Boje a proměny: Metoda

K literatuře Édouarda Louise jsem se vracel opakovaně – ne proto, že by nabízela jednoznačné odpovědi, ale právě proto, že je důsledně odmítá. To, co mě na ní přitahuje a zároveň provokuje, je zvláštní typ introspekce, která není uzavřená do sebe, ale systematicky směřuje ven. Osobní zkušenost zde nefunguje jako izolovaný prožitek, ale jako nástroj odhalování společenských struktur.

V rámci autofikce to není samozřejmé. Často se stává, že politický rozměr takového psaní zůstává uzavřený v jedinečnosti konkrétního osudu. U Louise však osobní rovina téměř vždy generuje obecnější obrazy a mechanismy – aniž by je ale stabilizovala nebo „řešila“. Jeho texty nevedou k syntéze, ale k procesu: odhalují pohyby, změny, pokusy o nápravu i jejich selhání. Dochází tak k narušení lineární narativní struktury a čtenář se postupně propadá do vrstev motivací, kauzalit a násilí, které nejsou jednorázovou událostí, ale strukturou.

Tato otevřenost je pro mě klíčovým impulzem pro jevištní práci. Nejde o adaptaci ve smyslu převodu literatury do divadelního jazyka, ale o vytvoření prostoru, kde se text stává jedním z elementů širšího pole. Přístup k práci na textu, jakým je Jak se stát jiným, je proto od začátku kolektivní a kritickou činností všech složek týmu. Společně hledáme způsob, jak vytvořit sdílený „slovník“ a jednotnou obraznost, která nevychází z jednoznačné interpretace, ale z napětí mezi různými přístupy.

V rámci zkoušení se neustále vrací otázka autenticity. Co znamená být „pravdivý“ na jevišti v situaci, kdy pracujeme s materiálem, který je sám o sobě konstrukcí? Každodenně zpochybňujeme vlastní jevištní prostředky i snahy o přirozenost v metaforickém vyjádření. Paradoxně právě v tomto procesu začínají vznikat nové, kolektivní obrazy – často i v podobách, které jsou nepříjemné nebo odpudivé. Práce na inscenaci je v tomto smyslu procesem neustálého vyjednávání mezi tím, co chceme ukázat, a tím, co jsme schopni unést.

Specifickou otázkou je status postav. Édouard Louis neposkytuje přístup k jejich vnitřním světům. Postavy v jeho textech nejsou psychologicky rozvinuté entity, ale spíše fragmenty vzpomínek, situací a vztahů. Označení jako „otec“ nebo „matka“ zde fungují jako orientační body, nikoli jako plnohodnotné charakterové struktury. Jakýkoli pokus o jejich doplnění by byl nutně fabulací.

V inscenaci proto nevytváříme postavy v tradičním smyslu, ale situace a vztahová pole, která jsou neustále konstruována a rozkládána. Hlas autora zůstává dominantní silou, která určuje rámec viditelnosti. Zároveň se však na jevišti objevuje jiná vrstva autonomie – autonomie interpretů. Herci a herečky nejsou nositeli rolí, ale aktivními činiteli, kteří si text přivlastňují a vstupují s ním do napětí.

Jejich vědomí fragmentárnosti materiálu i vlastní pozice v jeho konstrukci vytváří specifickou kvalitu hry. Nevytvářejí iluzi reality, ale modelové situace, které umožňují divákovi reflektovat proces reprezentace. V tomto smyslu je realita inscenace vědomě modelová – ne proto, že by byla vzdálená skutečnosti, ale proto, že ji odhaluje jako konstrukt.

Tento přístup se zásadně promítá i do práce s tématem násilí. V Louisových textech nejde primárně o dramatické konflikty, ale o násilí v repetici – o stav, který se opakuje a normalizuje. Takové násilí není událostí, ale strukturou. Dramatický potenciál proto nevnímám v aktu násilí, ale v postoji vůči němu – v napětí mezi individuálním prožitkem a kolektivním vědomím.

Dialogy v textu často nesměřují k rozuzlení, ale slouží jako prostředek autorova poznání. Pokud bychom je převáděli přímo do jevištní situace, riskujeme, že z nich zůstane pouze ilustrace tématu. Proto hledám dramatický princip jinde – v konfrontaci: mezi interprety a textem, mezi diváky a zobrazovanými projevy násilí, mezi autobiografickým materiálem a jeho veřejnou prezentací.

Teprve v tomto kontextu se otevírá i práce s formou. Kamera a multimédia zde nejsou doplňkem, ale nástrojem, který umožňuje tuto konfrontaci dále strukturovat. Kamera je v inscenaci umístěna na jeřábu na kolejnici, která přesně určuje její pohyb i perspektivu. Tento princip vytváří paradox: obraz působí intimně, protože se přibližuje detailu, ale zároveň je radikálně odcizený, protože jeho konstrukce je zcela zjevná.

Kamera rámuje realitu, vytváří hierarchie a současně odhaluje vlastní manipulativnost. Filmový obraz má pro diváka status autenticity – umožňuje přiblížení, detail, „blízkost“. Divadlo naopak pracuje s vědomím své stylizace a pomíjivosti. V momentě, kdy se tyto dva principy setkají, vzniká napětí, které je pro mě zásadní.

Smysl této kombinace nevnímám v jejich spojení, ale v jejich rozporu. Pokud by obraz na plátně pouze duplikoval obraz na jevišti, šlo by o redundanci. Zajímá mě situace, kdy se tyto dvě roviny dostávají do konfliktu – kdy se navzájem zpochybňují a destabilizují.

Osobní rovina projektu je přítomná, ale snažím se s ní zacházet opatrně. Když jsem Louisovu knihu četl poprvé během studií v Rakousku, silně jsem v ní nacházel paralely k vlastní zkušenosti. Postupem času se však můj vztah k Louisově práci proměnil – stal se kritičtějším, distancovanějším. A právě tato distance je pro mě dnes produktivní.

Život mezi různými kulturními kontexty, jazyky a společenskými prostředími neustále proměňuje způsob, jakým vnímám sám sebe. Je to proces, který je destabilizující i obohacující. Konfrontace této zkušenosti s vlastním původem vytváří zvláštní napětí – pocit, že určitý svět už není možné znovu uchopit ani proměnit.

Tato ambivalence je přítomná i v inscenaci. Ne jako téma, ale jako podprahová kvalita. Možná ji lze popsat jako určitou pachuť změny – vědomí, že proces transformace není nikdy dokončený a že každé „stát se jiným“ v sobě současně nese ztrátu.

Práce na této inscenaci je pro mě především hledáním formy, která by byla schopna toto napětí unést. Není to práce na interpretaci textu v tradičním smyslu, ale na vytvoření prostoru, kde se text, tělo, obraz a divák dostávají do vzájemného konfliktu.

Je to práce náročná, někdy nekomfortní, ale zároveň mimořádně živá. A právě v této živosti – v neustálém pohybu mezi jistotou a pochybností – pro mě vzniká její smysl.