Nepodlehnout strachu a říct pravdu

Když jí bylo šestnáct let, ukončila maturitou střední školu, která jí nepřinesla nic, co by ji někam nasměrovalo. Byla podle svých slov k ničemu, takže vůbec neuvažovala, že by šla na univerzitu. V mládí nebyla zuřivou čtenářkou, nehltala ve třinácti Dostojevského. Měla jedinou ambici: dělat něco mimořádného. Jenomže nevěděla, co by to mohlo být.

Vyrostla v malém městě Warsop v britském Nottinghamshiru, kde tátové pracovali v dole a mámy udržovaly domácnost „jako klícku“. A ambicí šestnáctiletých bylo jít do práce a začít si vydělávat. V průmyslové oblasti severovýchodních Midlands bylo takových měst a podobných ambicí jako naseto.

Se sestrou-dvojčetem se dozvěděly o brigádě na Krétě, tak po maturitě nastoupily do letadla a odletěly. Rodiče souhlasili s tím, že tam pojedou na rok a naučí se řecky.

Sestry nejprve pracovaly jako servírky. Když tak jednou seděly na náměstí a jedly kebab, přišel k nim nějaký chlapík a zeptal se, jestli náhodou nejsou modelky. Když odpověděly, že nejsou, optal se, jestli by jimi nechtěly být. „No jasně!“ Rodiče s tím sice nesouhlasili, ale co mohli na dálku dělat.

Sestry kroužily na vysokých podpatcích kolem hotelových bazénů a ve vedru 40 °C předváděly kožichy. Po „přehlídce“ se všechno sbalilo do auta a jelo se do dalšího hotelu. Tato práce jim nevydržela dlouho, ale naskytla se jiná, v malém butiku s oblečením. Po čtyřech měsících ale chtěla majitelka zavřít a butik prodat. V žádné bance nemohly žádat o půjčku, ale jejich domácí, který pracoval v bance jako manažer, se za ně zaručil. Butik se sestrou koupily a osmnácté narozeniny oslavily tím, že ho znovu otevřely. Vedly ho tři roky a pak si řekly, že to stačilo, prodaly ho a vrátily se domů. Beth zamířila rovnou do Londýna.

Pět let v Řecku, od šestnácti do jednadvaceti let, v naprosto cizí zemi byla pro ni fascinující a formativní zkušenost. A řecky se naučila plynně.

V Londýně si koupila Time Out, tehdy ještě tlustý časopis s pevnou obálkou o veškeré kultuře ve městě, a začala chodit do muzeí a do divadel. Představení hry Blackbird skotského dramatika Davida Harrowera, který se inspiroval případem sexuálního delikventa Tobyho Studebakera, se pro ni stalo dalším životním milníkem. Příběh mladé ženy, která se s násilníkem potkává po 15 letech, vedl Beth k rozhodnutí psát pro divadlo. Po představení prý seděla jako přikovaná v hledišti a říkala si: „Tak tohle chci dělat! Tohle bych uměla taky!“ Byla hrou úplně posedlá, četla si ji pořád dokola. Díky ní se prý naučila psát a do divadla se zamilovala.

Dál ale pracovala jako servírka. Budík jí zvonil v pět hodin ráno, před směnou psala a po ní zas. Obsesivně, téměř každý den. Pak poslala ukázku svého psaní do Royal Courtu a nemohla uvěřit, když se jí ozvali. Přizvali ji do skupiny zkušených píšících autorů, pod jejichž vedením napsala svou první celovečerní hru, která se neuvedla. Druhá, dystopická hra Ditch (2010), realizována byla a sklidila několik špatných recenzí. Nějaký čas si myslela, že už psát nebude. Ale po čtyřech letech následovaly další hry. V roce 2014 Wonderland, o dva roky později Labyrinth a roku 2020 The House of Shades.

To, že neměla vzdělání v oboru, považuje za požehnání. Neměla v hlavě žádného kritika, který by jí bránil psát svobodně.



Její cesta nakonec vedla do Národního divadla, kde se stala rezidenční autorkou a konečně měla plat, což ji osvobodilo od vydělávání si na nájem. Ale napsat hru, jak říká, je utrpení. S přestávkami ji poslední hra Než hvězdy zapadnou trvala tři roky. Národní divadlo ji uvedlo v roce 2024, následující rok přešla inscenace na komerční scénu londýnského West Endu a pak ji čekal celosvětový úspěch.

Steelovou ani ve snu nenapadlo, že se příběh zasazený do bývalé hornické oblasti Midlands bude hrát od Athén přes Tokio až po Montreal. A všude mu lidé porozumí.

Kristina Žantovská
autorka je dramaturgyně Městských divadel pražských