Hledat příběhy, v nichž se může poznat víc než jedna generace

Oba máte za sebou výrazné tituly v různých divadlech se širokým žánrovým registrem. Které zkušenosti pro vás jako dramaturgy byly formující a kde vidíte zásadní kariérní zlom?

Lenka Veverková
Myslím, že jsem dlouho byla vnímána jako „ta z rozhlasu“ a žádné divadelní nabídky mi nepřicházely. Je to přirozené, deset let v Českém rozhlase člověka profesně jasně ukotví, udělá si jméno. K rozhlasové práci jsem ale přizvala řadu divadelních tvůrců a tvůrkyň, a někteří mě později přivedli k divadlu, ne však jako dramaturgyni, ale jako autorku. Před dvěma lety tak začala spolupráce s Tomášem Dianiškou, pro kterého jsem napsala scénář k novocirkusové inscenaci Národní sbírka zlozvyků, a zároveň jsme na motivy našeho audioseriálu Sněženky a gangsteři připravili inscenaci Noc zlomených nehtů také v jeho režii. Matěj Samec s Tomášem Rálišem mi nabídli, abych pro MeetFactory napsala adaptaci Welshových Nočních můr s čápem marabu. Právě tyto spolupráce pro mě byly zlomové a já se postupně začala v divadle objevovat i v roli dramaturgyně – možná proto, že si lidé začali spojovat moji práci s širším tvůrčím záběrem než jen s rozhlasem.

Martin Satoranský
Asi neurčím jeden konkrétní zlomový moment. Velký předěl bylo samozřejmě první angažmá – člověk vpluje do divadelního provozu a zjistí, jak nepřipravený na něj vlastně je. A to navzdory perfektnímu pedagogickému vedení. V Hradci Králové jsem měl štěstí na skvělé režiséry, ať už to byli Jan Frič, Michal Hába, Ondřej Štefaňák, Barbara Herz, Jan Holec, Tomáš Ráliš, či mnoho dalších. Od všech jsem se něco naučil, nasával jejich přístup k divadlu a to vše si pak přenášel do dalších prací. Za zlom považuji určitě i přechod do Prahy, kde jsem měl hned na začátku štěstí při skvělé a formující spolupráci s Veronikou Kos Loulovou.

Co pro vás bylo rozhodující při přijetí nabídky MDP?

Lenka Veverková
Odejít po tolika letech z rozhlasu pro mě nebylo jednoduché. Věděla jsem, že tím nevyměňuji jen jednu instituci za druhou, ale vstupuji do prostoru, kde se budu muset znovu učit, hledat své místo a přijmout určitou míru nejistoty. Na nabídce uměleckého šéfa Mariána Amslera mě zaujalo především jeho přemýšlení o divadle a kam divadlo chce umělecky směřovat. Spolu s ním do MDP nastoupil jako kmenový režisér Tomáš Ráliš. Jejich osobnosti pro mě byly v rozhodování klíčové. Jsou to lidé, s kterými chci pracovat, protože jsou inteligentní, klidní a nestaví do popředí své ego. Pracují s jasnou vizí, ale zároveň vytvářejí prostor pro otevřený dialog. Nepotřebují nic prosazovat silou, dávají velkou míru volnosti všem svým spolutvůrcům a také dramaturgům. Bylo pro mě zásadní mít vedle sebe kolegy, kteří mají zájem o věcech komunikovat a respektují názory ostatních.

Martin Satoranský
Těch důvodů bylo rozhodně víc. Říká se, že člověk by měl po sedmi letech změnit místo. Asi na tom něco je, já jsem cítil, že se moje tvůrčí já vyčerpává, že najít entuziasmus, který se snažím vždycky do práce vetknout, mě stojí víc a víc energie. Důvěrně znáte své kolegy a také víte o jejich přednostech a limitech, a někdy tvůrčí debata přeroste do osobních sporů. A já dokážu být hodně cholerický a netrpělivý. Potřeboval jsem prostě změnu, nejen z profesních, ale i osobních důvodů. Jistě, že roli hrál i fakt, že MDP jsou lukrativním renomovaným místem. Důležité rozhodně bylo i to, že nabídka přišla přímo z divadla. Že si člověk připadá chtěný pro to, jak k práci přistupuje, jaká témata ho zajímají, jaká estetika je mu blízká. Do toho stačí připočíst, že váš oblíbený autor a režisér je také zaměstnán v této instituci, a na souhlas s nabídkou je zaděláno.

Lenko, v čem tě práce v rozhlase obohatila pro divadlo a naopak?



