Tentokrát o lásce

Společně teď zkoušíte inscenaci Zpráva o stavu manželství, adaptaci novely Nicka Hornbyho o vztazích. Jedná se o konverzační komedii, žádné Scény z manželského života ani Manželská historie. Přesto, může tato komedie něco o vztazích říct, nejenom pobavit a rozesmát?
Beáta
Tak mně určitě. Asi proto, že žiji v partnerském vztahu, tak tam vnímám věci, které se mě taky týkají. Obecně si myslím, že je dobré, když se člověk může podívat, jak řeší podobný problém někdo jiný. A uvědomila jsem si, jak moc je ve vztahu důležitá komunikace. Jak člověk občas v nánosu všech povinností a práce, kterou má přes den, včetně starostí o děti a o domácnost, si zapomene jenom tak sednout a poslouchat toho druhého, naslouchat mu a někdy si říct i nepříjemné věci.

V době komunikační revoluce začíná být komunikace mezi lidmi problém. Manželská krize nastane většinou tehdy, když spolu ti dva prostě přestanou mluvit. Komunikujete dost, nebo málo?
Petr
My jsme s partnerkou herečkou Dianou Tonikovou spolu sedmnáctým rokem. Téměř stejnou dobu jako ta dvojice. Máme to jiné, ale cením si jejich snahy vztah nezahodit. To my taky nechceme, ale je třeba se tomu věnovat, jak říká Bea, komunikace je zásadní. A my jsme se prostě rozhodli, že spolu zemřeme… no, já samozřejmě nezemřu, že jo. 

Kdybyste se dostali do partnerské krize, šli byste k terapeutovi?
Beáta
Docela aktuálně řeším, že jsme v takovém koloběhu práce a všeho toho dennodenního nánosu, že jsem navrhla někam jít a mít čas jen pro sebe a opravdu si něco říct. A mít tam ještě ten třetí nezávislý pohled, který tu diskusi nějak koriguje a umožňuje. Přijde mi to ve vztahu zdravé. Když má člověk děti, najít si na sebe čas je strašně složité. Tak jsem teď navrhla, abychom si ho našli a věnovali se sami sobě.

Petr
Já pozoruji, že je to dneska docela trend u spousty lidí. Že by to chtěli zkusit. Překvapilo mě, že to tak má i nemálo kolegů. Říkají, že je to vlastně takové rande, najednou mají dvě hodiny sami na sebe. My jsme si to úplně takto ještě nepojmenovali, ale ze stolu by to určitě nespadlo.

Nick Hornby sleduje ženský a mužský pohled na krizi, které se různí v tom, že Louise chce problém řešit, zato Tom by se rád některým věcem vyhnul: „To musíme tý ženský říct úplně všechno?“ Jak to máte vy?
Petr
No já jsem vyhnívač, totální.

Nechat to být. Ono se to poddá?
Petr
Přesně. Ono se to nějak poddá.

Beáta
Já se asi jako Louise ráda v těch věcech hrabu, hledám podstatu problému, proč se to stalo, a i tím pojmenováním člověk často dojde k tomu, že se toho příště vyvaruje, nebo si na to dává větší pozor. Jo, já jsem takový řešič.

Petr
Ty chodíš s rýčem, já s hrabičkami.

Takže byste se víceméně shodli se svými postavami?
Petr
Asi jo.

Beáta
Jediné, v čem bych se neshodla, je mít poměr. To je pro mě věc, kterou nejsem schopná ve vztahu překročit.

Byla by nevěra důvod k tomu, abyste rozťali partnerství?
Beáta
Nikdy to není jednoduché. Taky jsem to zažila, ale vím, že kdybych měla nějaký problém ve vztahu, tak bych to rozhodně neřešila tímto únikem. Pro mě je to úplně „no go“. A kdyby to provedl partner, no, řešila jsem to, je to velká ztráta důvěry. Člověk ztratí sebehodnotu. Je to strašně ponižující. Záleží samozřejmě na tom, jak se nevěra stane. Jestli je to nějaká dlouhotrvající záležitost, nebo úlet na jednu noc a člověk toho lituje. Ale s nevěrou souvisí i lži. A mně hrozně vadí lež a podvádění principiálně a s tím spojená i nespravedlnost.

Máš to podobně, Petře?
Je rozdíl, jestli je to nějaký jednorázový úlet, nebo paralelní vztah. Rozhodně bych okamžitě nepotřeboval ten vztah odstřihnout a zabít. Ale protože se mi to nestalo, tak jsem neměl důvod o tom přemýšlet.

Ani jeden z vás nežije v manželském svazku, žijete spolu, jak se říkalo „na hromádce“.
Petr
Jo, až teď jsem zjistil díky Macinkovi (ministr zahraničí – pozn. red.), že to je kohabitace.

Ještě že toho Macinku máme. Odmítáte manželství a svatbu jako takové?
Beáta
Ne, to rozhodně ne. Mně naopak přijde krásné, když si to dva lidé v nějaký den před nějakými lidmi slíbí. Nikdy jsem netoužila po velké svatbě, ale ten okamžik, to zaslíbení se jeden druhému, mi přijde hrozně hezké. Jasně, že bych si svatbu někdy přála.

Petr
Tady budu mluvit i za Dianu, která mi pak řekne, „ale to jsem nikdy neřekla“. Ale jak jsem cítil, že to Diana nijak fatálně nepotřebuje k životu, a jak jsem ten vyhnívač, tak jsem to nechal být… zatím.

