Nárok na pravdivost: Édouard Louis a příběhy druhých

Zdvořile je vybírám u vstupu jako majordomka a úhledně je řadím do přihrádek, odkud je nikdy nikdo dál nepředá. Do jedné z přihrádek patří otázka: „Umí on vůbec psát o něčem jiném než o sobě?“ A do další: „Tak co, kdy už mu dojdou členové rodiny?“

Jako správná majordomka zachovávám klid. Ne vždy mám potřebu oponovat, že Louis románovou fikci velmi pravděpodobně především psát nechce a že za takových okolností je otázka, zda by zcela hypoteticky „uměl“ psát i jinak, než píše, zcela bezpředmětná. Ne vždy vysvětluji, že knihy „o“ členech autorovy rodiny (otci, matce, nejnověji bratrovi) vlastně nejsou „o“ těchto lidech, že jejich téma ústřední postavy přesahuje, a navíc je každé docela jiné – Boje a proměny jedné ženy hovoří o emancipaci ženy uvězněné v rodině, o jejím boji za vlastní prostor, Kdo zabil mého otce se vyrovnává s vlivem politiky na životy a těla neprivilegovaných, Zhroucení je tázáním po nevyhnutelnosti osudu na příkladu předčasně zemřelého mladého alkoholika a zároveň ohledáváním hranic empatie. Dílo Édouarda Louise není v žádném případě jednotný monolit, není to ani freska: každá kniha je odlišná i žánrově – Jak se stát jiným pracuje s tradicí bildungsrománu, Kdo zabil mého otce s pamfletem, Zhroucení s tragédií. To, že se zachycené události leckdy překrývají, ničemu nevadí: gesto je pokaždé odlišné. Zároveň fakt, že všechny Louisovy prózy využívají autobiografickou látku (přičemž ji doslova zpracovávají – ohledávají ji, uchopují, procesují…) mnohem víc než autorova „obchodní značka“, souvisí s jeho vztahem k pravdivosti v literatuře a k účelu této pravdivosti.

V kontextu díla Édouarda Louise se často hovoří o autofikci. Tento dnes poměrně zprofanovaný termín původně označoval literární směr stavějící na autobiografické látce, ale nerespektující nutně klasický „autobiografický pakt“, jak ho definoval literární teoretik Philippe Lejeune: implicitní „smlouvu“ mezi autorem a čtenářem, v níž dochází ke ztotožnění autora, vypravěče a protagonisty. Autofikce pojímá tuto trojjedinost volněji: to může na jednu stranu vyústit v jakési rozšíření autobiografické látky o fikční motivy či (až postmoderní) postupy, na druhou stranu se pojem někdy užívá i pro esejizující psaní inspirované sociologií. Louis ovšem termín odmítá – v onom kompozitu ho nejspíš provokuje slovo „fikce“. Sám hovoří spíše o autobiografii, kterou chápe jako určitou literární „fotografii“, dokumentární princip aplikovaný na krásnou literaturu (někdy se také hovoří o autosociobiografii). Bez ohledu na možné nepřesnosti nebo odchylky je autobiografie, stejně jako fotografie, nutně konfrontační, stejně jako fotografie může mít punctum – mučivý bod, jímž se nás hluboce dotýká, jímž k nám proniká. Pouze dokumentární literatura, jak ji Louis chápe, může čtenáře náležitě zasáhnout: její vtahující intimní a emotivní rozměr se spojuje s „nahou“ faktičností, na niž nám nezbývá než přistoupit.

Když jsem Édouarda Louise začínala překládat, ptal se mě jeden můj známý, velký čtenář, v němž prudce zazářivší literární hvězda vzbuzovala spíše podezření, „co na něm vidím“, proč mi ten debutový román přijde tak úžasný. V rozpacích jsem se zarazila a nedokázala své nadšení stručně shrnout jinak, než „protože je tak… pravdivý!“. Známý na mě sarkasticky pohlédl: pravdivost v literatuře byla podle něj dávno passé. Tehdy jsem se za svou nedostatečnou výřečnost zastyděla, vlastně si ale totéž myslím dodnes: pravdivost totiž znamená naléhavost. Pravdivost znamená – podívejte, nepíšu proto, abych vám svým příběhem udělal radost, píšu, abych ukázal něco skutečného, něco, co se stalo, co se děje…