Lenka Veverková
Práce ve velké instituci mě naučila multitaskingu a zvládání mnoha projektů současně. V jednom roce jsem mnohdy dramaturgicky stála za deseti rozhlasovými hrami, několika seriály a mnoha četbami na pokračování. Šlo mi ale o to, aby jednotlivé projekty nebyly jen „další v řadě“, ale aby k nim vznikaly smysluplné doprovodné materiály, promyšlená komunikace a jasná koncepce, která je odliší. Přirozeně jsem se tak posunula od čistě dramaturgické práce do role producentky, v níž v rozhlase na částečný úvazek stále působím. To se snažím přenášet i do divadla. Inscenace pro mě není jen dalším titulem na repertoáru, nekončí pro mě premiérou. Práce na ní pokračuje i mimo jeviště: v programu, dramaturgických úvodech, promo videích a podcastu. Chci, aby všechny její vrstvy mluvily stejným jazykem a podporovaly jeden společný tvar. V divadle jsem si uvědomila, jak cenná je soustředěná dramaturgická práce s herci nad interpretací textu, od hledání významů, podtextů nebo rytmu. Právě pro tento jiný typ práce se jako producentka a dramaturgyně snažím v rozhlase hledat co nejvíc prostoru, i když v provozu často není samozřejmá.

Martine, nastal šok, respekt či strach z kolosu v MDP, například ve srovnání s hradeckou Besedou?

Martin Satoranský
Respekt jsem určitě měl, nervózní jsem byl taky, ale strach a šok se nedostavily. Jistě, hradecká Beseda je malá, ale třeba Klicperovo divadlo je sál srovnatelný s divadlem ABC. Tvorba dramaturgických plánů se zde řídí podobnou logikou a my jsme se pokoušeli o ambiciózní dramaturgii, která se v mnoha ohledech podobala dramaturgii MDP. Na co si doteď zvykám, je element třetího prostoru. Uvažovat v rovině hlavní scéna – studiová scéna je vlastně jednoduché. Ale kombinatorika zahrnující tři souběžná obsazení, prolínání jednotlivých titulů ve třech domech a snaha vše sevřít do alespoň trochu smysluplného celku, to je náročné a před tím rozhodně respekt mám.

S jakými vizemi a ambicemi vstupujete do dramaturgie MDP?

Lenka Veverková
V rozhlase jsem se věnovala především rozvoji původní české autorské tvorby – dramatické a prozaické. V MDP chci na tuto zkušenost navázat. Ráda bych se dramaturgicky podílela na vzniku původních her českých dramatiků a dramatiček, ale také oslovila autory a autorky, kteří s divadlem ještě přímou zkušenost nemají. Velmi mě lákají i adaptace současné české a světové literatury, takže mě těší, že v letošní sezoně pracuji na inscenacích podle románů Michela Houellebecqa či Édouarda Louise.

Martin Satoranský
Chtěl bych, aby MDP byla kvalitní instituce veřejné kulturní služby, což asi nezní moc sexy, ale rozhodně to není malá ambice. Jde o víc než jen vytvářet inspirativní repertoár (což samo o sobě není málo). Vyžaduje to aktivitu, sledování dění kolem sebe, vnímat pnutí ve společnosti, její trápení a z hlediska praktického naplnění i jistou flexibilitu a schopnost na ně reagovat, rozšiřovat program i o další paradivadelní a nedivadelní formáty – ať už diskuse, kvalitní doprovodný program pro školy, nebo třeba pronikání programu mimo prostory divadla a intervence do veřejného prostoru. A moc bych si přál, aby se nám toto všechno dařilo naplňovat tak strhujícím způsobem, že si diváci vytvoří k MDP silný vztah, přijmou nás za vlastní a budou se na tomto kvasu sami aktivně podílet. 

Cítíte, že má dramaturgie v MDP pozici rovnocenného partnera v diskusi o podobě stavby repertoáru (tak jak to zmiňoval Marián Amsler v MD č. 1/2025)?

Lenka Veverková a Martin Satoranský (shodně)
Určitě!

Lenka Veverková
Každý týden se scházíme všichni dramaturgové, kmenoví režiséři, umělecký šéf i ředitel divadla a společně diskutujeme o titulech nadcházejících sezon, o možných spolupracovnících i o dlouhodobém směřování repertoáru. Každý má prostor přinášet vlastní podněty či pochybnosti. Vzhledem k šíři generačních, estetických i názorových pohledů je to někdy komplikované, zároveň je pro mě důležité, že se shodujeme v základním hodnotovém rámci – v tom, jak přemýšlíme o roli divadla ve vztahu k současnému světu a společnosti. Sdílíme představu, že divadlo má být otevřeným a živým místem, které se aktivně vztahuje k tomu, co se děje kolem nás.

