde totiž nakonec o peníze. O peníze, moc a krev. Roland Schimmelpfennig se dotýká aktuálního společenského diskurzu. Světem se šíří trhlina. Je to trhlina mezi bohatými a chudými, východem a západem, horními a dolními, námi a přírodou, člověkem a Bohem. Je těžké vést přes ni dialog. Proto se v této hře mluví často tichem. A stejně jako když se na apokalyptickém obraze, o kterém tak sugestivně vypráví mladá výtvarnice Sophia, z trhliny vyvalí řeka plná krve, vyvěrají z každého ze zúčastněných nečekané spodní proudy agrese, nenávisti a strachu. Konverzační bitva se začíná prolínat s dramatem soudného dne, deset biblických ran pronásleduje všechny postavy v temných představách i nočních můrách a výsledkem je nečekaný obraz naší současnosti, zahalený oparem tajemství. Rolandu Schimmelpfennigovi se ohromujícím způsobem podařilo vybudovat nenápadnou znepokojivost. Zdánlivě se neděje nic, přesto pod podlahou skvostného skleněného domu bublá nekonečné magma krvavé řeky. Existuje ještě naděje? Jaký bude ranní svět po bouřce? Bude výsledkem nová společenská smlouva? Nový život? Odpověď naleznou diváci v sále Rokoka, až se před nimi na konci večera složí tato nevšední hra – všech 170 fragmentů naší dnešní skutečnosti.

Autorkou textu je překladatelka a dramaturgyně Jana Slouková.