Na podzim minulého roku vyšel Édouardu Louisovi obsáhlý knižní rozhovor Que faire de la littérature? [Co si počít s literaturou?]. Pod nevinnou záminkou rozhovoru se skrývají dlouhé a strukturované úvahy o literatuře: v podstatě jde o knižní esej (forma rozhovoru ji jen infikuje jistou oralitou a novinářka Mary Kairidiová, která rozhovor vedla, tu vystupuje spíše v roli „nadhazovačky míčků“). Mimo jiné v ní tak nahlédneme do Louisovy „tvůrčí kuchyně“ – francouzský autor nám zde s vysokou mírou explicitnosti odhalí své motivace, záměry i prostředky. Vysvětluje, proč se chápe prvků, které často bývají vnímány jako znaky „nižší“ literatury, jakými jsou autobiografičnost, emotivnost či explicitnost. „Mezi smutkem a realitou existuje hluboký vztah, protože smutek o realitě něco říká,“ říká zde k tématu pravdivosti. Odmítá konvenční zavržení autobiografična, emocí, ale také „politiky“ v literatuře: stejně jako je pro společenskou vrstvu, z níž pochází, politika – tj. politická rozhodnutí – pevně vrostlou součástí každodenních životů, musí být politická i literatura.

Vyjadřuje se také k otázce samozřejmosti, s níž si „přivlastňuje“ identity svých blízkých, jejichž literární portréty ve svých knihách vytváří a jejichž prostřednictvím se nadále vrací do prostředí mnohem méně privilegovaného než dnes jeho vlastní. Jsou naše příběhy – včetně jejich aktérů – jen naše? Do jaké míry disponujeme obrazem vlastního života, který se odehrává v sociálním kontextu? S touto otázkou se museli vypořádat všechny autorky a všichni autoři, kteří kdy na patitul vložili zmínku o tom, že „jakékoli podobnosti jsou čistě náhodné“. Ve své poslední prozaické knize Zhroucení, jejímž protagonistou je vypravěčův starší bratr, předčasně zemřelý těžký alkoholik, líčí Édouard Louis moment, kdy se bratr dozvěděl o vydání jeho prvotiny, v níž popisuje své vyrůstání v bídě a násilí. Sestra tehdy spisovatele varuje SMS zprávou, že se ho bratr, vyzbrojený baseballovou pálkou, vypravil najít a zabít; spisovatel proto opustí svůj byt a v hotelovém pokoji čeká, než bratra, který je kromě svého hněvu bez prostředků, „město vyvrhne“. Louis líčí, že se bratr sám na rodiče zlobil za jejich drsnou, chladnou výchovu, vyjadřoval se o nich hanlivě a ostatně s nimi ani příliš nemluvil, ale přes srdce nedokázal přenést zveřejnění nelichotivého obrazu domácnosti, tuto urážku na cti. Pro spisovatele však byla próza nikoli způsobem, jak svou rodinu pomluvit, ale jak tyto lidi, kteří sami sebe chápou jako „malé lidičky, co ty nahoře nezajímaj’“, ukázat, vyzdvihnout, jak napravit křivdu.

Vulgárně řečeno je to prosté: někdy ani nechceme přiznat, co si o druhých doopravdy myslíme a čeho si na nich všímáme. Literatura je ovšem často vnímána jako jakési posvátné úložiště, kam patří právě to nejniternější a nejryzejší, právě to ošemetné a nepříjemné, právě to nejtajnější – které je tu sice odtajněno, ale zároveň opečováno v trezoru literární závorky. Je ale rozdíl mezi leaknutým videem a „leaknutým“ obrazem situace, jichž jsme aktéry, v literatuře? Snad přece jen ano. A možná, že odpovědí je sdílení.

V Co si počít s literaturou? Édouard Louis zmiňuje, že si otázku legitimity nikdy nekladl: stejně jako jsou provázaná těla, jsou neodlučitelně propojené i příběhy. „Možná, že autobiografie stírá hranice mezi tělem píšící osoby a těly těch, kdo s ní žili,“ píše. A možná se i právě tímto otevřeným, drsným přístupem odlišuje. V Louisových knihách nejde o ega – ale právě o těla, těla v politickém, sociálním prostoru a kontextu, těla pohybující se mezi možnostmi a omezeními.