Láska muším okem a emocionální koncentrát Láska muším okem a emocionální koncentrát

Láska muším okem a emocionální koncentrát

Láska muším okem
Tři otázky pro režiséra Eduarda Kudláče

Čím vás Znovusjednocení Korejí zaujalo a lákalo k inscenování?

Nejzajímavější je pro mě jeho strukturální skladba. Zatímco v jiných textech se vždy snažíme sledovat nějakou jednu nebo několik příběhových linií, tady jde o takový tematický kaleidoskop. Téma je tu nahlížené z různých stran a různých úhlů, díváme se vlastně takovým muším okem: nemáme jeden koncentrovaný pohled, ale několik pohledů. Zajímavé je i to, jak se herci střídají v různých rolích, takže si to vyžaduje jiný princip hraní, než když člověk řeší jen svou roli.

Tématem hry je láska, ale asi to není to jediné, o co jde, že ne?

Když se řekne láska, automaticky to na sebe nabalí celou řadu dalších témat, protože láska je mezi nějakými lidmi, v nějakém prostředí – takže takhle se nám to rozvětvuje až do nejbazálnějších témat: osudu, smyslu existence, partnerství, smysluplnosti života. V tom je muší pohled ohromně zajímavý, protože k nám, byť fragmentárně, přichází velké množství informací. Výsledný obraz si tudíž skládáme v mnohem kompaktnějším tvaru, než kdybychom řešili nějaký jeden vztahově-charakterový příběh. Máme možnost zažít katarzi víckrát, zároveň sledujeme vztah mezi jednotlivými obrazy a možná si vytváříme i nějaké pseudopříběhy, které tam původně nejsou. Je tam pro každého možnost složit si obraz podle toho, jaký osobní příběh zažívá sám.

Už poněkolikáté režírujete v České republice. Zdá se vám, že se tu pracuje nějak výrazně jinak než na Slovensku?

Ani nevím. Myslím, že tu žádný zásadní rozdíl není, pro mě je spíš rozdíl, když pracuju ve svém divadle (Eduard Kudláč je uměleckým šéfem Městského divadla v Žilině – pozn. red.) a když pracuju jinde. Při hostovačkách se mi občas stane, že zapomenu, že věci, ke kterým jsme během let s mými spolupracovníky dospěli a které jsou součástí mého rukopisu, najednou v cizím kontextu nejsou zdaleka tak samozřejmé. Hlavně jde o práci v prázdném prostoru, která je pro mě klíčová: občas zapomenu, že pro někoho může být dokonce frustrující, že se nemá o co opřít. Mezi českými a slovenskými herci podle mě žádný zásadní rozdíl není, možná snad jen v tom, že čeští herci svoje hraní víc verbalizují, víc o něm mluví a analyzují. Ne, že by slovenské herectví bylo intuitivní, ale na emoci se tam obecně klade větší důraz.

 

Emocionální koncentrát
Tři otázky pro dramaturga a překladatele Michala Zahálku

Jak jste na Znovusjednocení Korejí narazil?

Joël Pommerat byl jedním z nejvýznamnějších francouzských režisérů a dramatiků dávno předtím, než tahle hra vznikla, takže jsem se o ní doslechl hned, ještě před premiérou v pařížském Odéonu. Upřímně, podle názvu mi jako nejlákavější titul nepřipadala – netušil jsem, co je to znovusjednocení za ohromnou metaforu. Pak jsem ale na Wiener Festwochen viděl původní francouzskou inscenaci a úplně mě nadchla svou atmosférou, vtipem, ale hlavně mnohovrstevnatostí textu, a hned jsem věděl, že s ním chci někdy pracovat. Začal jsem tedy připravovat překlad a teď mám shodou okolností to štěstí, že jsem i součástí tvůrčího procesu české premiéry. Myslím, že to je text mimořádně nosný a tvárný: v krátkých, ostře řezaných scénách se setkáme s více než padesátkou postav, máme možnost nahlédnout do příběhů, z nichž by každý jiný dramatik napsal z každého jednu samostatnou hru. Tady skoro marnotratně námět na celovečerní text mnohdy proletí během pár minut jako takový emocionální koncentrát – myslím, že to je pro herce i pro diváky mimořádně bohatá nabídka.

Celý večer o lásce – nebude to trochu plytké?

Tak jako v životě, ani v téhle hře není láska jenom jedna jediná. Potkáme se tu s láskou partnerskou, rodičovskou, s láskou mezi blízkými přáteli, s láskou pedagoga, s láskou šťastnou i nešťastnou, s patologickou fixací, s láskou vyhaslou i s láskou navěky… A samozřejmě se v textu otevírá i celá řada dalších témat – jedna ze scén jako by se výslovně (a poměrně neotřelým způsobem) vztahovala k problematice #metoo, přestože je hra starší než aktuální kampaň. Během zkoušek jsme měli nesmírně zajímavou diskuzi o tom, jestli ten text není vlastně trochu sexistický. Jedné kolegyni se zdálo, že Pommerat straní mužům, že jsou tu mužské postavy vždy ve vleku iracionálně jednajících žen. Osobně myslím, že to pravda není, že autor není kdovíjak laskavý ani k mužským postavám. Hlavně se mu ale po mém soudu skvěle daří vyprávět příběhy a pojmenovávat v nich určitá nelehká témata díky tomu, že námět dohání vždy do určité krajnosti. Chtělo by se říci skoro až do absurdity, během zkoušek jsme se ale vzájemně svěřovali s různými intimními příběhy ze života a ukázalo se, že i k tomu zdánlivě nejneuvěřitelnějšímu obrazu se nějaká paralela najde. No, a důležitý je v tomhle textu taky humor, byť místy opravdu hodně, hodně hořký.

Takže se i zasmějeme?

Pokud se nám inscenace povedla tak, jak doufám, snad se alespoň pousmějete i u scény o demonstrativní sebevraždě. Je to dost výmluvné?