Martin Satoranský
Po půl roce mohu směle říct, že dramaturgie má v diskusi zásadní význam a v tomto ohledu Marián Amsler beze zbytku naplňuje svá slova. A myslím, že o tom svědčí i fakt, že jako dramaturgyně a dramaturgové tvoříme poměrně velký tým. Ve spojení se třemi de facto kmenovými režiséry to vytváří poměrně unikátní prostředí, které je mimořádně inspirativní. A věřím, že je to snad i při pohledu zvenčí znát. 

Lenko, máš za sebou další spolupráci s Tomášem Rálišem na adaptaci románu Zničit. Reflektujete (mimo jiné) situaci vyhořelých mužů ve středním a starším věku. Jaký vzkaz inscenací vysíláš publiku MDP jako žena, dramaturgyně a představitelka generace Y, občanka, demokratka atd.?

Lenka Veverková
Houellebecqovo Zničit vypráví o světě, v němž se ztrácejí všechny jistoty: klesá důvěra v politiku, v média, v rodinné i partnerské vztahy, ale i ve vlastní tělo a signály, které nám vysílá. Čtu ten příběh jako jisté varování před tím, co se stane, když se příliš dlouho odkládají emoce a vztahy. Zároveň je to pro mě příběh o smíření. Láska se tu neobjevuje jako velké gesto nebo romantický ideál, ale jako něco, co přichází až ve chvíli, kdy se všechno ostatní začne rozpadat. V době workoholismu a neustálého tlaku na výkon je pro mě naše inscenace připomínkou, že skutečná síla spočívá v ochotě zpomalit, přijmout vlastní křehkost a znovu se vztáhnout k druhým.

Martine, podařilo se ti s Veronikou Kos Loulovou mimořádný počin – adaptovat The Black Rider. V čem spočívala největší dramaturgická výzva a jak tě posunula v odlišné aktuální práci na Doktorce z domu Trubačů? Mimochodem, oba tituly silně akcentují ženskou otázku.



Martin Satoranský
Mě vždycky na divadle (a nejen na něm) přitahovaly silné hrdinky a akcent na ženské otázky. Spolupráce s Veronikou byla v mnoha ohledech výjimečná, od začátku mě vzala do hry jako parťáka, pro oba z nás to ostatně byla nová zkušenost – já se vyrovnával s úplně jiným přístupem k režii a ona se zase poprvé potýkala s činoherními herci. Bylo velmi inspirativní, jak Veronika k textu přistupuje, začínala od obrazu a situaci pak postupně dotvářela. Při našich nekonečných diskusích jsem díky ní začal chápat, jak mohou někdy okolnosti utvářet dialog mezi mužem a ženou, jakou roli hrají výška, věk, temperament. Zkrátka možná neuvědomělá a nezáměrná mužská fyzická dominance. A to nejsem žádný ranař. A teď k Doktorce – Vlasta Kálalová se musela jako žena proklestit ryze mužským územím a překonávat neuvěřitelné množství předsudků a překážek. Nestačilo podávat standardní výkony, musela podávat výkony mimořádné. To, že mi spolupráce s Veronikou dokázala v mnoha ohledech přiblížit, jak se ona jako žena v pracovním prostředí a v dialogu se svými mužskými kolegy může cítit – a to i přesto, že mluví s lidmi podobného smýšlení –, se mi, myslím, do práce na Doktorce z hlediska témat, kterých se hra a inscenace dotýkají, může hodně hodit.

Co nejpodstatnějšího přinesla do divadla nová mladší generace tvůrců? V čem se podle vás odlišuje od předchozí a zároveň od té nové nastupující – tedy na křižovatce „boomeři – mileniálové – generace Z“?

Lenka Veverková
Na generaci Z obdivuji jejich otevřenost v komunikaci o pracovních podmínkách, o penězích a svých hranicích. Je inspirativní, že pro ně kariéra není jediným měřítkem úspěchu a že víc přemýšlejí o rovnováze mezi prací a volným časem. Zároveň mám pocit, že to není pouze generační záležitost, ale stoupající tendence v oboru. I tvůrci střední generace dnes stále častěji otevírají otázky férových podmínek, transparentnosti a odpovědnosti institucí.

Martin Satoranský
Za mě je to jednoznačně přístup k tvůrčí práci. Dopustím se teď generalizace a brutálního zobecnění, ale vidím dělicí čáru v přístupu tvůrců, která se klene mezi daty narození. Neplatí to beze zbytku, ale moji vrstevníci a mladší kolegové mají daleko kolektivnější přístup k inscenační práci. Na zkouškách se nemusí křičet, všichni tvůrci jsou pro ně partneři do diskuse. Není u nich tak výrazný autoritativní přístup, přestává platit, že „až pod tlakem vznikají diamanty“. Míň se potkávám s přístupem, že divadelní prostředí musí být kruté, že je to konkurenční boj. Mně osobně je taky spíše bližší přístup, že kolega je kámoš, ne „žrádlo“. Promítají do své práce daleko víc svá osobní témata. Možná větší apel na sociální otázky? A zároveň si všímám, že pro mnoho tvůrců je úsilí upřeno spíš na nějaký silný, sdílený zážitek, který propojuje jeviště a hlediště. 