Data říkají, že se padesát procent manželství v České republice rozvádí. Má tento svazek dneska ještě smysl, není to překonané?
Beáta
Myslím si, že nikdo do toho svazku primárně nevstupuje s tím, že počítá, že se to rozpadne. Každý má představu, že s tím člověkem chce být. A pak přicházejí do života situace, které to mohou změnit. A je otázka, jak se s tím ti lidé dokážou poprat. Spousta lidí to asi řeší rozvodem, protože je to dneska hrozně jednoduchý. Už to není stigmatizované. Na rozvedené lidi se nekouká s opovržením. Stejně jednoduché jako se vzít je se rozvést.

Petr
A je to levnější, teda v těch případech, kdy někdo potřebuje svatbu za sto tisíc.

Beáta
Já jsem rozhodnutá být se svým partnerem. A stojím o to. A on taky vždycky říká: já jsem se rozhodl pro to, být s tebou. Nikdo mi to nenařídil a nebylo žádné, že jsme na sebe zbyli. Já jsem se prostě rozhodl a teď pro to udělám všechno, abychom spolu zůstali.

Říká se, že láska je rozhodnutí.
Beáta
A já to tak beru. V minulosti jsem zkusila, jaké to je, někoho zradit nebo být zrazen, a pochopila jsem, že bych to nechtěla zažívat znovu. Člověk může udělat chybu, ale když ji opakuje, tak je blbec. A já jsem se rozhodla takovéto věci nedělat. A vždycky si myslím, že je dobré najít nějakou jinou variantu, jak řešit problém, než utéct k někomu jinému. To je to nejjednodušší.

Petře?
V zásadě souhlasím. Já jsem dřív furt přesedával. Nebo spíš jsem se vždycky bezhlavě zamiloval. Pak jsem se zamiloval za rohem a zase vztah opouštěl, přecházel jinam. Až jsem si uvědomil, že toto by se mi asi dělo celý život, tak jsem to vědomě zastavil, tenkrát v Chebu (angažmá v divadle – pozn. red.) s Dianou.

Jak jsou na tom vaši vrstevníci?
Petr
Pozoruji, jak se to generačně mění a zpestřuje. Mizí heteronormativita. Najednou potkávám dvacátníky, kteří tu jsou s klukem, tu jsou s holkou.

Beáta
Oni to neřeší.

Petr
Včera jsem v rámci natáčení poslouchal v karavanu dva dvacetileté konzervatoristy, kteří se neznali, viděli se asi poprvé a mluvili otevřeně o dost intimních věcech tak normálně, jako by to byl small talk. „Tys měl holku? Jo, já měl holku, my jsme se fakt milovali, ale člověk se k tomu musí nějak postavit a u mě to nešlo úplně zevnitř.“ Oni si jako dva naprosto cizí lidé říkali pro mě dost podstatné věci, které bych já třeba neventiloval. Protože se takto neventilovaly a takový emoční jazyk se nepoužíval. Kdyby dřív kluk takto mluvil, tak by to nebyl „ten chlapák“. A i já to tak mám, nejsem z generace, kdy to takto bylo nastavené. Dneska je to už úplně spláchnuté a objevuje se polyamorie. Měl jsem kamarádku, která mi říkala, že se zamilovala do nejlepšího kamaráda svého kluka. Pak jsme se viděli po půl roce, tak se ptám, jak to dopadlo? No, jsme spolu, všichni tři. On na to kývl a prostě to funguje, jsou pořád nejlepší kamarádi. Spím s oběma, oni „to dávají“, ale přejít do trojky by už na oba bylo moc.

Beáta
Já to rozhodně neodsuzuji, vlastně tomu rozumím a dokážu úplně pochopit jakékoli nastavení. Fakt záleží na každém, jak se k tomu postaví, jaké má preference a co mu dělá dobře. Vždycky si říkám, pokud jste spokojení, tak by vám do toho nikdo neměl kecat a nikdo by se na to neměl dívat svrchu a nějak to komentovat. Já sama jsem zrovna v tomto dost konzervativní a nikdy jsem neměla touhy to vyzkoušet. Ale člověk se vyvíjí a je možné, že za dvacet let s jedním člověkem nás taky napadne, že potřebujeme cítit ještě něco jiného s někým jiným. Vůbec se tomu neuzavírám.

Tvrdí se, že vzhledem k tomu, že se lidé dnes dožívají tak vysokého věku, se nedá vydržet v jednom manželství tak dlouho jako dřív.
Beáta
Toto téma jsem si řešila, když se rozváděli mí rodiče, a potom zpětně, když jsem byla v jejich věku. Oni se seznámili, když jim bylo osmnáct. Což bylo tehdy normální. Když si vzpomenu, jak jsem se chovala v osmnácti, jaké jsem měla touhy – něco vidět, někam se dostat, něco dokázat, tak si vůbec neumím představit, že by mě někdo zavřel doma s dětmi a já najednou měla obrovskou odpovědnost za výchovu, za všechno. Nehledě na to, že mezi dvacátým a třicátým rokem se člověk osobnostně obrovsky vyvíjí. A třeba až ve třiceti zjistí, kdo opravdu je, kým chce být, prostě si nějak vytříbí hodnoty. Zpětně jsem pochopila, že to těm rodičům vůbec nemohu vyčítat.

Odlehčující otázka. Říkáte tomu druhému: „Miluji tě…“?
Petr
Jo… Ano. Ne, tak už si to neříkáme jako dřív. Ale jo.

Beáta
Je pravda, že ze začátku to člověk říkal víc nahlas. Teď si to často spíš pomyslím. Říkám to hodně dětem. Možná si tím kompenzuji, že to neříkám tolik partnerovi. Ale je pravda, že když si to řekneme, je to situace něčím výjimečná, slavnostní. Nebo si člověk v tu chvíli uvědomí, jak moc pro něj ten druhý znamená.

Děkuji vám za rozhovor. O divadle si budeme povídat příště.