Máte své osobní dramaturgické výzvy? Pokud ano, z jakých kontextů vycházejí? Provokuje vás myšlenka generačních výpovědí, jimiž chcete oslovit své vrstevníky, případně starší nebo mladší publikum?

Lenka Veverková
Zajímá mě, jak může umění reflektovat téma duševních onemocnění a o lidech na okraji společnosti. Blízké jsou mi texty, jež spojují osobní osud s širším společenským kontextem, jako je například novela Hany Lehečkové Svatá hlava, která sleduje příběh mladého muže se schizofrenií vyrůstajícího v sociálně slabém prostředí. Dlouhodobě mě zajímají otázky postavení žen v české společnosti či téma nedostupného bydlení. Spíš než generační výpověď mě láká hledat příběhy, v nichž se může poznat víc než jedna generace.

Martin Satoranský
Prošel jsem klasickým činoherním školením, mnoho z těchto výzev jsou kanonická dramatická díla. Snažím se dělat si výzvu z každého tvůrčího úkolu. Když nic jiného, tak abych předešel upadnutí do rutiny a prostého „odškrtnutí v to-do listu“. Takovou osobní výzvou je, aby věci, na kterých dělám, zasekly dráp a diváci o nich pak ještě dlouho přemýšleli. Diváci nepotřebují odpovědi nebo knížecí rady, ale chci, aby jim dílo dobře zformulovalo otázku a tím otevíralo prostor pro debatu. Zároveň si myslím, že je podstatné a férové, aby divák věděl, z jakých pozic tvůrce k látce přistupuje (což je částečně i odpověď na oblíbenou otázku, proč to vlastně hrají). Ale když bych měl přece jen jednu věc jmenovat, v hlavě mám už delší dobu takovou představu jevištního ztvárnění Steinbeckova románu Na východ od ráje.

Co se týče myšlenky generačních výpovědí, je fajn jim nacházet v repertoáru prostor. A to nejen proto, aby se oslovili vrstevníci, ale aby i starší nebo mladší generace prostřednictvím takových jevištních výpovědí pochopily nebo nahlédly, co ty mladší/starší/nás trápí a jaké máme cíle a ambice. Což není lehké – a ano, je to výzva.

Jsou diváci MDP připraveni na otevřenou debatu nad takovými společenskými otázkami? Je to i vaše ambice a snaha? Máte s tím zkušenosti?

Lenka Veverková
MDP s diváky dlouhodobě pracují skrze konkrétní projekty a formáty – ať už je to festival Měsíc Ukrajiny, nebo formát Safe spaces. Na repertoáru se pravidelně objevují inscenace, které reflektují queer témata, otázky identity, rovnosti, feminismu či odpovědnosti jednotlivce vůči společnosti. Moje uvažování je hodně formované prací ve veřejnoprávním médiu, kde se člověk přirozeně učí přemýšlet o odpovědnosti vůči veřejnosti. Divadlo a vlastně jakékoliv umění jsou pro mě vždycky politické. Nemusejí komentovat aktuální politiku přímo, vždycky by ale měly nějakým způsobem vypovídat o tom, v jakém světě žijeme a jaké hodnoty považujeme za důležité.

Martin Satoranský
Já pevně věřím, že ano. A ambicí to určitě je, jsem přesvědčen, že bez takového dialogu nemá moc smysl divadlo dělat. Zároveň je vedle připravenosti diváků na diskusi nutné umět pro ni připravit podmínky. Poskytovat správné impulzy, mluvit jazykem, kterému naši diváci rozumějí. Důležité přece není to, co říkám, ale co ten druhý slyší, a my nemůžeme odpovědnost za to, že jsme srozumitelní, přenášet jen a pouze na diváky. Je třeba se ptát, proč někteří do divadla nepřijdou a dialogu se nezúčastní. Zároveň nejsem naivní, je mi jasné, že ne s každým se lze domluvit. To je prostě třeba respektovat. Ale jen přesvědčovat přesvědčené taky nemá moc smysl. Jak tedy takového dialogu docílit? Možná občas trochu riskovat? Možná provokovat? Jednoznačný recept nemám, ale určitě je třeba jej hledat.

Ptala se Eva Kyselová
autorka je teatroložka a pedagožka